Článek
Od letiště v centrální části ostrova je to k našemu cíli jen deset kilometrů, ovšem dojem z cesty hovoří o distanci značně větší. I proto, že autobus kličkuje městy a městečky, často na sebe navazujícími, umně se prodírá úzkými uličkami a cestou míjí takřka nekonečné kamenné zdi.
Ty lemují nejen malé či rozlehlejší pozemky, ale doslova všechny komunikace. Přesuny se tak dějí v originálních koridorech. Jakýkoliv odhad selhává – délka zdí na Maltě jistě dosahuje stovek kilometrů, není ovšem vyloučeno, že se počítá dokonce v tisícovkách. Byť sám ostrov – pro připomenutí – má jen něco málo přes tři sta kilometrů čtverečních.
Nad modrou jeskyní
Vysedáme. U města Iz-Zurrieg, na zastávce jménem Panorama. Pojmenování snad ani nemohla dostat jiné – silnice tu kopíruje vrchní patra jižního pobřeží, jsme 108 metrů nad mořskou hladinou, skály se svažují strmě dolů, k azurově modrým vlnám Středozemního moře.
Nad Modrou jeskyní; v dálce ostrůvek Filfla
Strážní věž Xutu ze 17. století - na pobřeží je takových víc. Tato dnes slouží jako rozhledna.
Nevelká zátoka hluboko pod vyhlídkovou trasou
Krátký chodník od silnice míří, kam jen to jde, v závěru své mini trasy nám dopřeje pohled na Modrou jeskyni. Jeskyní dnes ostatně na trase spatříme víc – ať již dole pár metrů nad vodou, nebo ve skalním masivu, který se o něco později ocitne nad našimi hlavami.
Z úvodní vyhlídky se vydáváme na zhruba osmnáctikilometrovou okružní trasu, která nabídne krásné a ještě krásnější pohledy na svět skal a útesů.
Megalitické chrámy
Po dvou kilometrech jsme dokráčeli k obří konstrukci s plachtovou střechou – jsme u pozůstatků jednoho z řady megalitických maltských chrámů. Toto místo na mapách naleznete pod názvem Ħaġar Qim.
Expozice – včetně filmu – zobrazuje předpokládanou podobu, vývoj, zánik i znovuobjevení zdejších prehistorických staveb. Jejich hlavní „životní etapa“ probíhala mezi lety 3600-2500 př. n. l.
Navazujeme tak na svou nedávnou návštěvu podobného naleziště v Tarxienu, které představuje vrcholné období ostrovní megalitické kultury.
V blízkosti kamenných svědků dávné ostrovní minulosti
Prehistorické menu je v oblasti, kam jsme právě zavítali, dokonce dvojité. Po šesti stech metrech totiž vstupujeme do druhého obdobného „stanu“. Jsme o něco blíž ke skalnaté hraně nad pobřežní linií, s modrou hladinou na obzoru se Mnajdra zdá ještě velkolepější než její „kolega“.
Mnajdra je název památky světového dědictví UNESCO, megalitického chrámového komplexu, který své hvězdné období zažíval někdy kolem roku 3600 př. n. l.
Pohybujeme se mezi obřími zbytky kamenných stěn, v oranžovo-okrovém přítmí bývalých tří propojených chrámů postavených z odolného korálového vápence. Jejich ruiny nepostrádají svého druhu velebnost. Ale nejen to.
Jejich stavitelé je vybavili – lze říci – astronomickými funkcemi. „Sluneční světlo osvětluje klíčové oblasti během rovnodenností a slunovratů,“ poznamenává text na Mapách.com. „Archeologické nálezy naznačují, že chrámy byly využívány pro náboženské účely, pravděpodobně spojené s léčitelskými a plodnostními rituály.“
Na Maltě je i pěšky vše blízko. Třeba jeskyně, která dokládá, že po ostrově běhávali trpasličí sloni
Stezky tak trochu pro kamzíky
Před námi je sestup asi o osmdesát výškových metrů. Ocitneme se pak nějakých dvacet metrů nad mořskou hladinou. V místech, kudy se od východu na západ táhne útlá stuha mírně vyšlapané pěšinky. V dálce na sebe nepříliš zřetelně upozorňuje několik střech domů – místo se jmenuje Ghar Lapsi. K jeho vybavenosti mj. patří dvě restaurace. Teď už jen zbývá úspěšně mezi balvany vystopovat občas mizející stezku a do zmíněného místa se přemístit.
V úvodu sestupu dolů pod skaliska
Nejprve je ovšem nutné na tuto stezku vůbec sestoupit. Mapy sice napovídají, ne že ne, ale to, co se na displeji jeví jako nejkratší a zdánlivě zřetelná i schůdná trasa, se ve skutečnosti podobá sebezáhubnému skoku z římsy skály. To nás jaksi neláká.
Nějakou dobru proto jdeme na opačnou stranu, téměř až k bývalé strážní věži Hamrija ze 17. století – a právě v její blízkosti vypátráme řešení.
Klikatícím se přesunem po balvanech i mezi nimi se nám přechod do „nižšího patra“ pobřeží přece jen podaří. Odměna je okamžitá: pohled na zuby útesů nořících se do vod mořských, na skalní most klenoucí se relativně těsně nad hladinou – a také na ostrůvek Filfla.
Filfla představuje nejjižnější bod Malty. Jedná se o neobydlenou skálu, v horní partii jakoby dokonale rovně odkrojenou. Ostrůvek kdysi sloužil pro cvičné střelby (do roku 1971), v současnosti je chráněnou ptačí rezervací. V nejvyšším místě se tyčí 60 metrů nad hladinou, na délku má necelých 300 metrů, na šířku asi poloviční rozsah, od pobřeží jej dělí přibližně sedm kilometrů.
Trasa začínající pod strážní věží a končící v Ghar Lapsi se nakonec zapsala jako jeden ze zlatých hřebů našeho objevování Malty. O to výjimečnější, že do té doby na našich trasách hrály prim zejména skvosty architektonické. Teď se o slovo důrazně přihlásila příroda a její „architekti“ – a nám se zdálo, že vidíme a vnímáme úplně jiný ostrov.
Putování obří skalkou
Vzduch byl cítit šalvějí a mateřídouškou (přesněji mateřídouškovcem vonným) a dalším aroma, cestička stoupala, klesala, klikatila se, obkružovala místa, kde se moře do skalisek zakouslo o poznání úspěšněji; k tomu se družily nové a nové výhledy na strmé, bizarní útesy; a kolem nás se vlnily polštáře vegetace, pichlavé křoviny, skalničkáři by tu mohli nadšeně jásat; a nám námi se vypínaly vápencové skály, skoro jako hory, majestátní, občas nahlodané nějakou tou jeskyní…
Krásné chvíle jsme zažili na jihu ostrova, pod skalami, které o pár kilometrů západněji jsou ještě vyšší (plus mínus 250 metrů nad mořem), nad útesy, nad v tom dni fantasticky modrým a vlídně klidným mořem.
Zdroje:
Informační tabule a materiály na trase
https://cs.wikipedia.org/wiki/Malta
Mapy.com
