Pětkrát na horských stezkách ve středomořské zemi tisíců ostrovů

V uplynulých letech byly jedním z mých častých cílů. Rád si ty chvíle dokonale slunečné a také s o něco mladším světem připomínám. A zvu na cestu každého, kdo bude mít zájem, koho tato středomořská končina láká podobně jako mě. V nabídce mám pětici ostrovních cílů.

Korfu: Z Acharavi cestou vzhůru

Zelená perla zasazená do modrých plání Jónského moře, díky olivovníkům (podle různých zdrojů jich tu roste mezi jedním až čtyřmi miliony) zvaná Smaragdový ostrov, má v nabídce spoustu lákavých cílů. Metropolí Kerkyrou počínaje, lákavými plážemi konče. Ale za pozornost tu stojí také horské vesničky. Například Paleo Perithia.

Pokud se k ní vydáte z letoviska Acharavi na severním pobřeží, čeká vás desetikilometrový výstup do nadmořské výšky 420 metrů.

Zpočátku se o nic namáhavého nejedná. Nejprve je třeba opustit bývalou vnitrozemskou vesnici, jejíž staré centrum je proto asi půl kilometru od pobřeží. Pak se postupně vnoříte do stále bujnějšího lesního porostu, úzká cesta vede místy vysloveně zeleným tunelem.

Až se ze stezky vinoucí se po hraně strmého údolí vymaníte, budete asi 150 metrů nad mořskou hladinou – a na úvodní vyhlídce severním směrem. Nebude trvat dlouho a vyhlídka se naskytne i v opačném směru: dominovat jí bude nápadná homole nejvyššího vrcholu ostrova, jímž je Pantokrator(údaje o nadmořské výšce se liší, nejčastěji jsou v rozptylu od 906 do 911 metrů).

Nejen sám okázalý Pantokrator, důstojným cílem je i sama vesnička pod ním. Trochu jsem se tu cítil jako v kamenném skanzenu, ale mrtvo tu nebylo. Pár taveren nabízelo své služby před, nebo po prohlídce místa založeného za panování Benátčanů. I torza domů naznačují, že se jednalo o výstavní stavby, že na místě dobře chráněném před piráty se žilo dobře.

Po druhé světové válce ale většina obyvatel sestoupila dolů k moři a založila Novou Perithii (Nea Perithia). Její starší sestra se tak vyhnula stavebnímu boomu – a návštěvníci tu mají opravdu svatý klid.

Samos: Broděním k vodopádům

Od Korfu dělí ostrov Samos vzdušnou čarou přes 700 kilometrů, leží až ve východní části Egejského moře, do Turecka je to odtud coby pomyslným kamenem dohodil. Přesto si jsou oba ostrovy podobné – na mysli mám jejich bujnou vegetaci.

Té si lze na Samosu užít zejména tehdy, když se turista vydá z největšího ostrovního města Karlovassi po pobřeží severozápadním směrem. Konkrétně mám na mysli cestu k Potami. Jméno označuje přinejmenším tři cíle: říčku, hrad a pak také hlavní zdejší atrakci –vodopády.

Hrady jsou na Samosu o dost větší vzácností než třeba na ostrově Rhodos, takže setkání se zbytky kamenných zdí člověk bere jako vítaný bonus. Kousek za hradem se cesta přimyká k říčce Potami a ta již zájemce spolehlivě vede k hřmící vodě. Od západního okraje Karlovassi jsou to k ní zhruba tři kilometry.

To již máte za sebou průchod stále divočejším údolím, v některých místech s pomocí dřevěných, místy mírně vratkých chodníků, ale také úvodní ponor do světa strmých skal. Mezi nimi se říčka s úspěchem prodírá a na třech místech vytváří velice pohledné a až překvapivě vodnaté (alespoň při mé návštěvě) vodopády.

K tomu nejvyššímu je třeba se brodit. Postupovat říčkou v sevření úzké skalní průrvy. Voda stoupá, brzy ji všichni návštěvníci mají až vysoko nad pas; batohy, kamery, foťáky držíme vysoko nad hlavami… Ale výsledek stojí za to. Krásná lokalita.

Kos: Napříč ostrovem na Dikeos

Ostrov Kos (Kós) se nachází přibližně v téže oblasti co Samos, takže můžeme pokračovat právě zde. Stejnojmenné hlavní město nabízí řadu antických památek, mohutný johanitský hrad s pevností, legendární platan, pod nímž měl sedávat lékař Hippokratés… Takže cílů je tu víc než dost.

Jeden pro mě lákavý se nalézal z mého pohledu na opačné straně ostrova – lze to tak formulovat, protože z letoviska Tigaki na severním pobřeží jsem se vydal na jih, k pohoří Dikeos a na jeho nejvyšší stejnojmennou horu (846 m n. m.).

Přes řadu obcí jsem se dostal do té, jež má jméno Zia (Zía), což je naprosto klíčové místo na trase. Právě zde jsem se napojil na trasu, která mě s pomocí červených šipek (nejčastěji namalovaných na kamenech) spolehlivě posouvala k cíli.

Jak jsem se dostával výš a výš, viděl jsem logicky dál a dál – mj. i na severní pobřeží u Tigaki, kde mi do oka okamžitě padla velká bílá skvrna solného jezera. A pak jsem se protáhl několika úzkými průchody mezi značně narostlými balvany – a vzápětí si uvědomil, že pod sebou vidím takřka celý ostrov. Jako bych se ocitl na vrcholu lodního stěžně.

Rhodos: Nejkrásnější místo ostrova

Tím má být – jak se uvádí – městečko Lindos. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že to není ani trochu klamavá reklama. Ale dříve než do jeho úzkých uliček zavítáme, čekají nás dva jiné cíle.

Nejprve z letoviska Kolymbia na východním pobřeží podnikám strmý výstup na nápadnou horu zvanou Tsambika. Nějakých tři sta výškových metrů. A to nejen proto, že z vrcholu je naprosto bezvadná vyhlídka.

Stojí tu bělostný klášter Moni Tsambika, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na ostrově Rhodos. Uvádí se, že sem míří nejčastěji mladé ženy a prosí Matku boží, aby měly šťastné manželství a porodily zdravé děti. Věřící se tu pravidelně scházejí každý rok 8. září.

Poblíž Kolymbie je možné objevit další přitažlivý cíl, tentokrát ve směru do vnitrozemí. Nazývá se Epta Piges (Sedm pramenů). Ty vyvěrají v hustě zalesněném údolí, své vody posílají do potoka, který v jednom místě mizí ve 180 metrů dlouhém tunelu. Postaven byl v časech italské okupace, sloužit měl k zavlažování, dnes je i turistickou atrakcí. Procházka jím zláká nejednoho návštěvníka.

A teď již je na řadě Lindos. Ostrovní perla – dole se spletí úzkých uliček, jimiž se turisté ubírají výš a výš (někteří po svých, jiní na zádech oslích služebníků), nahoře s johanitským hradem a antickým chrámem.

V dolních partiích zaujme mj. zdejší nejkrásnější sakrální památka – chrám Matky Boží (Kimissis tis Theotokou) ze 14. století. Po krátké prohlídce pokračuji s davem na cestě vzhůru, na akropoli.

Nejprve procházíme hradem z 15. století, ale brzy se středověk začíná pozvolna měnit v antiku. Zdoláváme poslední – tentokrát široké – schodiště, až se před námi v plné kráse zaskví chrám Athény Lindie. Stavba z roku 342 př. n. l. není nijak rozlehlá – 22 na 8 metrů, ale to ji na přitažlivosti neubírá. Azur nad našimi hlavami, bělostné domy městečka hluboko pod námi a členité pobřeží omývané mořskými vlnami. Co víc si přát.

Kréta: Nejen Samaria

Nejdelší evropská soutěska Samaria patří na Krétě k cílům takřka povinným, ale není v nabídce osamocená. Osmnáctikilometrový sestup Samarií z náhorní plošiny Omalos (1227 m n. m.) ke zbytkům obce Agia Roumeli skýtá plno radostí: divokou přírodu, spoustu osvěžujících pramenů při cestě, kolmé skalní stěny místy až půl kilometru vysoké, úzké průchody – v tzv. Železných vratech na konci soutěsky se skaliska k sobě přibližují na tři metry.

Skvělým krétským zážitkem ovšem může být nahlédnutí také do soutěsky Kotsifou v blízkosti letoviska Plakias. Krásný terén, vodnatý potok a dva staré mlýny (či to, co z nich zbylo) na trase, to rozhodně nezní špatně. Jelikož cesta míří od pobřeží vzhůru, postupem času se turista ocitá na stále kvalitnějších vyhlídkových místech.

Na závěr sice zůstaneme na jižním krétském pobřeží, ale skály doplní jedna zdejší rarita, která je v rámci Středomoří ojedinělá. Na mysli mám pláž Preveli a v její blízkosti palmový háj. Právě v těchto místech se tu do moře vlévá Velká řeka (Megalopotamos). Z Plakiasu, vzdáleného zhruba deset kilometrů, se sem dá pohodlně dopravit lodí, plavba trvá hodinu.

Pro dnešek je to vše, ale dalších možností je v Řecku nepočítaně. Jen těch ostrovů! A my jich při tomto nahlédnutí navštívili pouhých pět.

Zdroje:

Informace z bedekrů

Mapy.com

Samos – Wikipedie

Kós – Wikipedie