Článek
Řeč je o sci-fi románu Chvalozpěv na Leibowitze (A Canticle for Leibowitz), který jeho autor Walter Michael Miller, Jr.(1923-1996) vydal v roce 1959.
Děj knihy, kterou autor nejprve v letech 1955-1957 publikoval ve třech částech v magazínu F&SF, se odehrává v pouštních oblastech jihozápadní Ameriky. Centrem vyprávění je klášter, v němž se po zničující jaderné válce mniši řádu svatého Leibowitze snaží uchovat lidské vědomosti, jimž hrozí ztráta – a zpočátku po katastrofě i přímé odsouzení a likvidační přístup ze strany většinové populace.
Úsilí nese své ovoce, takže po osmnácti staletích je civilizace opět ve své „staré formě“. Což platí naprosto doslova. Takže kromě technologického růstu se na dějinné scéně opět zabydlují konflikty, soupeření, boj o moc – a cosi jako trvalé prokletí či poznamenání lidského rodu. Společnost opět stane na tenké hranici, jejíž překročení se rovná sebezničení.
„Prokletí minulosti se vrací a schyluje se k další celosvětové válečné katastrofě, kterou chce řád tentokrát přečkat ve vesmíru,“ píše v doslovu českého vydání z roku 2024 (Euromedia Group) Martin Šust.
Válku zažil zblízka
„Kde je pravda? Čemu máme věřit? A záleží na tom vůbec? Když se na masovou vraždu odpovídá masovou vraždou, na násilí násilím, na nenávist nenávistí, nemá skoro smysl se ptát, čí sekera byla krvavější,“ přemítá jeden z opatů ve chvíli, kdy se svět znovu blíží sebedestrukci.
Walter M. Miller vycházel při tvorbě svého nejúspěšnějšího titulu nejen ze všeobecného pocitu z padesátých let minulého století, kdy k jaderné apokalypse bylo až příliš blízko; spisovatelskou ruku mu vedly i vlastní poznatky a zážitky z doby jen o málo starší.
V průběhu druhé světové války totiž sloužil u válečného letectva, jako radista a záďový střelec se zúčastnil 53 bombových letů nad Itálií a Balkánem.
Jak uvádí Martin Šust, autor Chvalozpěvu na Leibowitze „vystudoval strojírenství, až do svého důchodu pracoval u železniční společnosti; v roce 1947 vstoupil do římskokatolické církve a víra v Boha značně ovlivnila jeho pozdější tvorbu“.
Tu v letech 1951-1957 reprezentovalo 42 povídek – a o další dva roky později pak zejména jeho mimořádný počin, který v roce 1961 získal cenu Hugo v kategorii nejlepší román.
„Čas od času jsem si při čtení přeložila rohy starého paperbacku v úctě nad Millerovým elegantním osvětlením složitého napětí, které vládne mezi vírou a vědou, estetikou a rozumem, a nad porozuměním, s nímž dokáže zobrazit neopakovatelnost života a smrti jednotlivce obklopeného rozmachem neosobních dějin,“ píše v předmluvě (v překladu Martina Šusta) americká spisovatelka Mary Doria Russelová.
Je to tak. Román je výjimečný nejen vizí, zobrazeným prostředím a mnohovrstevnatým dějem. To vše i bezmála tři čtvrtě století od zrodu knihy dál plnohodnotně žije také díky hlubokému ponoru do lidské duše a snaze dobrat se jejímu porozumění.
„Když jsem zahlédla reedici Chvalozpěvu na Leibowitze, koupila jsem si ji ze zvědavosti, jak obstojí po tolika letech,“ chtěla vědět Mary Doria Russelová. „A dle mého názoru obstála velmi dobře…“ odpověděla si.
A pak ještě dodala něco, čemu by se rádo věřilo i ve druhé polovině dvacátých let jednadvacátého století. „Obstála velmi dobře, ačkoliv strachem naplněná atmosféra padesátých let čišící z jejího post-nukleárního prostředí se zdá být jaksi zastaralá.“
Ale to už je na posouzení každého dnešního čtenáře.
Walter M. Miller, Jr.: CHVALOZPĚV NA LEIBOWITZE; z anglického originálu A Canticle for Leibowitz vydaného nakladatelstvím J. B. Lippincott Company, Philadelphia & New York 1960, přeložil Petr Kotrle; grafická úprava obálky Michal Kuba; vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser v roce 2024.
Zdroje:
Předmluva a doslov románu (český překlad vydaný v roce 2024)
