Článek
Román Letnice (s podtitulem Rozpomínání na konec světa) zaujal – lze říci – po všech stránkách: originálním příběhem, mistrovským podáním, vlídnou moudrostí a ostatně i osobou samotného autora.
Spisovatel Miroslav Hlaučo (1967) rodák ze slovenského Bobrovce, se s prvotinou za čtenáři vydal až ve svým 57 letech. Své jméno totiž spojil s řadou dalších profesí: vystudoval klinickou farmacii (to ještě v Bratislavě), studoval režii na DAMU (to když po roce 1990 přesídlil do Prahy), jako režisér pracoval v několika českých divadlech a rovněž učil na Vyšší odborné škole herecké v Praze. V roce 2002 se profesně vrátil k farmacii.
Svatý Jiří na samém konci monarchie
Do příběhu, který se odehrává v roce 1903 kdesi na okraji monarchie, v městečku Svatý Jiří, jsem se začetl až zhruba rok po vydání knihy – podnětem mi nebyly literární ceny na jejím kontu, ale čtenářské ohlasy v mé blízkosti. Jednoznačně nadšené, příjemně překvapené. „To si prostě přečíst musíš!“
Svatý Jiří je zdánlivě prosté místo, ve skutečnosti ovšem značně neobvyklé. To, co je pro běžnou bytost zázrak jak vyšitý, tady funguje s naprostou samozřejmostí. Domorodci chodí po hladině rybníka (činí tak suchou nohou, jak jinak), kámen se tu láme pomocí pískání, divocí vlci si hrají s malými dětmi… Zvláštností je i fakt, že se tu umírá výhradně v pátek…
S vypravěčem nahlížíme přes rameno knězi Metodějovi Třiačtyřicátému, který dál pokračuje v psaní kroniky, tak jak činili předchozí Metodějové. Postupně se tak noříme do světa, který se zpočátku může zdát jak vystřižený z řady literárních fantazií – ale dost brzy zjistíme, že to by bylo hodnocení příliš příkré. A hlavně zbrklé.
Místní svět se svými mimořádnostmi přetrvává kdesi v horském prostředí, vysoko i relativně daleko od území „líných řek a širých rovin“, kde se žije příliš nově, zcela v duchu nastupujícího 20. století a kde zázraky jsou spjaty už jen s vynálezy a novými technologiemi. Přesto je to svatojiřský svět, který se jeví jako ten konzistentní, více lidský – a ve své neobvyklosti dokonce uvěřitelný. Ten, který ve své izolovanosti uchoval cosi nesmírně cenného. Původního. Pozoruhodně harmonického… Vždyť i zločiny tu neznají…
V podstatě idylické zákoutí však již brzy čeká konfrontace s „většinovým“ světem. Varovným poslem blížících se změn se stává místní rodák Odysseus Pastýř, který se po patnácti letech vrací z putování světem. Byl pryč tak dlouho, že je místními prohlášen za mrtvého (na hřbitově je i jeho hrob) – a v jeho návratu tak vidí cosi jako kristovské zmrtvýchvstání.
Dlouhý pobyt ve světě však Odysseovi přinesl (kromě jmění) zkušenosti a také poznání, že starý svět to má spočítané. Že průmyslová a byrokratická expanze dosáhne i do Svatého Jiří.
Rajská zahrada
„Toto je taková rajská zahrada. Zahrádka Boží. A lidi jsou zde jak ty lilie polní. Co když se Jeho záměr nezdařil jinde na celém světě, jen zde? A co když je to jen proto, že to tu zatím chránily hory a kruté zimy? Co se stane, až sem vtrhne toto století?“ ptá se Odyssea kněz Metoděj.
Zmíněné století se opravdu ohlásí – nejprve v podobě mladého notáře Franze von Rechnitze. Který přijíždí vše prověřit, zdokumentovat, zaznamenat…, protože monarchie musí mít k dispozici přesné údaje. Místní se chystají naoko přizpůsobit, své „zázraky“ zamaskovat, dočasně nepoužívat, novoty akceptovat…
Zápletku a její důmyslné řešení včetně originálního odporu vůči byrokratovi popisovat nebudu (kdo ji nezná, ať si ji plně užije při četbě), poznamenat chci něco jiného.
Stejně jako Svatojiřáci uvažují, že by to snad i s tou novou moderní dobou mohlo jít, podobně autor dokazuje, že i v časech, kdy je značná poptávka po šokujícím násilí, se lze bez něho obejít. A nejen to. Že v kladném slova smyslu lze „šokovat“ i vlídností, moudrým nadhledem, jemným humorem – a to vše předat v jazyce, který není autorův rodný.
Příběh končí v roce 1904. Zdá se, že by to vážně mohlo jít, že by éra zázraků mohla pokračovat v jiném balení, dobírat se nové dokonalosti posilována rozumem a od teďka už nabízet jen lidské štěstí…
Tečka.
Zatímco román je u konce a jeho aktéři mají právo na své úvahy i iluze, my – poučení čtenáři – víme, že už za pouhých deset let vypukne první světová válka. A také známe, co dalšího přinese moderní 20. století.
To, že autor končí své vyprávění jakoby předčasně, že je zdánlivě nedopoví, je další z předností románu.
Miroslav Hlaučo: LETNICE; vydalo Nakladatelství Paseka s. r. o. v Praze roku 2024
