Liběchov je víc než jen vstupní brána do světa kokořínských skal a mokřadů

Ranní mlhou posledního únorového dne se suneme od vlakové stanice do centra nevelkého města nedaleko Mělníka. Netrvá dlouho a stojíme před zdejším barokním zámkem s ročníkem narození okolo roku 1730. Už dost dlouho hosty nepřijímá. Ze hry jej dostala ničivá povodeň v roce 2002.

Jelikož už je to pěkných pár let, co jsme tu byli naposledy, vnímáme změnu. Potěšitelnou změnu. Tou už je sám fakt, že se ocitáme v těsné blízkosti této kulturní památky, nikoliv jen o dost dál za plotem. A hlavně: že ruch kolem ní dává naději, že dny objektu a jeho bezprostředního okolí zdaleka nebyly sečteny.

„Obnova tohoto objektu je prováděna s využitím finančního příspěvku poskytnutého Ministerstvem kultury v rámci Havarijního programu,“ čteme písemné sdělení na jednom ze zámeckých oken.

Křížová cesta

Důvodů k zastavení nabízí Liběchov ale víc. Pověstných pár kroků od zámku na sebe upozorňuje silueta kostela sv. Havla. Postaven byl v první polovině 18. století.

Vstupní dveře jsou zavřené, takže převážně rokokové zařízení jeho interiéru na vlastní oči nespatříme, ale nevadí. Svatostánek má své kouzlo – a což teprve, až jej budeme pozorovat z náležitého nadhledu!

Na vyhlídku, z níž je toho vidět o dost víc než jen kostel, nás vede okružní trasa se čtrnácti výklenkovými kapličkami s pašijovými výjevy – liběchovská křížová cesta. Vybudována byla v roce 1780.

Na nejvyšším místě návrší, tyčícím se nad městečkem, staneme u kaple sv. Ducha. Objekt je též známý jako kaple sv. Kříže, Horní kostel či Kostelíček. Raně barokní stavba na z dálky viditelném místě vyrostla v roce 1654, stavbu inicioval tehdejší majitel panství Karel Hyacint, hrabě Villani de Castolo Pilonico. Od roku 1966 je kaple chráněnou kulturní památkou.

„V roce 2024 bylo kolem kaple postaveno lešení a byla sňata stávající střešní krytina. V březnu 2024 započaly práce na výměně krovu. V roce 2025 pak byly zahájeny práce na opravu omítky a vnitřní elektroinstalace,“ uvádí text na Wikipedii. Na vlastní oči vidíme, že práce pokračují. S výjimkou věže je objekt pod lešením, patrná je – kromě věže – inovovaná fasáda.

Štěstí kaple jako by se přeneslo chvilkově i na nás – minula desátá hodina dopolední a slunce začíná být stále viditelnější. Mlha halící kapličky i blízký okolní svět řídne, stoupá – a nám se naskýtá utěšený pohled na město (s asi 1100 obyvateli) a jeho dominanty. Zejména na svatohavelský kostel a za ním zámek.

Stezkou Václava Levého

Následuje očekávaný výpad severním směrem. Po modré turistické stezce, na trase okruhu Václava Levého, míříme ke skalám v nedalekém lese, na území CHKO Kokořínsko.

Postupujeme nejen ke stále častějším shlukům balvanů, ale zejména k těm skaliskům, jejichž podobu dotvořila fantazie a um výše zmíněného sochaře. Václav Levý se narodil 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas, zemřel 30. dubna 1870 v Praze.

„Stal se jedním ze zakladatelů moderního českého sochařství,“ charakterizuje umělce informační tabule u Harfenice, v místě vzdáleném asi tři kilometry od Liběchova. V letech 1840-1845 tu Václav Levý vytesal reliéfy čtyř lidských hlav, dále zdobenou umělou jeskyni (nazývanou U ještěra) a ženu s harfou.

Nedaleko na své diváky čekají další díla: jedním je Sfinga, respektive její hlava vytesaná ve skále (původně zde své okolí sledoval reliéf císaře Františka Josefa I., po roce 1918 byla na jeho místě vytesána Sfinga). Po pár stech metrech se opět o slovo hlásí Václav Levý a jím vytvořený Had lezoucí po skále.

Mokřady Dolní Liběchovky

Modrá trasa okruhu Václava Levého pokračuje dál severovýchodním směrem na Tupadly a pak se vrací na jih přes Želízy do Liběchova, my ovšem tentokrát volíme neznačenou zkratku – u Harfenice se vydáváme východním směrem.

Postupně klesáme (docela mírně) až na dno údolí, kterým protéká Liběchovka. A vstupujeme tak na území přírodní rezervace Mokřady Dolní Liběchovky. V nivě zmíněné říčky se daří vlhkomilné floře a fauně, mj. tu rostou olšové luhy a rákosiny…

Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 2001 a zaujímá rozlohu necelých 37 hektarů. V samém závěru února ještě citelně postrádá zeleň, ale i tak se jedná o půvabnou končinu.

Čertovy hlavy

V Želízech překonáváme tok Liběchovky, z pravého břehu se přemisťujeme na levý – ale i ten záhy necháváme za sebou. Stoupáme do značně příkrého vrchu. Je to nutnost. Protože být v Želízech a minout Čertovy hlavy, další dílo Václava Levého, je prostě nemyslitelné. Čertovy hlavy jsou povinné.

Dvojice impozantních, devět metrů vysokých pískovcových hlav-tváří (některé zdroje uvádí třináctimetrovou výšku; přiznávám, že jsem díla přímo na místě nepřeměřil), vznikala v letech 1841-1846. Zíráme na ně s docela početným zástupem kolegů-turistů, ale to až poté, co jsme k nim sestoupili. Nejprve jsme totiž stanuli nad nimi, na skalách, které zvládají být vítanou přírodní rozhlednou.

Ještě než jsme se vrátili zpět do Liběchova k vlakové stanici, vyšplhali jsme na sousední vrch k jeskyni Klácelce.

Je považována za vůbec nejvýznamnější Levého dílo. Její vnitřek tvoří výjevy z bajky Ferina Lišák, kterou z němčiny přeložil český vlastenec F. M. Klácel.

„Prostor před jeskyní (nazývaný Blaník) je vyzdobený reliéfy Jana Žižky s palcátem a mečem, Prokopa Holého s dřevcem a štítem a v křesle dřímajícího Jana Zásmuckého – údajného vůdce bájných blanických rytířů. Levý neopomněl ani spící blanické vojsko a postavy trpaslíků vytvářejících zbraně pro blanické rytíře,“ uvádí informační tabule u Harfenice.

Jelikož ne vše z toho člověk zaznamená při pohledu skrz uzamčenou mříž, jedná se o nápovědu veskrze vítanou. A to je pro tentokrát vše.

Zdroje:

Informační tabule na trase

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_svatého_Ducha_(Liběchov)