Náruč Prahy otevřená: od věže v Jindřišské věži k pohyblivé Kafkově hlavě

Kolem Velké synagogy (momentálně až do 15. března uzavřené, jak hlásá informační cedule) se právě blížíme k úvodnímu cíli této pražské výpravy. Jím je už z dálky viditelná Jindřišská věž.

Pod ní – hned přes ulici – tak trochu méně nápadně až téměř skromně stojí kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty. Ale nenechme se mýlit. Historicky se jedná o jednoznačně dominující stavbu. Protože ta to byla, kdo podmínil vznik věže.

Zmíněný kostel byl založen v roce 1351 čili za panování Karla IV. Zrod svatostánku úzce souvisel se založením Nového Města pražského. Území bylo tehdy rozčleněno na dva farní obvody: svatoštěpánský a svatojindřišský.

„Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty měl titul hlavního farního kostela (ecclesia parochialis primaria), byl tedy po chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí druhým nejvýznamnějším pražským kostelem,“ připomíná text v brožuře Jindřišská věž ve věži.

Kostelní věž byla dostavěna na počátku 15. století – ale brzy se ukázala jako nevhodná pro umístění velkých zvonů. Ty se tak nějaký čas ocitly zavěšené na provizorní dřevěné zvonové stolici.

Koncem 15. století se proto začalo stále intenzivněji přemýšlet o stavbě kamenné zvonice. Realitou se stala až v samém závěru 16. století – v roce 1599. Řeč je právě o Jindřišské věži.

Věž ve věži

Více než 67 metrů vysoký objekt (což z něj dělá nejvyšší volně stojící zvonici v Praze) zažil řadu úprav – mj. i novogotickou, v letech 1878-1879 provedenou arch. Josefem Mockerem. Současné turisty těší i úprava relativně nedávná. V letech 2001-2002 byla do věže totiž vkomponována tzv. věž ve věži podle návrhu arch. Jiřího Vrzala.

Těší rovněž i skutečnost, že v případě Jindřišské věže mají zájemci o návštěvu dveře otevřené celoročně – a navíc i každodenně (od 10 do 19 hodin).

Vnitřní prostor byl s novou vnitřní věží rozdělen na jedenáct podlaží, navíc přibyl také výtah. Nahoru i dolů se lze pochopitelně dostat rovněž pěšky po schodech, je jich 182. Desáté patro se proměnilo ve skvostnou vyhlídku na centrum města.

Kromě pozorovatelského zážitku se zde nabízí také zážitek poslechový. Po vhození desetikoruny se nad hlavami příchozích rozezní zvonkohra, tvořená deseti zvony z dílny zvonaře Petra R. Manouška.

Za zastávky ovšem stojí i patra nižší. Kromě kavárny a restaurace totiž zvou na přitažlivé a nápaditě vytvořené expozice. Jedna z nich názorně přibližuje dějiny Jindřišské věže a její stavební vývoj, jiná se věnuje dalším podobným stavbám Prahy stověžaté.

Přes zahradu k vysokému svatostánku

Od věže pokračujeme k Václavskému náměstí – ale to jen rychle překonáme a vzápětí mizíme v náruči Paláce u Stýblů (zvaný je též Alfa). Sedmipatrová funkcionalistická budova vznikla v letech 1928-1929 coby multifunkční objekt mj. s obchodní pasáží, kavárnou, restaurací a kinosálem. Je dílem architektů Ludvíka Kysely a Jana Jarolímka. Na konci pasáže bylo v roce 1934 vybudováno Nové divadlo – jeho prostory o pětadvacet let později hostily dlouhé roky Divadlo Semafor.

V těch místech opouštíme jeden z největších paláců Václavského náměstí a vstupujeme na území sousední Františkánské zahrady. U kláštera karmelitánů se zformovala po roce 1348, sloužila k pěstování užitkových rostlin. V její centrální části později vyrostla barokní kaple – to ovšem již od roku 1604 klášter užívali františkáni.

Nad zahradou, její vegetací, několika sochařskými díly i nad kaplí se doslova vznáší sousední stavba – chrám Panny Marie Sněžné. Objekt působí opravdu monumentálně – zvenčí i uvnitř.

„Tento chrám je nejvyšší kostelní stavbou v Praze. Má klenbu vysokou přes 33 metrů, tedy o několik centimetrů více, než má katedrála sv. Víta,“ uvádí Vladislav Dudák v publikaci Pražský poutník aneb Prahou se všech stran. „Byl založen Karlem IV. v roce 1347 v souvislosti s jeho korunovací na českého krále a patřil karmelitánskému řádu. (Jeho patronkou byla podle legendy Panna Marie, která nechala v Římě napadnout uprostřed léta sníh na pahorek Esquilinus, kde si přála vystavět svůj chrám.) Pražský kostel měl být přes 100 metrů dlouhý, avšak husitské války stavbu předčasně ukončily.“

V souvislosti s obdobím husitské revoluce připomeňme, že v letech 1419-1422 v tomto chrámu působil coby kazatel kněz Jan Želivský. On to byl, kdo 30. července 1419 odtud vedl procesí k Novoměstské radnici. Pochod skončil první pražskou defenestrací…

Také kostel v roce 1604 získali františkáni, kteří se zasloužili o jeho renesanční úpravu. Stavební vývoj blízkého Václavského náměstí svatostánek zastínil, nápadně vysoká loď chrámu je tak dobře viditelná pouze z Františkánské zahrady.

Kromě vnitřní výzdoby interiér zaujme – jak jinak – svou výškou. Hlavní oltář se svými 29 metry patří k nejvyšším oltářním architekturám na území Prahy. Dílo z poloviny 17. století završuje Kalvárie – sochy Ukřižovaného, sv. Jana Evangelisty a Panny Marie. Hlavní oltářní obraz představuje legendu o založení římského kostela Panny Marie Sněžné, autorem obrazu je pražský malíř Antonín Stevens.

V souvislosti s podobou chrámu se často poukazuje na vliv pařížské Sainte Chapelle. Zejména složitý závěr chóru a motiv soch na příporách napovídá, že se stavitelé touto francouzskou památkou možná nechali inspirovat. Námětem by ale mohla být i katedrála v Kolíně nad Rýnem – i ta se vyznačuje vysokým chórem, který rovněž jako chór pražského svatostánku vpouští do vnitřních prostor velké množství světla. Jako o zdroji inspirace se také hovoří o chóru katedrály svatého Štěpána ve francouzském Toulouse.

Od Adrie ke Kafkovi

Pár kroků stačí – a rázem jsme u dalšího paláce na trase. Tentokrát se jedná o Palác Adria. Ve stylu rondokubismu se „narodil“ v letech 1923-1924 podle návrhu architektů Josefa Zascheho a Pavla Janáka. Sochy Otto Gutfreunda a Jana Štursy zdobí průčelí směřující do Národní třídy. V paláci kdysi působilo Divadlo za branou, v současnosti tu sídlí Divadlo Bez zábradlí.

Závěrečná zastávka této procházky se blíží, nachází se na piazzettě před obchodním centrem Quadrio v blízkosti Národní třídy. Kromě nás se tu již shromáždil vcelku početný dav a trpělivě čeká, až odbije celá. hodina. Tehdy se téměř 11 metrů vysoký a 39 tun těžký monument dá opět do patnáctiminutového pohybu.

Oním monumentem je pohyblivá Hlava Franze Kafky, mechanická socha Davida Černého z roku 2014. Tvoří ji 42 pohyblivých pater, ta se otáčejí nezávisle na sobě a proměňují tak pozorovaný objekt zájmu. Pohyb má „na svědomí“ mj. 21 motorových modulů, uvnitř díla se nachází kilometr kabelů.

Jak jsem již podotkl v úvodu, vhodných prohlídkových tras nabízí Praha nepočítaně. Přesvědčit se o tom může každý – a zároveň si potvrdit, že architektonické bohatství metropole na Vltavě nevytváří pouze ty památky, které obecné povědomí řadí do českého zlatého fondu.

Zdroje:

Jindřišská věž ve věži – brožuru vydala Jindřišská věž, s. r. o.

Vladislav Dudák: Pražský poutník aneb Prahou ze všech stran; nakladatelství Baset, 1997

Pavel Gejdoš: Věže České republiky; vydal Pavel Jeřábek – Nakladatelství PLOT, 2020

Kostel Panny Marie Sněžné (Praha) – Wikipedie

Hlava Franze Kafky – Seznam.cz