Článek
Základní motiv, jakýsi hybatel či přímo spiritus agens každého cestovatele spočívá v touze něco uvidět, poznat, zažít… Úmyslně zdůrazňuji slovo „cestovatel“, neboť existují lidé, vývojově zcela v pořádku, kteří podobnou touhou netrpí, natož aby jí byli poháněni. Objevitelství tohoto druhu jim bylo zapovězeno.
Ale zpět k té části populace, u níž inklinace k hledání, nacházení a zážitkům s tím spojenými, je zjevná.
Kromě pohnutek výše zmíněných je vhodné doplnit i další, byť by je možná leckterý z cestovatelů v návalu falešné skromnosti raději zatajil. O co se jedná?
Neméně jde také o to, ohromit bezprostřední – a v době kdy celý svět sedí u internetu a hltá informace – i vzdálenější okolí. Uvést je v úžas. Téměř až donutit je k upřímnému konstatování, že závidí… Což lze pochopitelně opsat v mnohem příznivějším duchu, když se poznamená, že jedním z prioritních cílů bylo lidem přinést inspiraci. Nápovědu. Prostě dobrý tip.
Čímž se po úvodních sekvencích pomalu propracováváme k tzv. jádru pudla čili k meritu problematiky.
Potíže originality
Říkám rovnou natvrdo, bez obalu: každého netradičního cestovatele bude čekat pěkná porce práce! Zdaleka tím nemyslím pouze fyzické nasazení. Problém tkví už v samotné volbě cíle.
Jde totiž o značně zapeklitou záležitost. Žijeme v době – proč si to nepřiznat takříkajíc na plná ústa – kdy lidé cestovatelsky naprogramovaní už byli takřka všude. Čímž myslím nejen naši domovinu, ale planetu jako celek. Přičemž někteří jsou již zapsáni v pořadnících na cestu na Měsíc – a možná nejen tam (pokud existují rovněž pořadníky na další místa ve Sluneční soustavě, omluvte mou neznalost; nevím o nich).
Místa s pořadníky jsou něco nového, to pochopitelně ano – ale jinak lze s úspěchem konstatovat, že vše ostatní jen kopíruje obecný vkus, je projevem určité davovosti, protože jak jinak popsat touhu jet na jistě krásná, ale v podstatě profláknutá místa? Jako opravdový deficit originality. Jako podléhání masovému diktátu. Jako mechanické přebírání tzv. všelidského vkusu.
Nic proti tomu – ale lze mít cíle vyšší.
Všude něco je
Především bych se nejen nebál, ale přímo bych prahnul po místech opravdu turisticky neznámých, výsostně neatraktivních, více či méně dokonale utajených, takových, jaká jen málokomu přijdou na mysl při přípravě výletu.
Rozhlédněte se kolem sebe, pohleďte na mapy, poptejte se důvěryhodných zdrojů – a bezpochyby získáte v krátké době bohatý seznam míst, kam se nejezdí.
Že tam nic není? Námitka se zamítá – všude něco je! Že je tam k vidění fádní krajina a nějaké bezejmenné ruiny? Co si přát lepšího! Cíle jak malované! Navíc máte jistotu, že vás tam nebudou obtěžovat davy turistů a jiných čumilů. Jste na dobré cestě k výsostně netradičnímu cíli.
Jak v mytickém bludišti
Po této malé nápovědě již možná leckterého z vás napadá, že hodně pomůže vybrat si místo bez turistického značení. Ano, správně. Přičemž to ještě není vše. Pobyt v takové netradiční lokalitě si lze navíc náležitě zpestřit.
Stačí, když se v neznámé, turisticky neznačené krajině vzdáte některých technologických vymožeností. Na mysli mám zejména absenci mobilního telefonu a s tím související oželení map, navigace GPS a podobně.
Myslím, že nijak nepřestřelím, když vám budu moct garantovat výlet plný skutečně adrenalinového vzrušení. Zažijete totiž něco srovnatelného s mytologickým bludištěm na ostrově Kréta, známým coby Labyrint, jehož úkolem bylo uvěznit Minotaura, tvora zpola člověčího, zpola býčího.
Navíc nelze vyloučit, že bonusem podobně koncipované výpravy bude seznámení se s novými lidmi. Například těmi, kteří vás nakonec přece jen najdou a zachrání.
Vytrvalostní test
Na neznačených cestách lze zažít nejedno překvapení, o jakém se vám na počátku výletu ani nesnilo. Mám s tím drobné zkušenosti.
Například před lety se mi přihodilo, že jsem šel lesem, poté po jeho okraji, rozhlížel jsem se po mírně zvlněné krajině v srdci Čech a náhle – filmař by řekl: ostrý střih! Scenérie se zdánlivě příliš nezměnila, přesto bylo všechno jinak.
Což jsem si uvědomil poměrně záhy.
Dost mi napovědělo hrubé oplocení a ještě víc – překvapené pohledy do té doby apaticky se pasoucího skotu. Tvorové na mě zpočátku hleděli s výrazem, že jsem je sice vyrušil, ale úplná tragédie to není – ovšem postupně se mi zdálo, že v jejich očích pochopení setsakramentsky ubývá.
A právě v takových chvílích dostává turistika mocný impuls a její účastník (účastníci) novou porci zážitků i zkušeností. Zareagoval jsem až nečekaně duchapřítomně a bystře; bez jediného slova vysvětlení (sám jsem ostatně nevěděl, jak jsem se do té ohrady vlastně dostal) jsem provedl ukázkové čelem vzad a prudce vyrazil. Dlouho předtím ani poté jsem si tak krásně nezaběhal…
Což berte jen jako maličký příklad, jeden z mnoha; nikde není psáno, že se vám nenaskytne něco ještě mnohem většího, ještě víc vzrušujícího, co plně prověří vaše reakce i fyzický fond.
Způsoby přepravy
Na závěr bych se rád zmínil o zvolených dopravních možnostech. Na rozdíl od zábavného výběru cíle, a ještě zábavnější absence navigačních technologií, bych v tomto případě setrval u konzervativního řešení.
Výběr přepravních možností bych plně nechal na vašem uvážení. Auto, vlak, autobus, kolo, vlastní pohybový aparát… Krkolomné způsoby – například celou cestu metat kozelce nebo se pohybovat vpřed plížením – mohou výlet sice náležitě občerstvit, ale netrval bych na nich.
Šťastné cesty!
