Článek
To se již návštěvníci nacházejí sto metrů pod zemským povrchem – prohlídková trasa ovšem začíná výš, v prvním patře v hloubce 64 metrů, a končí o dvě patra níž, v hloubce 135 metrů. Pro úplnost: pod zemský povrch se poté noří ještě dalších šest pater, a to až do finální hloubky 327 metrů.
Po schodech dolů
Deset kilometrů jihovýchodně od centra Krakova se v chladném květnovém dopoledni řadí zájemci do vedle sebe čekajících zástupů. V každé skupině může být maximálně 35 osob, v jedné z nich čekám i já. Zažil už jsem více verzí sestupu pod povrch zemský, včetně výtahů či odvozu speciálním vláčkem (takový slouží například ve slovinské Postojenské jeskyni) – tady sestupujeme hezky po svých.
Poblíž vstupu do podzemí
Dřevěné schodiště se spirálovitě lomí, až nakonec po sestupu po 378 schodech jsme na startu prohlídky. Čili čtyřiašedesát metrů pod zemí. Před námi je přibližně dvoukilometrová trasa vedoucí 22 komorami a s ní dvě hodiny plné zážitků. Jelikož větrné počasí v těch dnech dovolilo temperatuře atakovat maximálně osm nad nulou, zní informace o stabilních 14 stupních Celsia v podzemí docela hřejivě.
Světové dědictví
„Latinský výraz Magnum Sal (Velká sůl, pol. Wielka Sól), z něhož je odvozen současný název města, pochází z listu papežského legáta Jiljí z let 1123–1125. Během následujících staletí se název měnil až do dnešní podoby – Wieliczka,“ informuje Wikipedie.
Pod městem se nachází vzácná památka materiální kultury – solný důl byl proto v roce 1978 zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Chodba ve více než šedesátimetrové hloubce
Jak jsem již zmínil, na turisty tu čeká dvoukilometrová trasa a 22 komor – celkové skóre dolu je ovšem výrazně vyšší: více než 300 kilometrů chodeb a 3000 komor.
„Všechno začalo zhruba před 13,5 miliony lety (v období miocénu), kdy začala krystalizace solí rozpuštěných v mořské vodě. Vypařením mořské vody vznikly usazeniny soli a jiných, spolu s ní se vyskytujících hornin, které pak vyplnily oblast zvanou Karpatská prohlubeň (polsky Zapadlisko Podkarpackie),“ uvádí Agnieszka Wolańska v publikaci Wieliczka – památkový solný důl. „Následkem intenzivních tektonických pochodů došlo k přemístění a zvrásnění usazenin. Uspořádání solného ložiska Wieliczka se skládá ze dvou částí: v horní části má podobu skalních bloků a ve spodní části je vrstevnaté.“
Osobnosti na návštěvě
Společně s pětatřicetihlavou skupinou se nacházím v prostředí, kde se sůl těžila nepřetržitě od 13. století až do 30. června 1996. Neznamená to ale, že prohlídky solného dolu odstartovaly až v samém závěru minulého století – konaly se tu již od 15. století, vývoj turistiky v dnešním významu toho slova je ale pochopitelně mladšího data: začal na přelomu 18. a 19. století. A v současnosti to dotáhl až na milion návštěvníků ročně.
Během prohlídky procházíme komorami, které se představují nejen rozlehlými podzemními prostorami, ale i svými četnými „obyvateli“. Na mysli mám desítky soch historických i mytických postav – vesměs zhotovených z kamenné soli.
Socha Mikuláše Koperníka
Naprosto historická postava – a vrcholně významná nejen pro Poláky – se nachází v komoře necelého půl kilometru od začátku prohlídky. V samém středu prostoru se tyčí solný pomník vytesaný na počest pětistého výročí narození Mikuláše Koperníka. Dílo v roce 1973 zhotovil Władysław Hapek. Známý astronom, po němž je tato komora pojmenována, navštěvoval wieliczská podzemí v roce 1493 během studia na Krakovské akademii (nyní Jagellonská univerzita).
Ostatně – solný důl hostil i další významné osobnosti; na návštěvě tu mj. byli: Johann Wolfgang von Goethe, Alexander von Humboldt, Dmitrij Ivanovič Mendělev, v novější době například Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) či bývalý prezident USA Bill Clinton.
Sochy z kamenné soli a legenda o prstenu
Sochy inspirované legendou stojí od roku 1967 v komoře Janowice (rovněž 64 metrů pod zemí). Horník Mieczysław Kluzek vytvořil šest solných soch v lidské velikosti a jak už jsem naznačil, inspiraci nalezl v zásadní wieliczské legendě – vypráví o tom, jak byla v Polsku objevena kamenná sůl.
Komora Janowice a sošný výjev z legendy o objevu kamenné soli
Stalo se tak v 13. století v době, kdy panoval krakovsko-sandomierzský kníže Boleslav Stydlivý a jeho manželka Kinga, dcera uherského krále Bély IV. Ta od svého otce dostala věnem jeden ze solných dolů v Marmaroszi, do něhož hodila svůj snubní prsten. Načež se začaly dít věci!
„Královnin prsten připutoval zázračným způsobem do Wieliczky spolu s ložiskem kamenné soli,“ píše Agnieszka Wolańska ve výše zmíněné publikaci. „Po příjezdu do Polska vládkyně nařídila kopat na vyznačeném místě. Poslušní horníci našli při hloubení šachty královnin snubní prsten již v prvním vytěženém solném bloku. Od této doby je v Polsku dostatek soli. Kinga, patronka horníků, byla v roce 1999 kanonizována Svatým otcem Janem Pavlem II.“
Zmíněná komora s půltuctem postav byla v solném bloku vyhloubena v první polovině 17. století.
Komora Kazimíra Velikého - sůl se tu těžila od roku 1743. Na snímku žentour saského typu a koně coby pomocníci horníků.
Jak se vozila sůl
Komory jdou v rychlém sledu za sebou, procházíme táhlými chodbami a jejich četnými zákruty a na zastávkách obdivuje nejen solné sochy. Komora zvaná Sielec dává názorně na vědomí, jak se kdysi přepravovala sůl v podzemních chodbách – k vidění je tu sbírka autentických zařízení. Dřevěné vozíky, bedny, speciální saně… Zpočátku se o transport starali sami horníci, od 16. století jim začali pomáhat koně.
„V roce 1861 byly v rámci horizontální dopravy uvedeny do provozu vagónky železniční dráhy, které byly nejdřív taženy koňmi, od dvacátých let 20. století pak akumulátorovými lokomotivami, a ještě později lokomotivami s elektrickým pohonem,“ informuje text wieliczské publikace.
Daleko proti proudu času
Rozsáhlá expozice nabízí i mnohem hlubší ponory do historie. Například do období 5500-3500 let před naším letopočtem. Tam návštěvníky pomyslně přenáší maketa neolitického solivaru a vesnice prvních rolníků v oblasti dnešní Wieliczky, do časů ještě notně vzdálených od objevu kamenné soli.
Zhruba v centru výjevu se nachází zmíněný solivar skládající se ze žlábků, usazováku, nádob na ohništi k čerpání a odpařování solanky a nádob na tuhnutí solanky. „Proces vaření soli začínal vyhloubením speciálních žlábků, kterými plula solanka do usazováků v obdélníkovém tvaru,“ popisuje proces text publikace o solném dolu. „Z usazováků se solanka čerpala do hliněných nádob, které se pak stavěly na ohniště. Po ukončení procesu odpařování se hustá solná hmota překládala do nádobek v kalichovitém tvaru, aby ztuhla.“
Komora Michalowice
Socha Panny Marie Vítězné v kapli sv. Kříže
Solná katedrála
Pro wieliczský přírodní unikát se často užívá označení solná katedrála. Vhodnost příměru je zřejmá zejména v kapli sv. Kingy, která – i když na trase před námi ještě byly další komory a také solné jezírko – představovala pro autora těchto řádků vrchol zdejší nabídky.
Nejspodnější část kaple sv. Kingy překonává o půldruhého metru stometrovou hloubku. Ale především – ohromuje svým prostorem (na délku měří 54 metrů, široká je 15-18 metrů, vysoká 10-12 metrů) i úžasnou výzdobou.
Ta vznikala v průběhu téměř sedmi desetiletí zásluhou horníků-sochařů. Hlavním autorem architektonických a sochařských prací byl v letech 1895-1920 Józef Markowski. Je mj. autorem hlavního oltáře a kazatelny. A rovněž sochy sv. Kingy.
Pohled do kaple sv. Kingy
Kaple sv. Kingy: solný reliéf Dvanáctiletý Ježíš káže v chrámu
Na jeho práci v letech 1920-1927 navázal jeho mladší bratr Tomasz Markowski – v letech 1927-1963 pak Antoni Wyrodek, který výzdobu kaple dokončoval. K jeho zdejším nejpozoruhodnějším dílům patří zejména reliéf Poslední večeře inspirovaný freskou Leonarda da Vinciho.
Rokem 1963 dotváření monumentálního interiéru kaple nakonec neskončilo – od roku 1999 tu mj. stojí pomník Svatého otce Jana Pavla II., i jako poděkování za kanonizaci patronky solných dolů – blahoslavené Kingy.
Zdroje:
Agnieszka Wolańska: Wieliczka – památkový solný důl; Nakladatelství „Karpaty“ – Andrzej Łączyński, 2004
