Článek
Od stanice metra Jinonice jsem rychle prošel Puchmajerovou ulicí, zabočil do ulice Na Pomezí, ale té si užil jen docela krátce. Neznačená cesta na hranici přírodního parku Košíře-Motol a přírodní památky Vidoule mě rychle stáhla z asfaltu do lesního přítmí. Pár kroků a pocit velkoměsta takřka beze zbytku vyprchal.
Cestička stoupá k první zastávce – k Pískovně. Jsem na jedné se tří samostatných ploch, které přírodní památku tvoří. Mezi stromy se vynořují první pískovcové skály a v té nejbližší již z dálky viditelný otvor. Vchod do jeskyně.
Uvnitř jeskyně
„Jedno z míst, které bylo sedláky využíváno pro těžbu písku na výstavbu či opravy jejich stavení. Na vstupu do jeskyně jsou ještě patrné stopy po zárubních, na kterých byla pověšena vrata pro uzavření prostoru. V době hospodářské krize v první polovině 20. století byla tato místa obývána pražskou chudinou,“ lze se dočíst na Mapách.cz.
Ozvěny druhohor
Vystoupal jsem na hradbu skal, jež se od jeskyně táhne severním směrem, a opustil – ovšem jen na chvíli – lesní porost. Brzy opět vstoupím mezi stromy a sestoupím z cesty nad vrcholy dalších skal až hluboko pod ně. To již budu na další části přírodní památky Vidoule, na úbočí tabulové hory, která je – jak se uvádí – pozůstatkem rozsáhlé plošiny vytvořené druhohorními usazeninami.
Skalní stěny
Na nejsevernějším okraji území jsou k vidění působivé pískovcové stěny, místy až třicet metrů vysoké. Odkryla je těžba, ovšem stopy lidského zásahu tu dávno nejsou patrné. Takže opravdu – pražská divočina.
Pokud před sestupem dál na sever ke Košířům člověka napadne, že by měl ještě odvážným prvovýstupem zdolat nejvyšší zdejší kopec Vidouli (371 m n. m., původní název Vidova hora), není nic jednoduššího. Plochý vrchol je nenápadný, porostlý vegetací, takže bez spolupráce GPS v mobilu dost možná nejvyšší kótu minete.
Pískovcové skály pod vrcholem Vidoule
Parková proměna
Cestou na sever se charakter území začíná měnit. Z „divočiny“ zvolna přechází v parkovou úpravu, neboť po pár stech metrech vstupuji na území Lesoparku Cibulka. Jsem v Košířích.
„Koncem 18. století koupil zdejší pozemky pasovský biskup kníže Leopold Leonard Thun-Hohenstein a v letech 1818-1824 si na nich vybudoval venkovské sídlo s romantickým parkem,“ píše Vladislav Dudák v publikaci Pražský poutník.
Z usedlosti se stalo empírové sídlo, okolí se proměnilo v anglický park s jezírky, sochami a romantickými stavbami. To vše lze obdivovat i dnes, na čemž má zásluhu obnova areálu po roce 2000. Vystřídala tak dlouhá desetiletí chátrání.
Kamenná rozhledna v parku Cibulka
V roce 2014 byla mj. opravena vyhlídková věž, jež je součástí uměle vybudované hradní zříceniny. Vysoká je 13 metrů, na její vrchol vede 76 schodů a je jedním z přitažlivých míst areálu. Nabízí pohled na Motol, Řepy a Strahov – a pochopitelně na les v bezprostředním okolí. Je volně přístupná, a to celoročně.
K dalším místům, které úspěšně usilují o to, aby návštěvníkům padly do oka, se bezesporu řadí Poustevna, nevelká kamenná stavba, kopie objektu v saském Meiningenu, a Čínský pavilon. Ten rovněž nechal vybudovat výše zmíněný pasovský biskup.
Poustevna
Čínský pavilon
A právě v těchto místech jinonicko-košířská procházka dospěla do finále – odtud je to již jen pár pomyslných kroků na Plzeňskou ulici a na dopravní spoje.
Zdroje:
Vladislav Dudák: Pražský poutník aneb Prahou ze všech stran, Baset Praha 1997
