Pražskou divočinou: od Hemrových skal k velehorám hlubočepským

Start i cíl byl v mém případě v Jinonicích, odkud jsem to vzal jižním směrem, zpočátku po žlutě značené turistické trase do přírodního parku Prokopské údolí a Dalejské údolí. O němž odborníci soudí, že patří k nejcennějším přírodním parkům nejen na území Prahy, ale i v celém Česku. Takže nepřekvapí, že lokalita nabízí hodně zajímavých až dramatických zákoutí – a to i v případě, kdy člověk setrvá pouze na jejím severním okraji ve vyšších partiích.

Dvakrát podmořská sopka

K prvnímu cíli to není daleko, od stanice metra Jinonice jen něco málo přes kilometr. Okolní zástavba každou stovkou metrů klesá, snižuje se, ve Starých Butovicích téměř až přikrčuje – a náhle ostrý střih: příchozí vítá vzrostlý les. Po ránu natolik stinný, až se zdá poměrně hluboký.

Mezi stromy se rýsuje nevelké prostranství, listnáče se rozestupují, aby si návštěvník náležitě vychutnal pohled na stěnu opuštěného lomu Kační, odkrývající čedičový výron v usazených horninách. Uvádí se, že jde o místo nepříliš známé – v mém případě to platilo stoprocentně, byl jsem tu vůbec poprvé.

„Žíla je tvořena vulkanickou horninou nazývanou basalt a do nezpevněných usazenin na dně prvohorního silurského moře pronikla v době před asi 425 miliony let, a to v přímé souvislosti se vznikem podmořské sopky,“ sděluje text na Mapách.cz.

Ve stejném období se vulkán činil i o kousek dál – na mysli mám zhruba sto metrů dlouhý hřeben Hemrových skal (lokalita dostala jméno podle někdejšího majitele blízkého statku). Sopka vyvřela na dávném mořském dně a vymodelovala útvar, který dnes těší lovce obrázků – a navíc umí posloužit i jako báječné rozhledové místo.

„Vrchol sopky pravděpodobně dosahoval až k hladině,“ uvádí text na informační tabuli přímo v terénu. „Vlastnímu vzniku sopky předcházelo vytvoření několik kilometrů dlouhé a jen několik metrů široké trhliny v mořském dně, kterou proudila žhavá láva ze zemského nitra a stykem s mořskou vodou se prudce ochlazovala. Její výrony občas doprovázely erupce. Tak se na dně tehdejšího moře vytvořil hřeben dlouhý kolem 5 kilometrů a vysoký 200-300 metrů.“

Čtyři jména pro jezírko

Chvíli po žluté, více chvil na neznačených cestách trávím při následném přesunu východním směrem; většinu cesty teď kráčím na pomezí tvořeném lukami a poli na jedné straně – a hradbou lesa na vrcholových partiích svahů nad údolím na straně druhé. I když momentálně nemám v dosahu nějaký zaručený turistický klenot či cíl zvýrazněný v bedekrech, nevadí. Už sama cesta svěží zelení, zvlněnou krajinou tak nepodobnou představám o metropoli, je zážitkem.

Nicméně bez „velkého“ cíle už nebudu dlouho. Nejprve k němu ovšem musím sestoupit – místy po stezkách tak trochu kamzičích – do hlubin údolních, až kamsi na dno této pražské divočiny. Pak se protáhnu kolem majestátních skal, vytvářejících cosi na způsob přírodní brány – a budu na další zastávce.

V sevření téměř kolmých vápencových stěn se leskne vodní hladina. Zvaná Jezírko. Jemuž ovšem stejně tak sluší jména Prokopské jezírko, Hlubočepské jezírko či Rusalčino jezírko. Na výběr jsou hned čtyři varianty – pokud jich ovšem není dokonce ještě víc.

„Jezírko vzniklo výronem spodní vody po odstřelu skály v roce 1905. Několik let se voda odčerpávala pumpami, po zastavení těžby během 1. světové války zůstala jáma definitivně zaplavena. Dnes zaujímá plochu 25 arů, jezírko je 106 metrů dlouhé, 26 metrů široké a hluboké asi 10 metrů,“ píše se v publikace Přírodní památky, rezervace a parky.

Velehorské štíty v kapesním vydání

Východní kraj Prokopského údolí mě vyexportoval do pražské městské části Hlubočepy. Zde, pár kroků před Severozápadním viaduktem, menším z viaduktů tzv. Pražského Semmeringu, se vydávám doleva a vzhůru – jsem na cestě k Hlubočepským plotnám.

Dvojice kolmých skalních stěn (možné je hovořit i o trojici: k Levé plotně, asi 40 metrů vysoké, se těsně přimyká tzv. Malá plotna, vysoká 17 metrů; Pravá plotna je zhruba třicetimetrová) působí zdálky i zblízka naprosto monumentálně. Místo vysloveně zrozené pro horolezce. Lokalita dávající vzpomenout na filmové westerny. Velehorské štíty v kapesním vydání…

Výhodou je, že i nehorolezci se snadno dostanou na vrcholy zmíněných skalních štítů – přesněji řečeno, cestičky (další z rodu kamzičích) je dovedou až nad ně. A stanou tak na místech dalekých výhledů, zejména – jak jinak – na město stověžaté… Blízko odtud je to na nejvyšší kótu cesty, na Děvín (310 m n. m.), ale také na vyhlídkové vrcholy poblíž přírodní památky Ctirad. Odsud je pohled na Prahu, na Vltavu, Vyšehrad, žižkovskou televizní věž atd. asi nejpůsobivější.

Koně v ohradě

Skalami tato cesta začala, ovšem skalami neskončí. Docela nedaleko od vrchu Děvína (severním směrem) se totiž rozkládá výběh pro koně Převalského – první čtyři klisny tu byly vypuštěny v dubnu 2021.

„Je jediným divokým druhem koně, který přežil do současnosti – měl však namále,“ připomíná text na oplocení výběhu. „Jednou z hlavních institucí, která se o jeho záchranu zasloužila, je Zoo Praha. Od roku 1959 pro něj vedeme Mezinárodní plemennou knihu a od roku 2011 organizujeme transporty do Mongolska.“

Ještě než jsem výběh obešel ani ze zpola, pár pasoucích se exemplářů jsem z dálky zahlédl. Skály tak víc než vhodně doplnila živá zachráněná příroda.

Zdroje:

Informační tabule na trase

Petr David, Vladimír Soukup a kolektiv: Praha – vnější části (Průvodce po Čechách, Moravě, Slezsku); S & D (Soukup & David), nakladatelství a vydavatelství, Praha, 2000

Kolektiv autorů: Přírodní památky, rezervace a parky; Nakladatelství Olympia, 2004

Vlastní text

Lom Kační (Lom, důl - bývalý) • Mapy.cz

Jezírko (Vodní plocha) • Mapy.cz