Článek
Na pomyslný start jsem se v prosluněný březnový den postavil v Přední Kopanině, pražské čtvrti nacházející se zhruba deset kilometrů severozápadně od centra (k Praze 6 byla Přední Kopanina připojena v roce 1974).
Ponor do 12. století…
První historická zmínka o tomto místě pochází z roku 1285 – tou dobou tu již ovšem stál objekt, který je charakterizován jako nejen nejstarší, ale i jako nejvýznamnější zdejší památka. Jí je románská rotunda sv. Maří Magdaleny pocházející z počátku 12. století. Alespoň tak dobu vzniku určili odborníci, stavba totiž není písemně doložena. Rotunda údajně stojí na místě bývalé pohanské svatyně; podle pověsti sem prý často chodila kněžna Ludmila.
Rotunda v Přední Kopanině
Kostel má okrouhlou loď o průměru jen pět a čtvrt metru, z ní na východní straně vystupuje půlkruhová apsida. „Na západě byla později, patrně v 15. století, přistavěna hranolovitá věž a za jezuitů byla rotunda rozšířena ještě o jižní přístavbu,“ lze se dočíst přímo na místě na informační tabuli.
V roce 1779 se zřítila klenba a stavba začala chátrat. Vysloveně zachráněna a do dnešní podoby upravena byla při zásadní rekonstrukci v letech 1852-1858 – ta se uskutečnila zejména díky podpoře císaře Ferdinanda Dobrotivého. Další velká rekonstrukce přišla na řadu v 80. letech minulého století, poslední opravy proběhly v roce 2000.
Pohřebiště se v okolí rotundy nejspíš nacházelo již ve středověku, nejstarší dochovaný hrob pochází ale až z roku 1882. Na zdejším hřbitově je pochován filmový režisér Martin „Mac“ Frič.
V těsném sousedství rotundy stojí bývalý jezuitský dvůr s barokní kaplí sv. Ludmily a sv. Marty – interiér kaple hostí Muzeum Přední Kopaniny; návštěvníky seznamuje s historií obce a s řadou archeologických nálezů. Otevřeno má ve středu odpoledne a v neděli dopoledne.
…a nyní až do druhohor
Na cestě severním směrem – teď již za hranicemi metropole čili na území Středočeského kraje – jsem zamířil do nedalekých Tuchoměřic. První zastávku jsem udělal na jižním okraji obce. Konkrétně v outletovém a zábavním centru POP Airport.
V dohledové vzdálenosti od Letiště Václava Havla, s okřídlenými koráby každou chvíli nad hlavou, jsem vstoupil do zmíněného centra za jasným cílem. Tím bylo Dinosauria Museum Prague, součást centra. Na 4000 metrech čtverečních výstavní plochy tu lze obdivovat originální až 154 milionů let staré kostry dinosaurů, věrné modely v životní velikosti a unikátní sbírku minerálů, která zahrnuje 6000 exponátů. Obrazovou dokumentaci v tomto případě nenabízím, záběry tu lze pořizovat pouze pro soukromé účely.
Jezuitský zámek
Do centra Tuchoměřic mi zbývá asi půldruhého kilometru, už poměrně z dálky vidím dominantu obce. Návrší nad obcí bylo původně stanovištěm gotické tvrze, v 16. století byla proměněna v renesanční zámek. Ten v roce 1623 koupili pražští jezuité – patřil jim pak následujících 150 let. To již tu ovšem od druhé poloviny 17. století stála nová rezidence, protože předchozí během třicetileté války značně zchátrala.
Dominanty Tuchoměřic
Tuchoměřický kostel sv. Víta
Podoba nové stavby se dochovala do současnosti (pouze v 18. století bylo přistavěno současné vstupní křídlo); přestavba areálu se uskutečnila podle projektu italského architekta Giovanniho Domenica Orsiho. Právě on to byl, kdo v letech 1667-1669 postavil v těsném sousedství stojící kostel sv. Víta.
„Jezuité rezidenci užívali až do zrušení řádu roku 1773. Poté ji využíval Studijní nadační fond, od roku 1898 sloužila jako nemocnice kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského a od roku 1953 jako součást nemocnice Motol, která zde měla léčebnu dlouhodobě nemocných. Od roku 1998 objekt využívá křesťanská komunita Chemin Neuf, která ho postupně rekonstruuje,“ uvádí Jana Jůzlová v publikaci Toulky kolem Prahy.
Komunita Chemin Neuf je katolická komunita s ekumenickým zaměřením (jejími členy jsou i křesťané z pravoslavné církve a církví evangelických a reformovaných). V komunitě žijí muži i ženy, laici i kněží, osoby se slibem celibátu i manželské páry. Komunita vznikla v roce 1973 v Lyonu.
Až na vrchol ostrova
Cesta dál pokračuje. Z Tuchoměřic jsem se vydal po zelené severozápadním směrem, cílem se stal v jiném terénu možná nenápadný, ve zdejší rovině ovšem naprosto nepřehlédnutelný vrch. Jeho jméno Na zvonici je – jak se ukáže už za chvíli – naprosto logické a výstižné, vrcholová kóta se nachází v nadmořské výšce 345 metrů.
Kostel sv. Vavřince
Mezi bývalou obcí Černovičky (dnes součást Středokluk) a zmíněným kopcem na sebe upozorňují kostel sv. Vavřince a kaplička sv. Floriana. Kostel byl na svém počátku románský, ve 14. století, zhruba dvě staletí po svém vzniku, se začal měnit v gotickém duchu (to když byla románská apsida nahrazena gotickým presbytářem), v 18. století byl zbarokizován.
Necelých tři sta metrů a jsem již na úpatí nenápadně nápadného kopce. Kopce zalesněného, jímž se klikatí jen mírně zřetelná stezka. Ta mě nakonec spolehlivě dovede až do nejvyššího místa. Stojím tak nejen na vrcholu kopce, ale zároveň i v nejvyšší partii ostrova. Spíše ostrůvku. Protože před miliony let právě tím nevysoký oblý kopec býval. Tehdy totiž čněl nad vodami křídového moře. Se svou buližníkovou podstatou byl schopen odolávat příboji.
Dolní partie vrchu Na zvonici
Zřícenina bývalé zvonice
Na vrcholu je rázem i jasné, proč má kopec opravdu příhodný název. Teď už tu jsou patrné pouze části nízké kamenné zdi, s největší pravděpodobností pozůstatky zvonice. Patřit měla k nedalekého kostelu sv. Vavřince – aby byla co nejlépe slyšet v širokém okolí, vyrostla právě na vrcholu kopce.
Umělá jeskyně a socha v lese
Abych se do výchozího místa nevracel po vlastních stopách, mířím od Černoviček k přírodní památce Pazderna, což býval další buližníkový ostrov v dávném moři, míjím toto místo a pokračuji, dokud se nenapojím na červeně značenou turistickou stezku.
Jeskyně sv. Františka
Než se tak stane, krátce se zastavím u umělé jeskyně sv. Františka. Zhruba kilometr od Tuchoměřic stojí od roku 1712, kdy ji tu na způsob chýše, v níž zemřel sv. František Xaverský, vystavěli jezuité.
Červená a v závěru žlutá značka mě dovedou do výchozí pozice. Pro změnu barvy se rozhodnu v lesích mezi Tuchoměřicemi a Přední Kopaninou. Právě v tomto místě od roku 2020 opět stojí socha sv. Juliány (původní socha křesťanské panny, jak mečem probodává draka, zde stála před rokem 1868). Podle nákresů a originálu hlavy původní sochy (hlava se jako jediná dochovala, je součástí sbírek Středočeského muzea v Roztokách) ji vytvořil sochař a restaurátor Jiří Genzer.
Socha sv. Juliány
„Jméno Svatá Juliána místo získalo zřejmě podle legendy, která praví, že je zde pochována Juliána – dcera okořského hradního pána rytíře Sukoráda s mlynářským synem Vnislavem. Oba milenci zde byli na útěku dostiženi a pro nerovnou lásku rytířem Sukorádem zabiti. Od té doby se traduje, že slib lásky zde učiněný má platnost přísahy,“ píše se na Mapách.cz.
A to je pro tentokrát vše, pražsko-středočeská cesta právě dospěla do cíle.
Zdroje:
Informační tabule na trase
Marek Podhorský: Středočeský kraj – Průvodce na cesty; freytag & berndt, 2006
Jana Jůzlová: Toulky kolem Prahy; Euromedia Group, 2024
