Článek
Trochu tísnivému a současně slavnostnímu pohledu na oceán z divokého výběžku poloostrova Crozon předcházela návštěva několika pozoruhodných míst této bretaňské „koncové“ oblasti – čili vesměs se nacházejících na trase departementem Finistère.
Město na soutoku
Na úvod jsme se ocitli v hlavním městě zmíněného departementu. „Quimper (bretonsky Kemper, Soutok) je město jasné, živé a příjemné. Řeka Odet a její jilmové aleje mu dávají svěžest, ale někdy až sem dolehne hukot oceánu. Úzké ulice jsou plné dění, kvete to obchod, stráně nad městem nedovolují odejít poezii,“ popsal v knize Bretaň – dcera oceánu spisovatel František Kožík svůj dojem z této metropole.
Název městu dala čtveřice toků – vody řek Jet, Le Steïr a Frout se tu mísí s řekou Odet. Tu pak lze zahlédnout, jak se proplétá uličkami středověkého centra města, a překonat ji po kamenných mostcích. A poté v obklopení starých hrázděných domů dokráčet až k městské dominantě, kterou i zde představuje katedrála.
V centru Quimperu
Katedrála sv. Corentina
Je gotická, zasvěcena byla sv. Corentinovi, její výstavba byla zahájena v roce 1239, takže patří k nejstarším stavbám svého druhu v Bretani. Stavělo se dlouho, až do 16. století. František Kožík ve své knize poznamenává: „Protože katedrále chyběly věže, biskup si vyžádal po pět let jeden jediný sou ročně od všech občanů diecéze; je jich půl milionu, a tak i ta drobná almužna vynesla dost a roku 1856 dostala katedrála věže.“
Území města bylo osídleno takřka „odnepaměti“, uvádí se, že Quimper je vůbec nejstarší bretaňské město. Od 6. do 1. století př. n. l. tu stávalo galské opidum, žilo se tu ovšem již v dobách neolitických. Legenda uvádí, že město založil král Gradlon, a to poté, co jeho bájné město Ys bylo pohlceno vodami Atlantiku.
Fajánsový Quimper
Dříve než Quimper opustíme, neměli bychom vynechat zmínku o tom, že město proslavila originální fajánsová keramika. S její průmyslovou produkcí se začalo v 17. století.
Malebný středověk coby filmová kulisa
Jen necelých dvacet kilometrů severním směrem je to do Locronanu (bretonsky Lokorn). Již vstupní pohled na dokonale zachované kamenné domy a věže nenechává nikoho na pochybách, že se ocitl v jedné z nejpůvabnějších vesnic Francie. Dojem při naší návštěvě pak podtrhla přítomnost místní ženy v tradičním kroji korunovaném vysokým čepečkem (coiffes).
Iluze středověku je tu natolik silná, že místo kromě turistů velice často atakují filmaři. Vesnice se tak mj. objevila ve snímku Tess (režie Roman Polański), v Šuanech (Phillipe de Broca), zavítali sem i filmoví mušketýři…
Kostel sv. Ronana zvenčí…
...a uvnitř
Locronan založil poustevník Ronan v 10. století, výroba tkaného plátna o šest staletí později se zasloužila o jeho největší rozkvět. Produkt byl využíván pro lodní plachty námořníky řady zemí. Z té doby tak logicky pochází i největší chlouba vesnice – domy postavené ze žuly a kostel sv. Ronana (založen byl v 15. století).
Hora po bretaňsku
Na cestě k mysu Pen-Hir překonáváme cosi jako hory. Kopce po bretaňsku. Protože když se z nadmořských výšin v řádu metrů dostanete až do místa trůnícího 330 metrů nad mořskou hladinou, je to změna jak hrom. To je nezpochybnitelný fakt.
Na zdejším pobřeží se jedná o suverénně nejvyšší horu, naprosto dokonalé místo s kruhovým výhledem, pokryté trávou a vřesem. Říká se mu Ménez-Hom. Z dálky se jedná o oblé návrší, vyšší terénní vlnu, ale na větrném vrcholu je opravdu příjemně. Zvláště když máte štěstí – a to my měli – a s větrem a dobrou viditelností se dostaví i sluneční paprsky.
Pohled z vrchu Ménez-Hom
A ještě jeden
Pomáhají dohlédnout nejen na nepříliš vzdálený Douarnenezský záliv, ale i spatřit – jak se uvádí v průvodcích – takřka celou oblast Finistère. Od vnitrozemí se naše pohledy stále častěji stáčejí západním směrem, k rozeklanému skalnatému pobřeží, jež zatím vnímáme z dálky. Zatím…
Skály, ostrůvky, oceán…
„Když se blížíte od pevniny, postřehnete, jak se všechno níží k zemi, aby se ubránilo vichřicím, které z vás dovedou vyrazit dech. Ještě ani moře nevidíte, a už se na vás valí od obzoru pocit něčeho ohromného, co zde vládne, co vás přesahuje,“ napsal František Kožík.
Naprosto výstižná slova.
Projeli jsme obcí Crozon, pokračujeme západním směrem na Camaret-sur-Mer, abychom nakonec ve finále odbočili na jihozápad. Skály poloostrova jsou porostlé jen nízkou trávou, k tomu občas vřes a nízká křoviska, pod tím vším vysoký skok, hlubina až sedmdesátimetrová s vodními masami trpělivě bušícími na žulovou bretaňskou pevnost. Jsme na mysu Pointe de Pen-Hir.
Na jednom ze západních konců Bretaně
Útesy a ostrůvky
Pointe de Pen-Hir
Ještě o kousek víc na západ se v Bretani posunuly výběžky zvané Pointe du Raz a Pointe de St-Mathieu, ale to není podstatné. Nejen proto, že za jasného počasí jsou oba sousední západní bretaňské konce viditelné. I zde člověk totiž zažívá pocit, že dospěl až na samý práh poznatelného světa. Středověkým představám o konci světa v podobě oceánu a vodního živlu padajícího kamsi do bezedné propasti se není třeba vysmívat.
Z moře ční desítky ostrůvků a ostrých skalisek; možná o mnoho víc, ale registrujeme jen ty nejmarkantnější. Postupujeme úzkou stezkou v blízkosti skalní hrany, po pár krocích nás to nutí zastavit se a fotit, natáčet – a hlavně vnímat granitovou krajinu nad atlantskými vlnami.
Jedna ze skal nese od roku 1960 žulový lotrinský kříž, který na památku padlých Bretonců z osvobozenecké armády zde nechal postavit prezident Charles de Gaulle.
Pohledy dál přitahuje oceán. Přesně v duchu pocitu, který formuloval ve své knize František Kožík. Teď navíc máme onu nedozírnou plochu přímo před sebou.
Zdroje:
František Kožík: Bretaň – dcera oceánu; Moraviapress, 2001
