Okolo Bretaně: Z odsunuté metropole na pobřeží Malého moře

V tuto chvíli jsme právě dorazili do šestého největšího francouzského města (v Nantes žije přes 300 tisíc obyvatel) a naše první kroky vedou k jedné z jeho dominant, jíž je katedrála sv. Petra a Pavla (Cathédrale Saint-Pierre-et-Saint-Paul). Stavět se začala v roce 1434 a dokončena byla až v samém závěru 19. století.

Už jen skvostný gotický portál dává na vědomí, že stojíme před jednou z úžasných francouzských staveb. Dovnitř se ale nepodíváme. Ne že bychom nechtěli, ale po požáru z roku 2020 (18. července byla úmyslně zapálena) je zatím ještě zavřeno, památka podstupuje ozdravnou kúru a otevřít své brány by měla až v příštím roce.

Trocha historie…

Historické území na severozápadě Francie, nápadný poloostrov směle se nořící do nedozírných vod Atlantského oceánu, bývávalo za časů starověkých Římanů známé coby Armorica (Armoricum). Český překlad keltských slov are (při) a mori (moře) by tak mohl být Přímoří. Nové, dodnes užívané pojmenování území získalo na sklonku starověku po příchodu migrantů – rovněž keltského původu – z Británie.

Dlouhý čas byla Bretaň samostatná – ovšem nic netrvá věčně. V 16. století bylo její území – tehdejší vévodství – přičleněno k francouzskému království, a to jako jedna z jeho provincií. Po Velké francouzské revoluci byla Bretaň rozdělena do pěti departementů, ke kterým patřil i Loire-Inférieure (Dolní Loira) s metropolí Nantes – to se pak na sklonku bretaňského vévodství stalo jeho hlavním městem.

Právě zmíněná Dolní Loira byla od Bretaně oddělena francouzskou vládou mezi lety 1941-1946 a pak ještě v roce 1956, prý i kvůli rivalitě Nantes a Rennes. Pro každé z obou měst byl proto konstituován samostatný region – Rennes se stalo novým hlavním městem regionu Bretagne, „odsunuté“ Nantes zaujalo pozici hlavního města nového regionu Pays de la Loire.

„Teprve po oddělení byl departement přejmenován na Loire-Atlantique. V roce 1980 bylo založeno hnutí Bretagne Réunie, které usiluje o opětovné přičlenění Nantes a departementu Loire-Atlantique k regionu Bretaň,“ uvádí Wikipedie.

Zámek vévodů bretaňských

Ale teď již zpět do města na Loiře, jehož říční přístav byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších na evropském kontinentu.

Kromě katedrály si návštěvníci Nantes nenechávají ujít setkání se zdejším Zámkem vévodů bretaňských (francouzsky Château des Ducs de Bretagne). Od katedrály je to ke komplexu několika budov jen pověstných pár kroků. V ostrém červencovém slunci žhne bělostná fasáda zámku natolik, že zrak opravdu až přechází. Nejen osvit byl však na vině. Palácová část zámku (jedna z jeho částí hostí námořní muzeum) působí opravdu monumentálně.

Vstup do areálu bedlivě sleduje socha Anny Bretaňské (Anny z Montfortu), dědičky Bretaně z konce 15. století. Živá Anna byla nucena po vpádu francouzských vojsk v roce 1490 zrušit sňatek s Habsburkem Maxmiliánem I., načež její sňatky s Karlem VIII. (1491), Ludvíkem XII. (1499) a sňatek dcery Claudie s francouzským králem Františkem I. (1514) Bretaň připojily k Francii. Vše završila v roce 1532 vyhlášená trvalá unie Bretaně a francouzského království.

Děkuji, řekl číšník česky

V Nantes je toho k vidění pochopitelně víc – například i rodný dům spisovatele Julesa Verna (narodil se tu 8. února 1828), botanická zahrada a celkově až nadprůměrné množství zeleně. Skvělé zážitky zde ovšem nabízejí nejen architektonické či přírodní bonbónky. Podobně potěší i místní pekárny, palačinkárny či kavárny.

V jedné z nich chtěl mladý číšník vědět, odkud jsme s přítelkyní do jeho města přijeli. Když se dověděl, že z Česka, chvíli přemýšlel – a nakonec šťastně vyslovil, zřetelně a výsostně srozumitelně: „Děkuji.“ Bylo v tu chvíli víc než zjevné, že skutečnost, že si vybavil alespoň jedno české slovo, ho mimořádně potěšila. A nás vlastně taky.

Od katedrály k přístavu

Další katedrála, v jejím názvu opět sv. Petr – tentokrát v asi 120 kilometrů vzdáleném Vannes. Na „dohled“ Atlantik, jsme v Morbihanském zálivu, teď již plně na území bretaňském.

Bližší setkání s Malým mořem (bretonsky Mor Bihan) je teprve před námi, přednost dostává téměř padesátitisícové město. Jemuž vévodí již zmíněná Cathédrale St-Pierre, románsko-gotická stavba, na níž se pracovalo bezmála 600 let. Za renesanční perlu svatostánku je považována kruhová kaple z poloviny 16. století – jsou v ní uloženy ostatky sv. Vincence, který zemřel v roce 1419 při modlitbě.

Bývalá městská brána Porte St-Vincent, postranní uličky i náměstí Jindřicha IV. se spoustou hrázděných domů, reprezentativní budova městské radnice z roku 1862, zástup lákavých hospůdek, palačinkáren (crêperií), pekáren, kaváren…, přístav napěchovaný loděmi – a dál na jih již zmíněné Malé moře čili Morbihanský záliv ježící se stovkami ostrovů a ostrůvků. Velice utěšené místo.

Kamennou cestou k oceánu

Setkat se s Atlantikem lze v Bretani nesčíslněkrát, v rámci této cesty se úvodní kontakt odehrál na jižní špici poloostrova Quiberon. Do cesty se ovšem nejprve postavila lokalita posetá neolitickými menhiry. Veleznámá památka. Carnac.

Dříve než staneme na západní straně quiberonského útlého, 15 kilometrů dlouhého výběžku, na žulovém, členitém, vzorově rozbrázděném, vlnami bičovaném Divokém pobřeží (Côte Sauvage), nelze minout tisíce mlčenlivých menhirů u Carnaku, sahajících svou pamětí do minulosti vzdálené – jak se odhaduje – čtyři až sedm tisíc let. Sluší se i postát v tichém zamyšlení u podobných kamenných svědků v lokalitě Kermario či pohlédnout na obří padlý (vlivem zemětřesení) největší bretaňský menhir – před pádem se tyčil do výšky 23 metry. Představa, že s „drobečkem“ o váze nějakých 350 tun kdysi někdo manipuloval, se docela vymyká běžné lidské představivosti.

Kameny opracované, přemisťované a vztyčované střídá výše avizované pobřeží. Náležitě divoké. Krásné. Žulově odolné. A až neskutečně prastaré. Jak výstižně poznamenal spisovatel František Kožík v knize Bretaň – dcera oceánu: „V době, kdy dno silurského moře nemělo ani potuchy, že se jednou stane evropskou pevninou, prodral se už bretaňský granit nad hladinu; teprve dlouho potom viděl rodit se Alpy a Pyreneje.“

Pozorujeme valící se atlantské vlny. Pobřeží vzdoruje živlu, který nejen disponuje vytrvalou silou, zároveň je i náručí, z níž povstal život.

Zdroje:

Bretaň – Wikipedie

Nantes – Wikipedie

František Kožík: Bretaň – dcera oceánu; Moraviapress, 2001

Informační materiály a tabule na trase