Článek
S naprostou otevřeností tak konstatuju, že oním důvodem vskutku nebylo pouze výše zmíněné staré město (Ville close) na ostrůvku těsně u zdejšího atlantského pobřeží. Místo je to půvabné, jedno z nejnavštěvovanějších v Bretani, s úzkými uličkami, obehnané hradbami, jež ve 13. století nechal vybudovat vévoda Jan II. Bretaňský a později zdokonalil uznávaný pevnostní stavitel Sébastien Le Prestre de Vauban (1633-1707).
Původní město na ostrůvku obepínají hradby.
Pochopitelně tu nemůže chybět spousta promyšlených lákadel a nástrah na tisícovky turistů, kteří sem každoročně zavítají. Restaurace, obchůdky, palačinkárny, suvenýrárny… Ale ani v tom pro mě nejsou skryty rozhodující argumenty.
Trumfovým esem pro mě není dokonce ani fakt, že Concarneau (bretonsky Konk-Kerne), které podle pověsti založil bretonský náčelník Concar již v roce 692, je v současnosti druhý největší francouzský rybářský přístav. Jak se lze dočíst na Wikipedii, „ve městě sídlí loděnice Piriou, významný je i lov a zpracování ryb, především tuňáků; v bývalých kasárnách bylo zřízeno rybářské muzeum (Musée de la Pêche)“.
Přístav v Concarneau
Město v minulosti přitáhlo pozornost mj. několika spisovatelů. Pobýval tu Gustave Flaubert, spisovatel Georges Simenon umístil právě sem děj své knihy Žlutý pes… Což shledávám přinejmenším zajímavým…
A v tuto chvíli nejspíš nejeden čtenář začíná tušit…
Zejména čtenáři detektivních příběhů jsou již dozajisté na stopě…
Ano, je to přesně tak. Stačí od Ville close překonat jedinou komunikaci, vydat se na velice blízkou Avenue Pierre Guéguin, stanout před rohovým, mírně nápadným domem – a rázem jste v epicentru objektivní reality, díky níž řadím Concarneau k městům výjimečným. Pozoruhodným. Prostě takovým, jež by bylo chybou na cestách Evropou minout.
Onou realitou, či přesněji oním rohovým domem je – hotel L´Amiral.
Budova hotelu, oblíbené místo komisaře Dupina
A ještě jeden pohled z dálky…
Průvodce formou krimi
Hned zkraje říkám, že nejde jen o hotelové zaměření zmíněného objektu. Což zejména příznivcům tvorby spisovatele píšícího pod pseudonymem Jean-Luc Bannalec (vlastním jménem Jörg Bong), je naprosto jasné. Právě v Amiralu se totiž nachází oblíbené místo jeho literárního hrdiny, komisaře Georgese Dupina. Kriminalisty přeloženého za jakýsi banální prohřešek z Paříže až na „konec světa“. Do Bretaně. Do departementu Finistère.
Autor hrdiny, který kromě brilantního řešení zločinů se postupem času stává tak trochu Bretoncem, se narodil v roce 1967 v Brestu, jeho otcem je Bretonec, matkou Němka z Porýní; střídavě žije v obou zemích.
Zatím za čtenáři vyslal tucet „dupinovských“ knih, jejichž název nikdy nepostrádá přívlastek „bretaňský“ – a zaujal nejen chytrými detektivními příběhy, bez zjevné snahy šokovat brutalitou, přebujelým násilím a dalšími podobně pěknými prvky, jimiž současná krimi literatura utěšeně přetéká. Množí se naopak hlasy, že jeho detektivky jsou současně i skvělými turistickými a gastronomickými průvodci po Bretani (příběhy se odehrávají na různých místech této časti Francie).
Navíc nepřehlédnutelný je i jejich místy až poetický potenciál. Například: „Vypadalo to, jako by se slunce rozhodlo, že v posledních hodinách před západem ponechá na věcech samotných, aby záhadným způsobem vyzařovaly světlo; alespoň to tak Dupinovi pokaždé připadalo. Objekty nebyly osvětlované slunečními paprsky, ale zářily vlastní silou, ze svého nitra. Nikde jinde na světě neviděl Dupin takové světlo jako tady, v Bretani. Nepochyboval o tom, že právě toto záhadné světlo sem přilákalo malíře.“ (Citace z knihy Bretaňské poměry, první případ pro komisaře Dupina; překlad Jiří Vodvárko)
Portrét spisovatele vítá návštěvníky hotelové kavárny.
Sedí tam vzadu
Když s přítelkyní vstupujeme do Amiralu, je to pro nás vysloveně slavnostní okamžik. Chvíle, kdy se noříme do děje, jenž je literární fikcí – ale možná ne tak docela. Ne pro nás.
„Jistě že tu je, sedí támhle vzadu,“ odpoví na náš dotaz s navigační jistotou číšník – a pokyne rukou kamsi do sálu. To již za sebou máme úsměv samotného autora – jeho portrét zdobí okno poblíž vstupních dveří. Bannalec se již evidentně stal součástí města. Zcela zaslouženě. Příběhy s komisařem Dupinem byly přeloženy do třinácti jazyků, existuje i filmová verze.
Už z dálky vidíme, že tentokrát na petit café – a nějakou tu rybí specialitu – nepřišel komisař sám. Vedle něj sedí jeho pravá ruka, asistentka Nolwennová, inspektoři Riwal a Kadeg, jak prozradí ochotný číšník, jsou očekáváni o něco později.
To by bylo něco, promluvit si s takovými personami. Ještě zahlédneme, jak si Dupin něco chvatně poznamenává do svého maličkého notýsku (tentokrát modrého, používá ovšem i červeně zbarvený); Nolwennová momentálně „visí“ na telefonu; něco právě svému šéfovi sděluje…
Pokušení je veliké, o tom není sporu. Ale nakonec se spokojíme pouze s pohledem z dálky. S představou onoho pohledu… Zvítězí v nás prostá lidská ohleduplnost. A nejspíš i ostych, jenž nám nedovolí vyrušovat. Georges Dupin bezpochyby rozplétá další složitý případ…
Zdroje:
Jean-Luc Bannalec: Bretaňské poměry, případ pro komisaře Dupina; Euromedia Group, a. s. – Kalibr, 2021 (plus inspirace dalšími 11 příběhy)
