Zámek nad řekami, unikátní studna v podzemí a káva na laně – to vše ve městě, jemuž jméno dala opuka

Ve větrném říjnovém dni se blížíme k objektu, který už dávno není hradem – současnou renesanční zámeckou podobu získal v 16. století. Zeleně značená turistická stezka podélně protíná Sady Na Polabí, park, který v sousedství dominantní mělnické památky vznikl na přelomu 19. a 20. století.

Ano, právě jsme vystoupali na jedno z řady vyhlídkových míst nad věhlasným labsko-vltavským soutokem, k němuž se svým vodním pruhem druží Vraňansko-hořínský plavební kanál. Dnešnímu dvacetitisícovému městu dalo jméno původně slovanské pojmenování kopce z mělnících se hornin křídového útvaru (například i opuky). Mělník.

Dějinami až pod věž

K zámku, kdysi hradu, už nám zbývají poslední metry. V prudkém svahu na vodní tok – v tuto chvíli již posílené Labe – společně s námi shlíží pozvolna usínající vinice, v dálce, pod chvilkovým náporem slunečních paprsků, zazářil Říp.

Jsme na území, kde historii začali psát hodně vzdálení předci, před více než tisícovkou let mj. Pšované a jejich „dcera“ sv. Ludmila, která poté, co se stala ženou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje, stvrdila připojení pšovanských končin k přemyslovským, a tak i k jádru českého státu.

Zdaleka nejen chronologicky první česká svatá je významnou osobností spjatou s místem. Podle legendy zde sv. Václav, Ludmilin vnuk, okopával při svých návštěvách vinohrady. O pár století později sem císař Karel IV. nechal přivézt vinnou révu vyšší úrovně, a to z Burgundska.

Ale pohlédněme ještě zpět do 10. století. Že se tehdy hrad začal nazývat Mělník, dokládají mimo jiné denáry, jež nechala razit kněžna Emma. Ty totiž kromě nápisu ENMA REGINA (sama sebe titulovala jako královna, ačkoliv v té době byly Čechy ještě knížectvím; značí to, že nevěsta Boleslava II. byla urozeného původu – a že význam Čech rostl), takže denáry kromě toho nesly nápis CIVITAS MELNIC (čili město Mělník).

A pochopitelně ještě letmo připomeňme, že hrad býval vdovským sídlem českých kněžen a královen. „Poslední královnou, která Mělník jako věnné město užívala, byla Johana z Rožmitálu, která zde zemřela roku 1475,“ uvádí Jana Jůzlová v publikaci Toulky Polabím.

To jsme mezitím již došli pod štíhlou a hrdě se vypínající věž, kterou jsem v dětství mylně považoval za součást v těsné blízkosti stojícího zámku. Jistě, věž patří kostelu.

Zvonice i požární hlídka

Konkrétně chrámu sv. Petra a Pavla, který na místě románského předchůdce vyrostl v závěru 15. století. Posloužil jako místo posledního odpočinku výše zmíněné Johany z Rožmitálu.

Šedesát metrů vysoká věž, která dnes mj. plní roli skvělé rozhledny, se nad město vztyčila v letech 1483-1484, jejím stavitelem byl Johann Spiess z Frankfurtu, dvorní mistr Vladislava II. Jagellonského. Věž sloužila jako zvonice, ale i jako místo určené pro požární stráž.

Pod kněžištěm kostela se nachází kostnice s pozůstatky zhruba 15 tisíc osob, většinou obětí morových epidemií.

U Lobkoviců

Vstupujeme na zámecké nádvoří – a krátce poté i na prohlídkovou trasu. V čase naší pozdně říjnové návštěvy byl zámek kromě pondělků přístupný denně, od 4. listopadu do konce roku bude vítat zájemce o prohlídku od pátků do nedělí.

Silné obvodové zdi západního křídla dávají tušit, kde stával původní hrad, o jehož nejstarší podobě se toho příliš neví. Renesanční úpravy – jak již bylo poznamenáno – se uskutečnily v 16. století, v polovině následujícího století za Černínů z Chudenic dostal zámek barokní vzhled.

Lobkovicové získali mělnické panství v roce 1753 sňatkem Marie Ludmily, poslední dědičky z rodu Černínů, s Augustem Antonínem z Lobkovic. Noví majitelé ovšem tehdy již sídlili na novém zámku v nedalekém Hoříně a mělnický objekt posloužil hospodářským účelům. V roce 1948 byl Lobkovicům majetek znárodněn, mělnický zámek začal hostit expozice Národní galerie a okresního muzea, v roce 1992 se ale v restitucích majetek Lobkovicům vrátil. Jmenovitě Jiřímu Janu z Lobkovic.

Prohlídková trasa provádí návštěvníky interiéry s dobovým zařízením, rodovými sbírkami, k vidění jsou obrazy barokních mistrů, mapy, úžasné seskupení vedut, jídelny, pracovny, ložnice, koncertní sál… A na závěr kaple sv. Ludmily.

Dolů do podzemí

Doslova jen pár kroků od náměstí otevíráme dveře Turistického informačního centra, abychom právě odtud sestoupili do hlubin pod historické centrum města. Na řadě je zhruba půlhodinová prohlídka podzemí(přístupné je celoročně).

Koupě vstupenek, žluté přilby na hlavu – a jde se dolů. Do podzemního systému, který byl budován společně s městem ve 13. a 14. století. Hloubený byl v pískovci a opuce mělnického návrší.

„Chodby vedly prakticky pod celým historickým jádrem města. Původně býval vchod do nich téměř v každém domě a jednotlivé stavby tak byly propojeny. Dnes je část zasypána, zavalena nebo zazděna. První patro chodeb je v hloubce 8 až 10 metrů pod povrchem. Třetí, nejhlubší úroveň, je až 25 metrů pod vnějším terénem. Délka chodeb se odhaduje na několik kilometrů. Přístupných je však v současnosti jen zhruba 150 metrů,“ lze se dočíst v informačním materiálu Mělnického kulturního centra.

Sklady potravin, běžné sklepy, uskladnění vína, ale i místo, kde se v případě válečného nebezpečí či při požárech ukrývali obyvatelé města. Takové byly hlavní funkce podzemí. Velkou výhodou byl – jak se zdůrazňuje – přímý přístup ke studni pod náměstím.

Což je zlatý hřeb a zároveň závěrečná zastávka na trase. Studna je to středověká a především unikátní. Charakterizuje se mj. jako „nejširší studna v České republice“.

Vyhloubena byla ve 14. století, její celková hloubka je 56 metrů (jen o 4 metry méně než výška věže kostela), sloupec vody dosahuje 7 metrů a zejména šířka je udivující: 4,54 metru. Na náměstí Míru se nad ní kdysi klenula šestiboká barokní stavba podobná kapličce, z níž se dala nabírat voda. V roce 1893 ale bylo toto zastřešení zbořeno. Z náměstí se studna i tak neztratila úplně, její umístění je dnes patrné díky skleněné kruhové desce v kovovém rámu s nápisem.

U kávového výtahu

Na závěr tohoto mělnického výletu míříme k další nápadné věžovité stavbě – k Pražské bráně. Jako jediná se dochovala z dvojice bran, jimiž se do středověkého Mělníka vcházelo. Vybudována byla ve 13. století, vysoká je 13 metrů, v interiéru nabízí strmou cestu vzhůru po 105 schodech.

Důvody, proč sem zajít, jsou minimálně dva. Mělnické kulturní centrum od roku 2013 zde provozuje Galerii Ve Věži, návštěvníkům se tak nabízí setkání s moderními výtvarnými díly mnoha žánrů. Součástí „areálu“ je kavárna, která kromě kávové, čajové a nealko nabídky zaujme jistou výjimečností.

Onou neobvyklostí je zde originální ručně kovaný a ručně ovládaný výtah, který zásobuje hosty ve vyšších patrech věžové kavárny. Takže poté co si objednáte (například s pomocí lístečku seslaného s pomocí karabiny po laně výtahu dolů), za pár minut k vám lift vyveze to, na co jste měli právě chuť.

Tak si jdeme objednat – a na shledanou zase někdy příště.

Zdroje:

Jana Jůzlová: Toulky Polabím; Euromedia Group, 2019

Jan Bauer: Tajnosti českých hradů a zámků; Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2025

Pavel Gejdoš: Věže České republiky; Pavel Jeřábek – Nakladatelství PLOT, 2025

Informační materiály Mělnického kulturního centra

Mělník – Wikipedie

Mělník (zámek) – Wikipedie