Článek
Ostatně najevo to dává i sám název oblasti mezi Trébeurdenem a Paimpolem: Côte de Granit Rose (Pobřeží růžové žuly).
Ploumanach, Plougrescant – dva příklady míst, kde jsem před lety spatřil málem až pohádkové výjevy se skalisky v hlavní roli; z pevniny sestupují do oceánu a tam – v závislosti na přílivu či odlivu (v Bretani veličině víc než významné) – tají i obnažují svou přítomnost.
Snad ještě úchvatnější dojem jsem si odnesl ze severního z dvojice Bréhatských ostrovů…
Ale tato lokalita je v tuto chvíli přede mnou, ještě jsem na cestě do malého přístavu v obci L´Arcouest, odkud s přítelkyní a desítkami natěšených turistů, byť zprvu za poměrně svižného deště (ale brzy neméně živelného přísunu slunečních paprsků) se loďmo dopravíme na jižněji situovaný ostrov. Plavba potrvá rychlých patnáct minut.
Městečko dýchající středověkem
Podobně malebných míst je v Bretani víc – a i když středověký dojem z Locronanu poblíž Quimperu je asi přece jen ještě silnější, ani Tréguier (bretonsky Landreger ) není na podobné naladění zrovna skoupý.
Tréguier: katedrála
Interiér svatostánku
Za statického doprovodu hrázděných domů kráčíme do centra, už z dálky nám kynou věže katedrály ze 14. století – poměrně neobvyklou věcí je, že svatostánek má tři věže nad transeptem (příčnou lodí); jedna z nich je zakončena vysokou špičatou helmicí. Uvnitř jsou uloženy ostatky svatého Yvese, patrona soudců.
K významným osobnostem Tréguieru se řadí spisovatel Ernest Renan (1823-1892). V jeho rodném domě je muzeum. Své texty psal Renan v bretonštině, na svůj keltský původ byl náležitě hrdý.
Maják v modro-růžové náruči
Po patnácti kilometrech se ocitáme v Paimpolu, pak zdoláme ještě několik kilometrů dalších – a krátce poté nasedáme na loď. Vrcholí odliv, vodní plochu na spoustě míst probodávají ostré výčnělky ostrůvků a skalisek. Ani za přílivu všechny nezmizí…
Ostrůvky v těsné blízkosti Bréhatských ostrovů
Takřka jak v botanické zahradě
Jsme v odlivovém přístavu – nazpět pojedeme od mola přílivového, situované je asi o pět set metrů dál severním směrem. Zatímco jižní ostrov zve na procházku místy botanickou zahradou doplňovanou kamennými domky (plno jich je občerstvovacími útočišti), značně odlišný obraz před námi maluje ostrov severní.
Lodě na suchu, některé si hovící na boku (ale už v naději, příliv se hlásí stále nápadněji o slovo), několik odboček z hlavní trasy ke kapli či mlýnu, zelené travnaté svahy, osamělé balvany – a pak výjev krásně ohromující: špice severního ostrova se vztyčeným prstem majáku, jeho blízké i vzdálenější okolí poseté skalisky, hromadami balvanů, žulovými záplavami, v momentálně ostrém slunci žhnoucími, růžově sálajícími; ještě o kousek dál, za tou členitou granitovou hradbou, se rozprostírá temně modrá, místy jásavě tyrkysová mořská hladina, ověnčená krajkami spěchajících vln…
Skaliska obklopující maják Phare du Paon
U majáku
Skály na severní špici ostrova
Slova jsou málo…
Ani fotky a videozáběry nejsou plně vypovídající…
Chce to zažít. Cítit. Stát se na chvíli součástí prastaré granitové skutečnosti, být u toho, dýchat sůl a jód, tušit kolem sebe zdánlivě neviditelný život, ve vodě i v kamenech.
Kouzelné je to místo. Hlídané majákem Phare du Paon.
Přírodní věže s tisíci ptáků
Nějakých sto kilometrů na východ – a další skvostné pobřežní místečko. Tentokrát v oblasti zvané Côte d´Emeraude (Smaragdové pobřeží). Jsme na mysu Cap Fréhel. Jeho skalní masiv se zvedá sedm desítek metrů nad hladinou moře.
Louky jsou tu plné žlutých kručinek hlavně v květnu a v červnu – ale i o měsíc později je tu krásně (tady jo, podotkl by děda Komárek ze samoty u lesa).
Útesy tu místy připomínají mohutné přírodní věže vyrůstající přímo z neklidné vody. A taky hlučná sídliště. Ptačí sídliště. Hnízdí tu tisíce opeřenců.
Maják na mysu Cap Fréhel
Útesy tu jsou až sedmdesát metrů vysoké.
Slouží i jako ptačí sídliště.
Maják pochopitelně nechybí ani zde. Ten starý byl postaven za vlády Ludvíka XIV. v roce 1701. Současný je výrazně mladší – hlídkuje tu od roku 1950, tyčí se do výšky 32 metrů, za jasného počasí je prý jeho svit vidět až sto kilometrů od břehu.
Když řeka čaruje a bloudí
„Oficiálně patří Mont-Saint-Michel k Normandii, protože říčka Couesnon, která tvoří hranici mezi oběma kraji, jednoho dne v písčité rovině zabloudila a zcela nevhodně přiřkla pověstný pahorek Normandii. Ale minulostí, rázem, duchem patří k Bretani,“ poznamenal spisovatel František Kožík, velký obdivovatel této evropské lokality, v knize Bretaň – dcera oceánu.
Závěr této cesty zažíváme na místě, které bývá – jak se říká – povinné. Moc hezká povinnost, podotýkám. Setkání se zázrakem ani nemůže být jiné.
Hora Mont Tombe (hora Hrob) bývala nejprve pahorkem v lese, pak roku 709 se moře ohlásilo natolik mocně, až se z hory stal ostrov. Po další tisícovce let se vynořilo mořské dno a skála se ocitla na písečné pláni. Což je i aktuální stav, ovšem přechodně tu a tam na její okolí moře přece jen dosáhne.
Ostatně jsme v oblasti, kde rozdíl úrovně hladiny moře mezi přílivem a odlivem dosahuje až patnáct metrů.
Silueta stavitelského zázraku ve chvíli, kdy slunce zaclonily temné mraky.
A teď již za plného slunečního osvitu
Hora ve tvaru pyramidy je od roku 1979 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Přesněji řečeno díky tomu, co na svých bedrech nese. A tím něčím je stavitelský zázrak, který tu vyrostl. Opatský kostel postavený na kryptách na třech poschodích nad sebou.
To je řeč o počinu z 13. století, ovšem stavební aktivity tu začaly o dost dřív. V roce 708 zde nechal sv. Aubert, biskup z Avranches, postavit klášter sv. Archanděla Michaela. V období stoleté války s Anglií klášter sloužil jako vojenská pevnost, opevnění odolávalo všem atakům Angličanů; místo se stalo národním symbolem.
Po Francouzské revoluci a zrušení kláštera tu byla v provozu věznice – a tak tomu bylo do roku 1863. Ovšem o dalších jedenáct let později bylo místo prohlášeno za památku a odstartovala série restauračních zásahů.
Stejně jako pohled z dálky je i návštěva vnitřních uliček a interiérů, chodeb, kaplí, kostela, sálů, refektářů a dalších prostor mimořádným zážitkem. Čím výš člověk stoupá, tím spíš podléhá iluzi, že nad okolními písečnými pláněmi letí.
Aby taky ne – opatský osmdesát metrů dlouhý kostel byl vybudován na samém vrcholu skály osmdesát metrů nad hladinou moře. Ale nejen proto tu návštěvník zažívá až povznášející pocit. A takových stavů duše není nikdy dost.
Zdroje:
František Kožík: Bretaň – dcera oceánu; Moraviapress, 2001
Informační materiály a tabule na trase
