Článek
Sci-fi román Planoucí lesy Venuše (v originále Torenhoog en mijlen breed) vyšel v roce 1969, o deset let později pak také v českém překladu. Autorka Tonke Dragtová, nizozemská spisovatelka především knih pro děti a mládež, čtenářům nabídla příběh o odvaze poznávat a o konfrontaci s podivuhodnými lesy, zdánlivě všemu lidskému nebezpečnými, a kontaktu s jejich obyvateli.
Na Venuši se dobrovolně vrací průzkumník Edu Jansen, který o lesích sní, zná je pouze z vyprávění stařičkého robota Boba – na Zemi již totiž lesy nejsou, povrch pokrylo obří velkoměsto. Společně s dalšími členy lidské posádky žije na Venuši pod ochranou obří kopule, na vycházky se chodí zásadně jen ve speciálních skafandrech a pouze v blízkosti stanice – a Edovi to stále více vadí.
Jednoho dne poruší striktní zákaz a s planetoletem přistane v lesích, jimž se všichni vyhýbají. Ostatně – nikdo živý a zdravý se odtud ještě nikdy nevrátil… Čeká ho nejen překvapivé odhalení, ale především největší objev v historii lidstva.
Lesy barvitě vylíčené, plné barevných gejzírů, tvarů a života by v prostředí reálné Venuše, kde se průměrná teplota na povrchu pohybuje okolo 460 stupňů Celsia a nikdy neklesá pod 400, pochopitelně neobstály. Jenže jak už jsem se zmínil, od toho se lze v tomto případě oprostit.
V zajateckém táboře
Tonke Dragtová (1930-2024) se narodila v hlavním městě tehdejší Nizozemské východní Indie Batavii (dnešní indonéská Jakarta), část druhé světové války (1942-1945) prožila společně s matkou a sestrami v japonském zajateckém táboře. Do Nizozemska se s rodinou dostala až po válce – v Haagu vystudovala Akademii výtvarných umění, aby v dalších letech své vzdělání uplatnila v učitelské roli na střední škole.
Svou literární činnost, která v konečném výsledku čítá dvě desítky knih, odstartovala v roce 1958 povídkami v časopise pro děti. „Roku 1961 vydala svou první knihu, pohádkový soubor Příběhy bratrů dvojčat, v němž použila i příběhy, které si pro ukrácení chvíle vymyslela již za války v zajateckém táboře,“ uvádí stránka Wikipedie.
Následovaly další tituly (za její nejslavnější dílo se považuje román Dopis pro krále z roku 1962, dobrodružná fantasy z rytířských dob) – až došlo v roce 1969 na Planoucí lesy Venuše. Místo do blíže neurčené minulosti v něm Dragtová pozvala čtenáře do daleké budoucnosti. Abychom byli přítomni nejen nezvyklému prostředí, ale i dalšímu autorčinu příběhu, jemuž vévodí mladí lidé hledající sami sebe i překračující stanovená pravidla.
Kde lesy jak oheň pálí, v závratné výši, v širé dáli…
Zpět na stránky románu, odehrávajícího se na Venuši. Čili do ochranné kopule – a zejména mimo ni, do prostředí tajemného, bujného, krásného i nebezpečného, laskavého i lidské produkty požírajícího lesa. Hlavní hrdina, Edu Jansen, se se svým sněním o lese zdá být naprosto výjimečný. Odlišný.
„Napadlo mě,“ uvažuje v jednu chvíli psycholožka pozemské posádky, „že naši dávní předkové, kteří o cestách k jiným civilizacím mohli jen snít, by se asi na Venuši necítili tak divně jako my… Kdyby na Zemi byly ještě lesy… měli bychom z nich menší strach?“
Nejde ovšem jen o obavy týkajícího se přírodního prostředí. Které se tomu pozemskému ani trochu nepodobá. Ještě podstatnější „konflikt“ se odehrává v myslích účastníků expedice – zvláště poté, co se setkají s Venušany (autorka jim dala jméno Afroini).
Zejména jedna jejich schopnost dělá pozemšťanům starost – Venušanům se sice dosud na rozdíl od nich nepodařilo sestrojit vesmírnou loď a opustit svou planetu, zato zvládají něco jiného: umí číst myšlenky. Nejen sami mezi sebou. U lidských návštěvníků se ovšem zvědavost postupně mísí s narůstajícím strachem z telepatického světa…
Obavy neminou ani hlavního hrdinu. Netýkají se konfrontace s „domorodci“, ale přímo i jeho samého. To když zjistí, že patří k lidem, jimž schopnost načítat myšlenky druhých není úplně odepřena.
Světy v nás
Stěžejní pasáže románu se postupně mnohem více soustředí nikoliv na nezvyklé vnější prostředí, ale na nitro účastníků příběhu. K hlavní roli se stále více hlásí psychologické a etické úvahy. Děj tím ovšem na tempu neztrácí.
„To je přesně, co jsem chtěl… objevovat nové světy… Lidé opouštějí Zemi a létají na Měsíc… a ještě dál… na Mars, na Venuši, na Afroi… A já jsem objevil nové světy sám v sobě, i v jiných…“ uvědomuje si hlavní hrdina v závěru vyprávění.
Místy až pohádkově laděný příběh o hledání toho lepšího v lidech si ani po 57 letech od svého vzniku nezaslouží upadnout do zapomnění.
A na závěr ještě jedna informace: Tonke Dragtová v roce 1976 obdržela ze své dílo Státní cenu za literaturu pro děti a mládež (Staatsprijs voor kinder-en jeugdliteratuur).
Tonke Dragtová: PLANOUCÍ LESY VENUŠE; z nizozemského originálu Torenhoog en mijlen breed, vydaného nakladatelstvím Leopold, Haag 1969, přeložily Jana Červenková, Kamila Follová, Jana Nepilová, Hana Pločková a Hana Sýkorová; návrh obálky Ervín Urban; vydalo Nakladatelství Svoboda, 1979.
Zdroje:
