Krkonoše: nejen střecha Česka, ale i hory vodopádové

V hlavní roli se tak zcela přirozeně ocitnou táhlé hřebenovky se spoustou míst s dalekými výhledy, ale na programu bude i protipól – sestupy do hlubokých údolí a roklí. Zde se vydáme za několika důstojnými reprezentanty tuzemských vodopádů. Společně s pohořím dál na západ se totiž jedná o velice úrodné tuzemské území s padající vodou.

„Krkonoše a Jizerské hory lze považovat za hlavní vodopádovou oblast v České republice,“ konstatuje Martin Janoška v publikaci Nejkrásnější vodopády České republiky, v níž shromáždil informace o více než 120 vodopádech. „Nachází se zde největší koncentrace vodopádů, mnohé z nich jsou známé široké veřejnosti. Dosahují úctyhodných výšek, vysokých průtoků i největší mohutnosti.“

Jizerské hory: v hlavní roli vodopády (a skály taky)

Ještě než se z centra Špindlerova Mlýnavydám vzhůru do kopců, podotýkám, že některé ze známých lokalit tentokrát zůstanou mimo trasu: například nejvyšší tuzemský Pančavský vodopád (148 metrů) i nejvodnatější Mumlavský vodopád (vysoký 9 metrů). Ovšem i ty, na které pohlédneme z nadhledu i zblízka, nezklamou.

Kozí hřbety

Letovisko s ikonickým mostem se dvěma bílými oblouky nechávám pod sebou, z nadmořské výšky 718 metrů mířím o čtyři sta metrů výš, červeně značená turistická stezka mě doprovází při výstupu na Kozí hřbety.

Postupuji jižním úbočím do východní, přístupné části strmého hřebene, trasa nabízí v rychlém sledu skvělé vyhlídky – jedné z nich vévodí Luční hora (1555 m n. m.). Dominantní smrkový porost postupně střídá kosodřevina a holé kamenité pláně, takže rozhledu skutečně nic nebrání. Ovšem více než slova řeknou fotografie…

Po plus mínus šesti kilometrech jsem na finální vyhlídce této části Krkonoš – to proto, že jsem stanul na vrchu Krakonoš(1422 m n. m.). Kromě Luční hory a lesknoucích se stužek potoků a vodopádů na jejím úbočí je snadno identifikovatelná také silueta Sněžky – střecha Česka je odsud vzdálená něco málo přes pět kilometrů.

Mě ale v tuto chvíli zajímá jiný směr – konkrétně výrazně zahloubené údolí situované severním směrem od Krakonoše. Takže nikoliv vzhůru, nyní cesta vede neméně strmě dolů.

Vodopády Bílého Labe

Kousek před Luční boudou prudce měním směr, činím téměř čelem vzad a z červené přesedlávám na modrou trasu. Místy balvanovitá cesta klesá do údolí Bílého Labe. Vodní tok o sobě vcelku brzy dává vědět. Ještě dříve než jeho zpěněnou vodu z výšky spatřím, uslyším ji.

Horská říčka svou jen o něco více než osmikilometrovou trasu zahajuje na Úpském rašeliništi, v nadmořské výšce 1432 metrů. Těch osm kilometrů ovšem stojí za to! Voda se řítí divokým dolem ledovcového původu, vrhá se přes četné balvany v podobě peřejí a vodopádů. Vesměs se jedná o vodopády tzv. nepravé (voda nepadá kolmo přes skalní stupeň, ale stéká po velmi strmé skalní ploše), ale to jim na kráse pranic neubírá.

Z celkem jedenácti významnějších vodopádů patří mezi dobře přístupné mj. Lavinová peřej. Na délku měří sto metrů, přičemž na uvedeném úseku překonává 24metrové převýšení. Do oka tu padne rovněž hladký jednolitý úsek tvořený žulovou plotnou se sklonem 13 stupňů. Bez větších problémů lze sestoupit až těsně k pádící vodě (pochopitelně to platí v bezledovém období).

Podobně kontaktní je i Plotnový vodopád, který je k vidění pod boudou Bílého Labe. Po proudu Bílého Labe následují další místa s neklidnou vodou, my se v rámci této trasy zastavíme asi dva kilometry před Špindlerovým Mlýnem – zde burácí Velký vodopád.

Přesně v duchu názvu se jedná o největší vodopád na tomto krkonošském vodním toku. Vizuálně tak trochu připomíná Mumlavský vodopád – voda Velkého vodopádu ale skáče „pouze“ ze čtyř metrů. K návštěvníkům je velice přívětivý, protože své vody valí v naprosto těsném sousedství modře značené turistické trasy.

Kameny a jámy

Teritorium východně od Špindlerova Mlýna máme za sebou, na řadě je protilehlá oblast. Divoké vodstvo nyní vystřídají coby dominantní prvky zejména skály. Startovat budeme u Špindlerovy boudy, kam se lze ze Špindlerova Mlýna dostat mj. i autobusem. Komu by to přišlo nepříliš sportovní, může se vydat žlutou trasou přes Sedmidolí a k Petrovce po svých. Na hřeben v blízkosti Dívčích kamenů ho čeká asi pětikilometrový výstup s převýšením 700 metrů.

Dříve než se ponoříme k vodopádům v Labském dole, projdeme se po červené po hřebenech v úplně horních partiích. Takže se potěšíme spoustou vyhlídek, až osm metrů vysokými skalními útvary Dívčích kamenů (1413 m n. m.), impozantním kamenným chodníkem, který nás dovede ke Sněžným jamám (těsně na polském území) – i pohledem na Velkou Sněžnou jámu, místo zhruba 800 metrů dlouhé, 600 metrů široké a 300 metrů hluboké.

K hlavnímu labskému toku

Následuje odbočka na žlutou. Netrvá dlouho a jižním směrem je dobře vidět Labskou boudu. A tím pádem další reprezentativní vodopádové místo, jež se nachází těsně pod ní. Skály a vyhlídky definitivně střídá hlavní tok Labe.

Před sestupem na samotné dno Labského dolu se návštěvníci zastavují u třicet metrů vysokého Labského vodopádu. Z vyhlídkové plošiny se dá alespoň částečně nahlédnout ještě dál a hlouběji, protože budoucí evropský veletok, v tuto chvíli asi jen kilometr dlouhý, se tu z hrany skaliska valí do další přibližně dvousetmetrové hloubky.

„Pod patou Labského vodopádu přechází vodní tok přímo do ostrohranných sutí, které svědčí o intenzitě rozpadu stěn rokle i vlastního vodopádového stupně,“ uvádí Martin Janoška ve své publikaci.

Dál sestupuji po modré značce, vděčné tu jsou nejen výhledy do Labského dolu, ale i na skalní stěny a část dvousetmetrového úseku kamenitých peřejí. Nejen voda je tu ovšem jevem zážitkovým – o další se stará bohatá lesní vegetace. Jenže voda je přece jen všudypřítomná: k vidění je cestou řada vodopádků bez jména, ale vlevo mezi stromy lze zahlédnout i část Pudlavského vodopádu.

Pomalu se blížím k poslednímu místu s padající vodou na této trase: jím je Malý Labský vodopád. „Ten sice nevyniká výškou, patří však k nejvodnatějším vodopádům nejen v Krkonoších, ale i celkově u nás – obsahuje v sobě vodu hned tří vodopádů: Pančavského, Labského a Pudlavského. Nachází se na dně Labského dolu, asi 400 metrů pod soutokem Labe s Pudlavou,“ píše Martin Janoška.

Přítomnost tohoto vodopádu nejprve předznamenávají rozsáhlé žulové plotny, přes něž se voda valí – a pak přichází pětimetrový skok.

Do Špindlerova Mlýna mi zbývá něco přes dva kilometry. Jedná se o vzdálenost nikoliv od poslední vodopádové zastávky, ale od soutoku Labe s Bílým Labem. Trasa je ve finále, malá ochutnávka (v hlavní roli nejen s vodopády) dospěla do cíle. Ovšem další přitažlivá místa našich „velehor“ už čekají…

Zdroje:

Martin Janoška: Nejkrásnější vodopády České republiky; Nakladatelství Academia, 2009

Informační tabule na trase

Vlastní text

Mapy.com