Článek
Před mnoha lety jsem ležel v jedné pražské nemocnici s rozsáhlým zánětem pobřišnice a ledvin a nebylo to se mnou růžové. Po třech týdnech všelijaké péče jsem byl konečně v pořádku a jel jsem domů. Pár profesionálním doktorům a sestrám jsem mile a od srdce poděkoval, zbytek vyhořelého personálu bych nejradši vykopal ven, aby dělali jinde a neškodili svým přístupem sobě ani pacientům. Poděkování jsem bral jako adekvátní reakci na to, že mě vyléčil někdo, kdo mě vyléčit má.
Pokud bych byl hodně spokojený, zvážil bych poděkování dopisem na ředitelství. Ale to, co jsem denně vídal, jaká brikulata od jiných lidí a co vše zdravotníkům nosili, nad tím mi zůstával rozum stát. V podstatě, když to shrnu, tak pro mě by bylo velmi urážlivé, kdyby si mě někdo snažil naklonit dárečky a myslel si tak, že se příbuznému pacientovi budu věnovat více. Že si mě ti lidi vlastně kupují. Pokud bych byl profesionál, léčil bych přeci na maximum každého a nejen ty, od nichž nebo jejich příbuzných bych byl pravidelně zaplavován bonboniérami, kytkami nebo alkoholem všeho druhu.
Vrcholem byla paní staršího věku, která jednomu z doktorů přitáhla obří nevkusný obraz! Doktor se pokusil chabě bránit a s díky odmítal, načež mu jej paní rázně prostě vecpala za to, co dělá pro jejího manžela. Doktor opáčil, že je to jeho práce a samozřejmost, ale neměl dostatek asertivity nebo trpělivosti či času se s paní dál handrkovat a obraz rezignovaně přijal.
Za týden sedím v nemocničním županu na chodbě a slyším starý známý rázný hlas, jak haleká na doktora, že to teda ne a vždyť jste dostal obraz pane doktore, tak snad mě takto neodmítnete a manžílek dostane nějaký ten nadstandard nebo prášky navíc, bůh ví, proč doktora manipulovala a vydírala. Takže toto je přesně jeden z důvodů, proč věcné dary nebrat a myslet si o dárcích své. Holt někteří lidé si praktiky minulého režimu nesou s sebou nadále a myslí si, že to bude na každého fungovat.
