Článek
Dětství v chudobě
Narodila se v roce 1919 jako María Eva Duarte Ibarguren do nemanželských poměrů. Matka byla chudou venkovankou, otec naopak bohatý statkář a konzervativní politik, který pendloval mezi svojí oficiální rodinou a rodinou Evy, která žila s matkou a čtyřmi rovněž nemanželskými sourozenci na statku La Unión. Což nebylo v té době v Argentině nic neobvyklého a společnost takové svazky tolerovala.
Po tragické autonehodě v roce 1926 přišel otec Evy o život, rodina se propadla do ještě větší chudoby a musela statek opustit. Nesměli se ani účastnit otcova pohřbu díky nevoli první rodiny, což Eva těžce nesla po zbytek života.
Přestěhovali se do městečka Los Toldos, kde bydleli v malém dvoupokojovém bytě a matka začala pracovat jako švadlena. Malá Eva navštěvovala základní školu s nevalným prospěchem, ale již v raném dětství projevovala talent a zájem o dramatické umění, recitovala a tančila. Zanedlouho se rodina stěhovala znovu do města Junín a začalo se jim dařit lépe, neboť dvě starší sestry začaly pracovat a jejich výplaty tak posilovaly rodinný rozpočet.
Cesta na vrchol
Eva ukončila základní školní docházku a došlo jí, že v chudém maloměstě nemá šanci uskutečnit svoje ambice, a tak se v patnácti letech v roce 1935 sebrala a odstěhovala se za starším bratrem Juanem do Buenos Aires s jasným cílem stát se herečkou. Brzy se stala členkou místní významné divadelní společnosti a měla dostatek rolí i jiné umělecké práce u filmu nebo v modelingu, ale stále žila v chudobě a čelila opovržení kvůli svému původu a nízkému vzdělání. Postupně se ale začala dostávat do povědomí, odbarvila si černé vlasy na blond, začala mít úspěch i u kritiků a v rozhlase, kde také působila, měla velmi populární pořad o slavných ženách. Její finanční situace se natolik zlepšila, že se mohla osamostatnit a v roce 1942 se odstěhovala od bratra do vlastního bytu v luxusní čtvrti. Luxus a život na vysoké noze jí přitahoval, milovala drahé šaty a šperky, a to vše bylo ostře v kontrastu s jejím silným sociálním cítěním a podporou chudiny.
Nejsem dobrodruh, i když to o mně mnozí říkají. Ti, co mladé ženě nikdy neodpustí úspěch. Strávila jsem roky tím, že jsem se věnovala tomu, co je ve mně pevně zakořeněno – umění. Byly to roky plné starostí i ušlechtilého zápasu. Pocítila jsem během nich jak nejistotu z nepřízně osudu, tak i uspokojení z úspěchu
O dva roky později došlo k zásadnímu milníku jejího života - poprvé se už jako úspěšná herečka potkává se svým budoucím choťem Juanem Perónem. Ten byl v té době již vysokým vládním představitelem a pořádal banket k příležitosti poděkování osobnostem, které se zasadily o podporu finanční sbírky na škody způsobené zemětřesením ve městě San Juan. Eva byla veřejně oceněna jako druhá nejaktivnější, po akci již odešli ruku v ruce a záhy se Perón přestěhoval do bytu vedle jejího.
Cesta Perónových - Juan a Eva vstoupili roku 1945 do manželství - na vrchol byla trnitá. Perón byl díky tlakům z nejvyšších míst nejprve sesazen z čela vlády a deportován do vězení, aby se následně za vydatných protestů odborů podporovaných Evou do paláce vrátil a pustil se do prezidentské kampaně. I díky hlasité podpoře manželky nakonec volby vyhrál těsným ziskem 52 % hlasů a stal se roku 1946 prezidentem a Eva (které se začalo přezdívat Evita - ekvivalent české zdrobněliny Evička) aktivní první dámou.
Již její předvolební podpora manžela byla tehdy nevídaná, ženy se takto prozatím nikdy v Argentině neprosazovaly. Dávala na vědomí, že chce mít v zemi vlastní politickou roli a že nebude pouze manželka prezidenta. Byla svému muži plně oddaná, ale zároveň vždy prosazovala svoje vlastní cíle. Perón vycítil ve své ženě potenciál a schopnost naklonit si lidi na svoji stranu a využíval toho pro svůj prospěch. Procestoval s ní proto Evropu, kterou chtěl mít na svojí straně a Evita jako velvyslankyně dobré vůle oficiálně zjišťovala za oceánem formy sociálních programů pro inspiraci ke změně toho argentinského a neoficiálně navyšovala popularitu svého manžela. Ve Španělsku prohlásila, že toto století nevejde do dějin jako století světových válek nebo štěpení atomu, ale hlavně jako století vítězného feminismu.
Eva bojovnice za práva žen a chudých, ale žijící rozmařile a v luxusu
Zasadila se o to, aby ženy od roku 1947 mohly chodit k volbám, aby se aktivně zajímaly, a dokonce zapojovaly do politiky. Založila Ženskou perónistickou stranu, mající až půl milionu členek a následně 23 poslankyň a 6 senátorek. Předznamenala vývoj ženské politiky a obsazování nejvyšších funkcí ženami v celé Latinské Americe až do dnešních dnů. Ještě pár let předtím mohly ženy tak akorát doprovázet své muže na ulici v unifikovaných černých šatech nebo je polonahé bavit v kavárnách, barech a nevěstincích. Nesměly chodit večer samy ven, natož se jít třeba někam pobavit. To, co pro ženy udělala Evita, nemá ve světě dle mého názoru dodnes obdoby.
Všechno, absolutně všechno v našem současném světě je přizpůsobeno na míru mužům. Nejsme přítomny ve vládách, nejsme přítomny v parlamentech, v mezinárodních organizacích. Nejsme ani ve Vatikánu, ani v Kremlu. Nejsme součástí vyšších vrstev imperialistických zemí. Nejsme v komisích pro atomovou energii ani v nadnárodních korporacích. Nejsme členky svobodných zednářů ani žádné tajné organizace
Věnovala se i nadále charitě, ale jinak, než bylo zvykem. Rozdávání menších částek považovala za rozmar a kratochvíle bohatých paniček. Stavěla se svojí nadací školy, nemocnice, rekreační zařízení, plně vybavené přechodné domovy v Buenos Aires pro mladé ženy přicházející z venkova. Poskytovala příspěvky na bydlení či stipendia. Vytvořila systém zdravotní péče pro děti a chudé, vypravila vlak se zdravotnickým vybavením, který křižoval celou zemi, aby si mohli dojít pro ošetření i lidé z nejvzdálenějších oblastí. Chtěla pohodlí a celkově lepší ekonomickou situaci pro ty nejchudší.
Na druhou stranu, za peníze pro nadaci kupovala zbraně pro milice na podporu Peróna, z veřejných zdrojů si financovala velmi opulentní a nákladný životní styl, ráda se ukazovala v drahých róbách od Diora, ověšena šperky od Cartiera. Pro její oponenty tak nebylo těžké zaujmout stanovisko, že se jednalo o marnotratnou ženu, starající se o potřeby chudých jen naoko.
Evita a Juan Perónovi
Předčasná smrt v důsledku kruté nemoci
V roce 1949 se poprvé objevily zvěsti o jejím špatném zdravotním stavu. Perón přiznala, že za rok neplánovaně zhubla 10 kg. Často omdlévala, trpěla vaginálním krvácením a když o rok později podstoupila operaci slepého střeva, zjistili jí lékaři rakovinu děložního hrdla. Její zdravotní stav se zhoršoval rychlým tempem. Evita nezvolnila, usilovala o post víceprezidentky, odmítala opustit Argentinu a svůj lid, aby podstoupila tehdy nejmodernější evropskou léčbu a rakovina mezitím započala metastázovat. Nezabraly ani chemoterapie, které tehdy byly v Argentině v plenkách (podstoupila ji jako první občan Argentiny), ani hysterektomie, ani tajná operace americkým onkologem. Během posledních let života stihla sepsat knihy Důvod pro můj život a Moje poselství. V roce 1952 ještě stihla podpořit svého muže v dalších prezidentských volbách, kdy ji národ viděl naposledy, jak v bolestech a velké námaze promlouvá k lidem z balkonu prezidentského paláce a žádá je o podporu pro Peróna. Hlavně díky ní a hlasům žen ve volbách Perón znovu vítězí. V červnu 1952 se již značně zesláblá, neschopna samostatného pohybu, účastnila manželovy inaugurace a o měsíc později vydechla naposledy. Bylo jí pouhých 33 let.
Její odkaz žije dodnes
Dopad na Argentinu byl zdrcující. Národní smutek se měnil na hysterii - během převozu těla bylo zabito 8 lidí a přes 2 tisíce lidí zraněno. Smutečních průvodů se celkově účastnilo na 2 miliony lidí. Perón byl 3 roky po její smrti svržen vojenským převratem a její doposud balzamované veřejně vystavené tělo bylo transportováno pryč ze země, aby lidé zapomínali. Evita byla mnohými, zejména těmi nejchudšími, dlouhá léta uctívána jako světice a nejspíš tomu tak je dodnes. Je pochována po návratu těla do vlasti v hrobce rodiny Duarte v Buenos Aires. Každý den přináší mnoho lidí čerstvé květiny a zapaluje svíčky na počest jejího života a věčného odkazu.
Na její počest vznikl mimo jiné slavný muzikál Andrewa Lloyda Webera a v roce 1996 jeho filmová verze se zpěvačkou Madonnou v hlavní roli. Píseň z tohoto filmu Don't cry for me, Argentina (Neplač pro mne, Argentino) se stala světovým hitem. V ČR nastudovalo muzikál Evita např. pražské divadlo Studio DVA v titulní roli Moniky Absolonové.
Použité zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zivot-zakryty-mytem-jaka-byla-skutecna-evita-178095
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-evita-a-jeji-pohadkovy-pribeh-se-smutnym-koncem-40283014
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/eva-peronova-bojovala-za-zeny-i-za-chude-plakala-pro-ni-cela-argentina-64485
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/evita-peronova-smrt-100-let-dokument-zivot-peron.A190506_125746_pred-100-lety_vov
https://cnn.iprima.cz/eva-peron-evita-zivot
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Per%C3%B3nov%C3%A1
