Článek
Je mi lehce přes čtyřicet, mám vysokoškolské vzdělání a poměrně slušnou pracovní praxi ve více oborech - asistenční služba odtahů, statistika, analýza dat, marketing, PR, HR - interní vzdělávání zaměstnanců, sociální služby jak kancelář tak i přímá péče apod.
Práci jsem si tedy vždy uměl najít bez větších obtíží, záběr mám široký. I přesto se děsím toho, že ještě v šestašedesáti budu někde pracovat. Umím si dobře představit, když už nyní pociťuji pokles fyzické i psychické výkonnosti a to nejen kvůli stárnutí, ale i době, ve které žijeme, jak na tom budu za dalších 20 let. Doba se posune nejspíš ještě rychleji než za uplynulých 20 let, stále se celkem chytám co se týče aktuálních technologií, ale rozhodně mi v lecčems ujíždí vlak a až budu před důchodem, pravděpodobně jistě nebudu ovládat to co budoucí mladí. I kdybych stokrát chtěl.
Další věc je, že jako spousta z nás jsem alergický, vysazený a velmi nedobře bych snášel, kdyby mi šéfoval nějaký mladý floutek. A koho tak můžu očekávat za nadřízeného až mi bude pětašedesát? Někoho podobného věku nebo staršího jistě ne. Potřebuji pro to, abych se cítil v zaměstnání dobře, přirozenou autoritu, člověka, který mě bude motivovat svými zkušenostmi a dovednostmi a bude mě táhnout dopředu. A nestojím o žádnou buzeraci, sekýrování nebo mladické povyšování. A to jistě nějaký o desítky let mladší člověk nebude splňovat. Pracovně ani lidsky. Mezigenerační rozdíly se rozevírají jako nůžky, tím více, čím rychlejší je doba.
A opravdu ne každý chce, může a zvládne dělat sám na sebe. To pro případné namítače jak z toho ven. Kdybychom všichni dělali na sebe, zhroutí se celý systém, protože by vymizely nutné a potřebné profese pro zajištění všech lidských potřeb.
Je tu jistá naděje, že se budou i nadále rozšiřovat homeoffice a zkrácené úvazky a že se nám uleví. Ovšem lidi v dělnických profesích upřímně lituju, ti to odnesou nejvíce.
Proto se budu snažit maximálně se zafinancovat a jít do předčasného důchodu jak jen to bude možné. A ne, nechci pak sedět celé dny doma a jen se povalovat. Budu se věnovat třeba pomoci potřebným, ale jen kdy a na jak dlouho budu chtít na minimální úvazek, jaký budu chtít. Tak snad to k mému cíli doklepu v takovém stavu, aby mě po roce v důchodu nekleplo z celoživotního přetížení.
