Článek
Podle aktuálního návrhu novely zákona o důchodovém pojištění, který představilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, půjdou lidé narození po roce 1981 do důchodu až po 67. roce života. Ročníky 1983 a mladší budou pracovat ještě o půl roku déle. To znamená skoro až do 68 let. Výjimku by měly mít jen ženy s pěti a více dětmi, kterých je v Česku zřejmě opravdu „velké“ množství, a pak několik vybraných profesí jako třeba policisté nebo hasiči.
Jako čerstvý čtyřicátník mám tedy před sebou ještě minimálně 28 let práce. Pokud se toho tedy dožiji.
A vlastně proč bych nemohl pracovat ještě skoro tři dekády? Práce mi nevadí a většinou mě i baví. Jenže je tu mnoho otazníků.
Pracovní trh se neustále mění, AI a automatizace může nahradit plno lidských profesí a míst pro lidi může být stále méně. Kdo pak bude chtít zaměstnat šedesátníka nebo v podstatě už skoro sedmdesátníka?
Jak se takový člověk před důchodem bude orientovat v IT? Jak bude držet krok s dynamicky se vyvíjejícími se technologiemi, které nás stále více obklopují? Jak vitální bude stavební dělník? To jsou otázky, na které je těžké odpovědět.
Víme, že každý člověk je jiný. Už dnes jsou mezi námi lidé, kteří pracují i po sedmdesátce, jsou vitální a bez některých z nich bychom si určité obory jen těžko dovedli představit. Třeba průměrný věk pediatra je aktuálně 60 let. Z toho si lze snadno vyvodit, kolik jich asi přesluhuje. Můj kamarád a dlouholetý spolupracovník svůj odchod do důchodu stále odkládal, protože chtěl být mezi lidmi a ne jen doma se psem. Odešel až několik měsíců po sedmdesátce, když musel.
Na druhou stranu zde máme osoby, které jsou fyzicky i psychicky vyřízené mnoho let před důchodem. Měl jsem v bývalém zaměstnání kolegu, který snad celých deset let mluvil o tom, jak je z práce zničený a jak si bude užívat důchod. Když do něj konečně odešel, užíval si ho jen rok.
Jak se zdá, hranice odchodu do důchodu je už dnes (a v podstatě vždy byla) velmi relativní hodnotou. Ano, máme zde číslo označující věk, ale každý z nás se v tomto věku cítí jinak. Život si pro každého připravuje různé nástrahy, které nelze zohlednit v jakékoliv statistice, z níž se odchod do důchodu vyvozuje. A už vůbec nedokážeme odhadnout, jaký bude svět třeba v roce 2052, tedy v roce, kdy bych podle všeho mohl jít do penze já. Proto je mi můj věk odchodu do důchodu, i s ohledem na to, že se může v budoucnu znovu různým směrem měnit, právě teď zcela lhostejný.
