Článek
Když se v roce 1987 objevila v éteru píseň „Joe le taxi“ od sotva čtrnáctileté Vanessy Paradis, neměla na předních místech evropských hitparád několik týdnů konkurenci. Mladá zpěvačka s ještě dětským hlasem a silným francouzským přízvukem, který zněl tak zvláštně a přitažlivě, si posluchače podmanila natolik, že se píseň stala hitem i mimo frankofonní svět. Prakticky přes noc byla hvězdou a hlavně dívkou, jež si i média zamilovala. Vše zní idylicky, ale tenhle příběh by dnes možná skončil dřív, než by vůbec začal.
Kariéra Vanessy Paradis, která se narodila v roce 1972, začala v sedmi letech v televizní soutěži pro děti písní „La magie des surprises-parties“. Už v jedenácti pak nahrála první singl, se kterým o dva roky později uspěla na italském festivalu. Její výkon tehdy okouzlil diváky i producenty, čímž si začala vyšlapávat cestu k legendární písničce s taxíkem.
Popkultura 80. let minulého století totiž byla jedinečná, ale i tak trochu zvláštní. Dnes by se asi mnozí pozastavili nad tím, že malá holka zpívá o lásce, vztazích a nočním životě, zkrátka o tématech, která sotva mohla chápat. Tehdejší doba však byla jiná. Jen málokdo se tehdy zamyslel nad tím, že tady možná něco nehraje. Producenti mladou zpěvačku navíc stylizovali tak, aby působila dospěleji, čemuž odpovídalo i její někdy velmi odvážné oblečení. Lidé se bavili a to bylo to hlavní.
Joe le taxi: Hit pro dospělé z dětských úst
Text písně „Joe le taxi“ z roku 1987 je ale v zásadě nevinný. Vypráví o pařížském taxikáři, jenž miluje latinskoamerickou hudbu a orientuje se ve francouzské metropoli. Jenže také se v písni zpívá o alkoholu, nočním životě a atmosféře, kterou nezletilá dívka asi jen těžko mohla zažít, natož ji pochopit.
Vanessa Paradis se však stala fenoménem. Písně a vizuál byly určeny pro dospělé – představovaly jakousi kombinaci nevinnosti a kontroverznosti, což se ukázalo jako výborný marketingový tah. Paradis byla stylizovaná do role „Lolity“ v obtažených šatech či v krátkých sukních, ale její věk této odvážnosti neodpovídal.
Sláva a ztracené dětství
Na konci osmdesátých let sice nebyly sociální sítě, ale západní bulvár měl pekelně ostré zuby. Co nejprve vypadalo jako podpora, se změnilo v neustálý tlak. Paradis si sice rychle zvykla na to, že je všude – a že každý krok, který udělá, někdo komentuje. Když se v patnácti rozhodla pro roli ve filmu Sňatek bez domova (Noce Blanche), začaly sílit spekulace, jestli není její obraz příliš sexualizovaný. Tehdy také, jak sama uvedla v jednom z rozhovorů, začala poprvé myslet na své soukromí.
Do té doby byla v očích veřejnosti, kterou výrazně ovlivňovala tehdejší média, považována za „zázračné dítě“, a málokdo řešil, co může takový život mladé hvězdy znamenat pro ni samotnou. Paradis se v pozdějších rozhovorech ke svým začátkům v šoubyznysu vyjadřovala zdrženlivě. Nikdy sice nezpochybnila, že měla štěstí, ale také nepotvrdila, že by šlo o bezstarostnou jízdu. Být v tak mladém věku slavná a současně vyžadovat, aby vás brali vážně jako umělkyni, bylo téměř nemožné.
Vanessa Paradis v roce 2018
Nakonec prozradila v roce 2011 pro magazín Elle, že si připadala, jako kdyby na počátku kariéry žila v bublině, přičemž všichni okolo se tvářili, že je to normální. Tehdy si přiznala, že ztratila dětství.
Přesto neskončila v zapomnění nebo v drogovém opojení tak, jako některé dětské hvězdy. Dnes je dvaapadesátiletá Paradis uznávanou herečkou s několika významnými oceněními, stále zpívá a během své kariéry se věnovala i modelingu. Přesto je její osobní život poměrně divoký. Od roku 1989 mnohokrát změnila partnera. Žila například se zpěvákem Lenny Kravitzem nebo hercem Johny Deppem. S druhým jmenovaným má dvě děti Lily-Rose a Jacka.
