Článek
Ale kdepak, Babišovi se pod rukama nic nesype. Autor tak jako vždy přehání a opět dokazuje svou jednosměrnou, poněkud plochou fantazii a sklony k účelové argumentaci. My víme, že osobně nesnáší Andreje Babiše a rozhodně nefandí hnutí ANO. Jasně, jako fanoušek opozice nemůže jinak než dezerci poslance Pražáka a několika dalších komunálních šíbrů interpretovat tak, aby svým výkladem lahodil opozici a jejím sympatizantům a pozvedl jejich bojového ducha. A ti jsou vesměs tak prostoduší (každý fanatik je více méně prostoduchý), že je ani nenapadne, že vše, co autor vymyslel na téma ,,rozpadající se hnutí ANO a příčiny úpadku“ lze ještě přiléhavěji vztáhnout na všechny opoziční partaje. Klidně lze místo ANO dosadit ODS, Piráty, Starosty, Lidovce i TOP 09 – a Jindrův popis poměrů v těch stranách a hnutích bude přesný. Kromě toho, že i je opouštějí členové a to ve větší míře než hnutí ANO (připomeňme si zasloužilého ódeésáka a hejtmana Martina Kubu a desítky jeho spolustraníků, ale už mnohem dříve otce - zakladatele ODS Václava Klause, atd.), rovněž členstvo těch subjektů dnes a denně, ale zejména v časech, kdy vládly, muselo vysvětlovat samo sobě, že nelehké kompromisy, jež jejich strany a hnutí činí, slouží vyššímu cíli, že existuje červená linie, kterou nikdy nepřekročíte, a ve chvíli, kdy se to znovu stane, vytyčit hranice nové…
Připomeňme si, že bývalá vládní koalice pod vedením profesora Fialy, teoretika politologie, který absolutně nechápal praktickou politiku, což se dodnes nezměnilo, za celé čtyři roky nesplnila ani jeden z předvolebních slibů, ani jeden bod ze svého programového prohlášení. Připomeňme si množství korupčních a kriminálních afér, do kterých byla Fialova parta zapletena a jež vyvrcholily bezprecedentním zločinem ministra spravedlnosti, nejvlivnějšího funkcionáře ODS, v Brně a okolí proslulém pod kolumbijskou přezdívkou ,,Don Pablo, který se pokusil vyprat miliardy získané trestnou činností přes státní kasu. Rozhodně více členů opustilo opoziční strany než hnutí ANO, ostatně nedávný konflikt mezi předsedou TOP 09 a předsedou Lidovců (čili bratrům ve zbrani) kvůli přeběhlíkům od jedněch ke druhým je důkazem nejen totální demoralizace a oportunismu tak rozšířených právě v řadách opozice, ale rovněž signálem koroze plošně rozežírající zastaralý politický šrot zvaný opozice. Mimochodem, to, co se může někomu jevit jako problém, dokonce jako neúspěch, bude silnější nátura vnímat jako stimul k restartu. Babiš svůj pohled na výsledky komunálních a senátních voleb, ale také na překvapivý odchod poslance Pražáka, vyjádřil výrokem, že pro něj i pro hnutí to je budíček. A já, ačkoli nejsem voličem hnutí ANO ani koaličních partnerů, mu jeho optimismus věřím, protože už tolikrát prokázal takovou psychickou odolnost proti všem inzultům (a že jich ze strany opozice a pro-opozičních médií za ty roky bylo, je a zřejmě ještě bude!), že se jeho protivníci budou ještě divit. Navzdory trvalé a masivní nepřátelské kampani vedené opozicí ruku v ruce s Hradem, sdělovacími prostředky a občanskými aktivisty, zejména spolkem Milion chvilek, podle aktuálních průzkumů prováděných agenturami STEM, Kantar, Median, Ipsos a NMS hnutí ANO přes drobné zakolísání stále dosahuje 30%, druzí Starostové jen 18,8%, ODS 12,5%, SPD 8%, Piráti 6,3%, Motoristé 5,7%, Lidovci 3,3%, TOP 09 2,9%. Současná vládní koalice dohromady 43,7%, opozice společně 37,5%. Hnutí ANO se stále těší důvěře veřejnosti, o jaké se Fialově partě mohlo jenom zdát, protože od začátku až do konce svého vládního angažmá dosahovala polovičních či ještě nižších čísel ve srovnání s částí společnosti a celou opozicí nenáviděným, soustavně dehonestovaným, ostrakizovaným a démonizovaným hnutím ANO. Ale vraťme se k meritu věci: současná vláda docela jistě není bezchybná, ostatně chyb se dopouštěl i Bůh, pokud můžeme soudit na jeho výkony z toho, co uvádějí jak Genesis, tak Evangelia, které jsou nekonečnou přehlídkou jeho omylů a nedomyšlených činů - viz stvoření Adama a Evy, kteří neposlechli a kradli v jeho zahradě jablka, nebo zrození prvních dětí, vraha Kaina a jeho oběti Ábela, či zaneřádění planety patogenními agens, jež pak po tisíciletí sužovaly, decimovaly a nadále decimují lidstvo, atd. Takže ani od lidské vlády nelze apriori očekávat, že za všech okolností bude jasnozřivá a každým dalším rozhodnutím posune Česko ke kýženému cíli, jímž je, jak jinak, ráj na Zemi. Vláda se dopouští chyb, z nichž na první místo lze umístit její měkkost, pokud jde o interakci s opozicí. Premiér, ministři a další reprezentanti vládní koalice se neustále pokoušejí vést s opozicí dialog, ačkoli je evidentní, že jejich účast ve všech diskusních pořadech je zcela zbytečná tak jako je marné házení hrachu na stěnu – opozice sice předstírá, že přichází diskutovat, vždyť přece občanům slíbila, že bude konstruktivní opozicí, ve skutečnosti však už ode dne drtivé volební porážky vše co činí podřizuje jedinému cíli: každý dialog mařit, ignorovat vše, co ze strany vlády zazní, i kdyby to byly vskutku skvělé myšlenky a relevantní argumenty, a stále dokola omílat nacvičené bludy v naději, že stokrát opakovaná lež může být dříve či později akceptována jako pravda. Opozice s maximální podporou sdělovacích prostředků vsadila na demagogii (přičemž z paměti vytěsnila svou ještě nedávnou, chvílemi velmi temnou minulost, která by sama o sobě měla být důvodem k tomu, aby se opoziční partaje bez okolků rozpustily), což je opovrženíhodný instrument politického boje, tak jako podpásovky v boxu nebo zákeřné fauly ve fotbale.
Pokud by autor chtěl být pravdivý, pak by místo spekulace o tom, že Babišovi se hnutí ANO sype pod rukama a výkladu, že (cituji) ,,premiér Andrej Babiš zažívá další prohru. Poté, co prohrál drtivě volby a poštval proti sobě společnost, čelí dalšímu problému. A to začínajícímu rozkolu v jeho hnutí ANO…“ (pomíjím, že při dvacetiprocentní účasti ve volbách druhého řádu žádný neúspěch nemůže být hodnocen jako ,,drtivá prohra“; ostatně neuspěla polovina z opozičních partají), přiznal, že to, čeho jsme svědky, není předzvěst rozpadu hnutí ANO, nýbrž začátek procesu s mnohem závažnějšími následky – a to sice rozkladu demokracie. Důkazů o tom máme bezpočet, zmíním jeden aktuální: podpořit stávku zaměstnanců veřejnoprávních médií v úterý hodlají studenti vysokých škol po celém Česku. Česká konference rektorů iniciativy podporuje a vyzvala vedení škol, aby studentům účast na shromážděních umožnila. Rektoři a děkani proto vyhlašují na 3. listopadu volno či hodlají studentům omluvit absence. Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (DAMU) protest vyjádřila i tím, že zakázala vstup ministru kultury Otovi Klempířovi (za Motoristy). Tak už nám to začíná! Veřejná vysoká škola DAMU vyhlásila ministra kultury a ředitelku jeho kabinetu za persony non grata a zakázala jim vstup na akademickou půdu! Kdo bude další? Která univerzita, škola nebo veřejná instituce začne sestavovat seznamy nežádoucích politiků? Budeme mít brzy na dveřích veřejných institucí cedule „Vstup povolen pouze politicky vhodným osobám“? To všechno samozřejmě ve jménu demokracie, svobody a tolerance! Jaká ironie. Instituce, která má být symbolem svobodného myšlení a otevřené diskuse, začala místo argumentů používat zákazy a podporovat totalitní manýry svých studentů a absolventů. Demokracie, ve které smějí zaznívat jen ty ,,správné“ názory, přestává být demokracií. A svoboda, která platí jen pro vyvolené, není svobodou. Tohle už je vrchol demagogie a totality. Zfanatizovat studenty, dát jim na to omluvenky a nedovolit řádně demokraticky zvolenému ministrovi kultury, i když s ním nemusíme souhlasit a může být nesympatický, vstup na akademickou (jakoukoli) půdu, je vrcholem arogance samozvanců. Zákaz vstupu osob do určitého prostoru z politických důvodů se v právním a politologickém kontextu označuje jako politicky motivovaná segregace, územní exkluze nebo vytváření tzv. zakázaných či politických zón. Zákon o vysokých školách výslovně zakazuje na akademické půdě působení a zakládání politických stran a hnutí. Pokud by ministr přicházel na fakultu provádět politickou agitaci, škola je povinna takové jednání zamezit. Pokud však ministr přichází jako představitel státní správy (např. na oficiální jednání, konferenci či veřejnou debatu), plošný zákaz vstupu pro konkrétního člověka nemá oporu v běžném výkonu státní správy, pokud dotyčný neporušuje vnitřní řády školy. Samotný politický akt vyhlášení ministra za personu non grata akademickou obcí je vyjádřením radikálního nesouhlasu a protestu, nikoli přímo vymahatelným právním aktem, který by ministrovi ex lege nebo ad hoc zakazoval fyzický vstup do veřejné budovy. Zásluhou části našich studentů a jejich pedagogů (nikoli bez důvodu jsou například ve Spojených státech a ve Francii vysoké školy pokládány za semeniště arogance, agresivity, totalitních idejí, potencionálního terorismu a také za trvalý, ze samé podstaty iracionální zdroj společenského neklidu) se po neúspěšném experimentu s demokracií obloukem vracíme do konce čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století, kdy nadšení studenti zakládali akční výbory, kádrovali jak své novou dobu nechápající spolužáky, které vylučovali ze studia, tak pomýlené profesory, kteří končili v kotelnách nebo v lágrech, a stali se mladou pěstí starých soudruhů drtící reakcionáře. Demokracie je za námi, nová totalita před námi. Ale než se ji našim revolucionářům podaří plně rozvinout, moci se nejspíše chopí umělá inteligence, resp. umělá super inteligenci a všechnu bude jinak než si kdokoli z nás dokáže představit. Ani Elon Musk netuší, co bude za rok nebo za dva.
Protivládní jednota studenstva a umělecké fronty není vždy dobrovolná. Vzhledem k tomu, že většina z toho co produkuje umění (často jen ,,umění“) a většina z těch, kteří v kumštu něco znamenají, ať jako umělci nebo jako ti, kteří umění financují či konzumují, je koncentrováno ve velkých městech, především v Praze, pak je jasné, že kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jinými slovy, čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Pokud chce umělec, zejména herec, v mimořádně konkurenčním, arogantním a zároveň hysterickém prostředí Prahy přežít, dostávat příležitosti a nebýt popliván, nezbývá mu nežli se připojit k těm, kteří udávají směr a určují, co je a co není nejen umělecky, ale i politicky správné. Jen málo umělců má odvahu vzepřít se mainstreamu a upřímně vyjádřit vlastní názor, protože vzápětí se stane obětí (prozatím) verbálního lynče, jak to předvádí například režisér Hřebejk, který neváhá dehonestovat nejvulgárnějším výrazivem ty ze svých kolegů, kteří projeví odlišný názor, tentokráte na financování veřejnoprávních médií. Stejně dusná atmosféra prostupuje i středními a vysokými školami – proto si lze sotva představit studenta, který by se v sevření jurodivých antibabišovců odvážil třeba jen prohodit, že financování ČT a ČRo ze státního rozpočtu s kontrolou NKÚ nemusí ohrozit jejich nezávislost a dokonce může mít pozitivní vliv na jejich hospodaření. Druhý den by už neměl chodit do školy, aby se nestal obětí brutální šikany ze strany svých demokraticky smýšlejících spolužáků.
Nevím v jakém vesmíru žije autor, ale já jsem pozemšťan a proto mám reálnou představu o tom co se děje, proč se to děje a kam to směřuje. Přestože nejsem voličem hnutí ANO ani jeho koaličních partnerů, nejsem determinován jakoukoli ideologií, navíc jsem pravidelným divákem a posluchačem veřejnoprávních médií, proto jsem schopen celkem objektivního úsudku. Nezajímají mne ideje ani teze, relevantní jsou pro mne pouze fakty. Proto konstatuji, že volání opozičníků po věcné diskuzi na dané téma je opovrženíhodnou licoměrností, protože pokud někdo věcné výměně názoru brání, je to opozice, nikoli vládní koalice. A víme proč: opozice se ani zdaleka neobává o nezávislost České televize a rozhlasu, protože si je vědoma toho, že změnou financování vládou ohrožena být nemůže (ostatně už proto, že vlády se ve čtyřletých cyklech mění). To, čeho se opozice skutečně děsí, je ,,nebezpečí“, že se jí veřejně, až hystericky proklamované strašení ovládnutím médií veřejné služby politiky, ukáže být zcela liché, protože k něčemu takovému nedojde. I proto opozice brojí především proti procesu, který by měl ke změně zákona o financování médií vést, aby všemi prostředky, třeba i za cenu nenapravitelného rozeštvání společnosti, znemožnila provedení jediného relevantního důkazu, že nemá pravdu. A tím důkazem je výsledek. Jako by hystericky varovala poutníky, že cesta po které kráčejí vede do propasti a pro jejich záchranu obětavě stavěla před ně barikády – aniž by sama věděla, zda na konci cesty propast skutečně je a aniž by poutníkům dovolila, aby se o její existenci sami přesvědčili. Na tom, co je na konci cesty podle opozice nezáleží, důležitější je v cestě zabránit, aby nikdo nemohl ověřit, zda má či nemá pravdu. Paradoxem je, že zrušení koncesionářských poplatků a financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu navrhovala ODS již roku 2010, a o sedm let později s obdobným návrhem, vtěleným do svého programu, přišli také Piráti. Dnes však stojí na barikádách coby nejzuřivější odpůrci téhož návrhu současné vládní koalice. Vyostřené jednání ve Sněmovně, které se týkalo zrušení koncesionářských poplatků za Českou televizi a rozhlas, vnímají příznivci opozice a koalice velmi odlišně. Voliči vládních stran odmítají tvrzení, že cílem zrušení poplatků je posílení vlivu vlády na vysílání. Většina z nich si zároveň myslí, že snížení rozpočtů pro obě veřejnoprávní média je správné. Ukázal to exkluzivní průzkum agentury NMS pro Novinky, který proběhl ve dnech 26. a 27. října. 48% respondentů souhlasí se zrušením koncesionářských poplatků a s financováním ČT a ČRo ze státního rozpočtu, 36% nesouhlasí a 16% je to jedno. Oněch 16% lhostejných můžeme připočítat ke 48% souhlasících, protože jde o segment, který proti změně zákona neprotestuje, protože si nemyslí, že by byla ohrožena nezávislost veřejnoprávních médií a že by utrpěla kvalita jejich programové nabídky. Tedy cca 64% proti 36%. Poměr je jasný, protestující reprezentují výraznou menšinu.
Téma reformy veřejnoprávních médií se vyostřilo prakticky přes noc a u vládních voličů pozorujeme, že se semknuli kolem svých stran. Pokud jde o opozicí neustále omílanou obavu, že reforma má za cíl posílit vliv politiků na veřejnoprávní média, 42% respondentů tuto obavu nesdílí, 44% ano a 14% je to zase putna. 56% respondentů se tedy ovládnutí médií politiky neobává, což je opět většina. Pro voliče ANO je reforma splněným slibem, proto ji vnímají jako jednu z důležitých priorit vlády. Navzdory bezprecedentnímu humbuku, který opozice tropí kolem reformy, ve skutečnosti podle průzkumu je celkem málo důležitá pro většinu jejích voličů. Například jen 15 % voličů Spolu vidí téma jako zásadní a jen 16% jako důležité. Tedy pouze třetina respondentů podporujících koalici Spolu se vymezuje proti reformě, ale dvěma třetinám je to jedno. Což o něčem vypovídá. Podle analytičky agentury část opozičních voličů reformu sice chápe jako útok na nezávislost médií a demokracii, vadí jim i způsob, jakým ji vláda prosazuje, jenže v průběhu času přitom nevidíme, že by financování veřejnoprávních médií u nich nabývalo na důležitosti, zvlášť ve srovnání s ostatními tématy.
Tato vláda je od samého počátku konfrontována s nejhorší, nejvíce demoralizovanou opozicí posledních tří dekád. Opoziční partaje byly dost hrozné už v době, kdy vládly, za což byly po zásluze potrestány drtivou volební porážkou (nesrovnatelnou s relativním neúspěchem vládní koalice v komunálních a senátních volbách, který je pouhou malicherností), ale poté, kdy musely opustit Strakovu akademii, stalo se z nich něco bez nadsázky příšerného, jakési slizovité monstrum, jež každým dnem ohrožuje demokracii tak, jako od roku 89´ dosud nikdo. Pokud by autor chtěl být pravdivý, pak by místo spekulace o tom, že Babišovi se hnutí ANO sype pod rukama, přiznal, že nám všem se pod rukama sype demokracie. Evidentně jasnozřivým se ukázal být T.G.Masaryk, když po zrodu svobodného Československa prohodil: ,,Tož, demokracii bychom měli, teď ještě mít nějaké ty demokraty.“ Jenže jak brát tam kde nic není? Na vysokých a středních školách demokracie definitivně prohrála (podívejme se na tristní poměry na universitách ve Spojených státech, Francii, Velké Británii, Německu, Švédsku, atd.), z veřejnoprávních médií se staly ideologické centrály s redakcemi zpravodajství a publicistiky zaměřenými na jednostrannou propagandu (koho si vzaly za vzor, Josepha Goebbelse nebo některého ze severokorejských Kimů?), Praha je voličskou základnou opozice, z Hradu se stala bašta militaristů vedených generálem, který sice svlékl uniformu, ale mentálně do civilního obleku dosud nedorostl. Co dodat? Snad jen to, že
*
U autora přání otcem myšlenky často se stává,
za skutečnost vydává své subjektivní názory,
leč chytrý občan mít plky za pravdu se zdráhá,
tupý antibabišismus totiž neúží mu obzory.
Hnutí ANO pod rukama šéfa jistě se nesype,
to jen autor svou představu jako faktum bere,
to spíš v soukolí opozice co chvíli něco zaskřípe:
Kupka s Rakušanem o vedení opozice se pere,
Havel Grolicha kvůli přeběhlíkům proklíná,
prezident už předstírá že lídrem opozice není,
inu, rozpad bloku antibabišovců právě začíná;
jenom ANO je stabilní, což Pražák sotva změní.
