Článek
Autor by se konečně mohl vymanit z bahna ideologických stereotypů, v němž vězí až po uši, a začít uvažovat racionálně a logicky, a protože mudruje o politickém tématu, také pragmaticky. Myslím, že Maláčové nejde o koryto, jak tvrdí autor, protože s jejím excelentním vzděláním a praktickými zkušenosti by se snadno, ba mnohem snadněji a výnosněji, uživila kdekoli mimo veřejnou sféru. Zřejmě se nemýlím názorem, že Maláčové jde především o přežití levice a o její návrat alespoň do parlamentu, kde by mohla do jisté míry korigovat kontraproduktivní politiku stále asociálnějších partají, které lze definovat jako reprezentanty pravice. Z bezpočtu excesů, kterých se vládní koalice dopustila (a kterých by ještě ráda spáchala), namátkou připomínám šílený nápad senátora Hraby, aby bezdomovectví bylo kvalifikovaného jako trestný čin a aby bezdomovci (mnohdy chudáci, kteří se na ulici ocitli nezřídka zaviněním orgánů státu) byli postaveni mimo zákon. Podle mého názoru, aniž bych byl voličem komunistů či sociálních demokratů, nelze Maláčové upřít poctivý zájem o zmrtvýchvstání levice, což by ale mělo být ve vlastním zájmu všech ,,obyčejných“ lidí, pro které pravice v posledních 250 letech nikdy nic neudělala a kteří, hodnoceno objektivně, za vše, co lidem činí práci a život snesitelnějšími, vděčí levici – ať jde o osmihodinovou pracovní dobu, o volné soboty a neděle, o právo na dovolenou, o sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, o právo na stávku, o možnost organizovat se v zaměstnaneckých odborech, o tripartitu, atd. Mám za totální kolaps zdravého rozumu skutečnost, že lidé, kteří nejsou a nikdy nebudou ničím jiným než zaměstnanci, volí pravici - jako kdyby otroci ve válce Severu proti Jihu bojovali po boku otrokářů proti těm, kteří prolévali vlastní krev, aby je z otroctví osvobodili. Mimochodem, pokud se dnes někteří ,,zasloužilí“ sociální demokraté se svou partají ve zlém rozcházejí, protože údajně nesnesou zamýšlenou kooperaci s ,,bolševiky“, pak nechápu, jak se mohlo stát, že uzavírali komploty a zasedali ve vládách například s lidovci, kteří před Sametovou revolucí v Národní frontě stáli věrně po boku KSČ a ostatních prorežimních subjektů (a jako katolíci podporovali kněží, kteří s režimem kolaborovali – ostatně i dnes tak adorovaný kardinál Tomášek byl spolupracovníkem StB). A že jim nevadili občanští demokraté, kteří především pod vedením praporečníka kapitalismu a velekněze náboženské víry v neomylnou volnou ruku trhu dupali po prostých lidech s arogancí a bezcitností pobělohorského panstva v časech rekatolizace českých zemí. Už téměř zapomenutý Jirka Dientsbier nachází analogii mezi událostmi roku 1948 a současnými námluvami Socdem s hnutím Stačilo, a tuze se na Maláčovou zlobí. Neměl by však místo falešného moralizování spíše zpytovat vlastní svědomí? Vždyť on, kráčeje ve stopách svého charismatického tatíka, je jedním z hlavních viníků úpadku nejen sociální demokracie, ale celé levice. Politici jeho generace, sice výřeční, nezřídka i sošní, leč neprozíraví a nezodpovědní, vmanipulovali svou partaj do submisivního postavení vůči stále dominantnější pravici, zapříčinili volební neúspěchy, ale dnes se pohoršují nad snahou mladé předsedkyně o návrat levice ne-li na výsluní, tedy alespoň na politickou scénu v roli alespoň o něco důstojnější než jakou hraje od doby, kdy Jirka Paroubek z ješitnosti hodil vidle do hnoje, protože sice stranu dovedl k volebnímu vítězství, ale nedosáhl takového výsledku jaký už předem ohlašoval (co by dnes Fialova parta za takový výsledek dala, Fiala by za něj možná upsal svou duši i ďáblu).
Autor dští oheň a síru na všechny, kdož třeba jen flirtují se ,,Stačilo“, protože ho irituje jeho marxistická podstata (o níž ví tak málo, až se chce konstatovat, že prakticky nic), ale k tomu, aby byl schopen vskutku kompetentně posoudit, v čem je problém, musel by nejprve samotnou existenci komunistů (resp. marxistů) analyzovat kvalifikovaně a v náležitých kontextech, a například na jednu misku vah pokládat hříchy komunistů, na druhou hříchy jejich kritiků a soupeřů, jež můžeme pro zjednodušení definovat jako kapitalisty, kterých se oba ideové a politické bloky dopustily dejme tomu od počátku minulého století až do současnosti – a shledal by, že jakkoli je od listopadu 89 povinným trendem nafukování zločinů ,,komunismu“ (přesněji socialismu) a bagatelizace zločinů ,,ne-komunistů“, přece jenom už na první pohled je zřejmé, kdo se více provinil proti lidstvu – ten kdo rozpoutal dvě světové války, kdo ve třicátých letech zdevastoval globální ekonomiky desetiletou hospodářskou krizí, která zničila miliony lidských osudů, kdo dopomohl Adolfu Hitlerovi do křesla říšského kancléře, kdo se podílel na holocaustu se šesti miliony obětí, kdo upíral ženám volební právo, kdo ještě v šedesátých letech praktikoval rasovou politiku apartheidu, kdo rozpoutal a vedl války v Koreji, Barmě, Kambodži, Thajsku, Vietnamu, Libyi, Iráku, Sýrii, Afghánistánu a dalších zemích, často vzdálených tisíce kilometrů od Spojených států a Evropy, a kdo si udržuje 867 vojenských základen rozesetých po celé planetě, aby všem bylo jasné, kdo je schopen kdekoli a kdykoli ve jména dobra udeřit. Jenže (citace) ,,v americké politice po druhé světové válce usadil myšlenkový směr neokonzervatismus, který původně vznikl jako protiváha pacifistických snah ukončit válku ve Vietnamu a který v hlavách státníků bují dodnes. Neokonzervatismus je založený na chybném předpokladu, že americká vojenská, finanční, technologická a ekonomická nadvláda umožňuje USA diktovat si podmínky ve všech koutech světa. Jde přitom o povýšený postoj, který přehlíží realitu a přeceňuje ekonomické, politické a vojenské kapacity jediné supervelmoci. Od padesátých let minulého století byly Spojené státy zastaveny nebo poraženy v prakticky každém regionálním konfliktu, kterého se účastnily.“ Kdo je autor této zčásti citované analýzy? Jeden z nejvlivnějších amerických ekonomů a komentátorů Jeffrey Sachs, který v minulosti působil jako poradce vlád po celém světě a jenž nyní působí jako poradce generálního tajemníka OSN. ,,Nejdřív Vietnam, pak Irák, Sýrie, Libye, Afghánistán a teď Ukrajina. USA vyžadují dominanci na celém světě, jenže místo stability dosahují jen otřesů na geopolitické šachovnici a ženou samy sebe, Evropu i Ukrajinu vstříc debaklu…“ Tak uvažuje věhlasný americký poradce Jeffrey Sachs, výrazný kritik americké invazivní politiky a politického neokonzervatismu. Ale to je věcná poznámka toliko na okraj daného tématu, abychom si uvědomili, že na naší straně železné opony nevládlo výhradně peklo a na straně druhé se rozprostíral fantastický ráj bez kazů. Jako důkaz, že nikdy na světě neroste růže bez trní a nikde dosud nevznikl režim, který by vedle vítězů negeneroval poražené a jenž by byl schopen zajistit dobrý život pro všechny, kteří se sami přičiní.
Myslím, že v uplynulých pětatřiceti letech jsme už měli bezpočet příležitostí k tomu, abychom se přesvědčili, že politici se stávají politiky především z kariérních a existenčních důvodů, byť pak veřejný prostor zahlcují ušlechtilými fázemi o idejích, o službě národu a státu, aby neupadli v podezření, že jim jde především o prachy a živobytí. Namátkou připomínám Václava Havla, jednoho z největších restituentů v zemi, kterému se revoluce skutečně vyplatila – vždyť vdova Dáša nedávno prodala svůj podíl na paláci Lucerna za jednu miliardu korun, takže do konce života jistě nebude třít bídu s nouzí, zatímco už téměř polovina našich méně šťastných spoluobčanů si nemůže pořídit ani novou pračku, jet na dovolenou do kempu u Máchova jezera a zaplatit si ošetření bolavého zubu. Snad jedinou osobností, která nešla do politiky vydělávat, ale naopak utrácet, je Andrej Babiš s tak ohromným majetkem, že i své příjmy z politických funkcí pravidelně převádí na charitu, protože se bez nich obejde. Ale Fiala, Pekarová, Jurečka, Gregorová, Nerudová, Němcová, Benda, Pivoňka, Kovářová a ostatní funkcionáři koaličních partají by se museli hodně uskrovnit, kdyby si na živobytí nevydělávali politikou, ačkoli objektivně jako politici zemi spíše škodí než prospívají.
Pokud jde o to s kým se hoši a děvčata z jednotlivých partají mají či nemají kamarádit, pak z čistě ideologického hlediska a historie by občanští demokraté museli nejdříve zavrhnout lidovce, a to nejen proto, že spolu s komunisty tvořili pilíř Národní fronty, nejen kvůli tomu, že přijali roli trojského koně Sudetoněmeckého landsmanšaftu nastrčeného do bran české země, nejen z toho důvodu, že jsou pátou kolonou Vatikánu a že na jejich bedrech leží největší díl viny za tzv. církevní restituce…., ale také proto, že vytrvale prokazují naprostou demoralizaci – vždyť už pětatřicet let dokazují, že neváhají spojit se s kýmkoli, pokud se dostanou do vlády. Kdyby volby vyhrál ďábel, nepochybuji o tom, že by koalici vytvořili i s peklem, protože meritem existence lidovců není služba státu a občanům (když už se musíme vyhnout termínům ,,vlast“ a ,,národ“, které s českými přáteli Berndta Posselta nejdou dohromady), nýbrž služba straně, aby za všech okolností a s kýmkoli byla ve vládě, protože to je jedinou a poslední šancí, jak se udržet v celostátní politice a neskomírat na periferii coby jakási folklorní kuriozita z katolické Moravy.
Politicky uvědomělý (nebo hloupý?) občan snad může ocenit zásadový postoj Jirky Dientsbiera a několika jeho druhů, odmítajících jakoukoli kooperaci s Kateřinou Konečnou, ale faktem je, že nejsou zatíženi zodpovědností předsedkyně sociální demokracie, jejímž úkolem není partaj zničit a rozpustit, ale naopak postavit na nohy a vrátit jí na pozici, v níž dokáže ovlivňovat politické dění jako respektovaná síla. Chápu, že Dientsbierovi a spol. je osud sociální demokracie lhostejný, když oni sami už ve straně a pomocí strany žádnou kariéru neudělají, ale pak jsou tady tisíce členů, kterých se absence levice v parlamentní aréně hluboce dotýká a kteří se nemohou smířit s tím, že by SOCDEM jen vegetovala na úrovni Spolku přátel žehu nebo České muslimské obce, a proto oceňují odvahu Maláčové nechat se stoupenci pravice každodenně přivazovat na pranýř kvůli jejím ,,spolkům s ďáblem“, jak ve svých agitkách a kampaních titulují Kateřinu Konečnou. Staří sociální demokraté opouštějící loď, kterou celé roky pomáhali potopit, nechápou, že morální principy nemají směřovat k likvidaci strany, jsou-li chápány dogmaticky a praktikovány bigotně. Když potřebu v měnícím se světě pochopili i teologové, kteří pro záchranu církve neváhali revidovat a dost podstatně měnit dříve nedotknutelná náboženská dogmata, kvůli nimž dříve upalovali ,,kacíře“ jako Mistra Jana Husa, umlčovali, věznili a popravovali vědce jako například Giordana Bruna a Galilea, nechávali zabíjet nevinné babky bylinkářky kvůli podezření ze spolků s peklem, a po staletí vedli krvavé náboženské války nejen proti muslimům, ale i mezi křesťany (připomínám pět křížových výprav do nejzbožnější země tehdejší Evropy – do husitských Čech), zničili tisíce ,,zakázaných knih“, aby pak pod tlakem modernizující se společnosti, jemuž už nebylo možno čelit prostoduchým katechismem a nedělními kázáními v kostelech přehodnotili jak výklad Písma, tak svůj poměr k bývalým nepřátelům, za něž po staletí katolíci pokládali protestanty a protestanti katolíky a obě konfese společně pravoslaví, buddhismus, hinduismus, ale také Židy, buržoazii, kapitalisty, vědce objevující evoluci a odhalující tajemství vesmíru, marxisty, Palackého, Masaryka, bezvěrce, atd. Jestliže takovou proměnou včetně demokratizace, akceptace vědy a usmíření s nevěřícími byl schopen projít například Vatikán, jež se dnes už téměř nepodobá brutálnímu molochovi, který ještě relativně nedávno potíral kritiky a odpůrce ohněm a mečem (v Pavelicově Chorvatsku ještě ve čtyřicátých letech minulého století!), proč vytýkat Maláčové její snahu o konsensus s některými politickými subjekty, které s ohledem na jejich sociální ideje mohou být přirozeným spojencem – a to bez ohledu na minulé křivdy. Jestliže se již opakovaně zmínění lidovci bratříčkují s potomky nacistů odsunutých (nejen) z českých Sudet, tváříce se přitom náramně ušlechtile, pak nemáme důvod dehonestovat mladou předsedkyni sociální demokracie za to, že opouští zastaralá dogmata a pro svou stranu hledá místo na politické scéně její modernizací? Co dodat? Snad si jen povzdechnout, že:
*
Ach, ta stará hloupá ideologická klišé,
ty již dávno zmrtvělé politické fráze!
Kdo na nich lpí ortel smrti sobě píše
a tupý dogmatismus přijde ho draze.
*
Život je přece proces nekončící změny
a co platívalo včera dneska už neplatí;
z všech Fialů a Dientsbierů blbě je mi,
ideje zamrzlé v čase jejich jsou prokletí.
*
Maláčová je chytrá, myslí pragmaticky,
nic jiného než selský rozum jí nezbývá!
Nemá-li po volbách plakat jako vždycky,
tak si s Katkou Internacionálu zazpívá.
