Článek
Náčelník generálního štábu Karel Řehka má zato, že Rusko a celá jeho společnost se připravuje na válku s Evropou. Podle něj je proto nutné protivníka přesvědčit, že země Severoatlantické aliance jsou ochotné pro svou obranu použít sílu. Já už dlouho pana generála nepokládám nejen za kompetentního odborníka na problematiku armády a obrany, ale dosud mne nepřesvědčil o tom, že není bláznem. Jeho agresivní rétorika, neustálé zahrávání si s nebezpečnými představami, mimika a gesta, celkový habitus, všímavému pozorovateli signalizují, že s tímto pánem v maskáčích není všechno v pořádku a že pokud nebude novou vládou odzbrojen odvoláním z funkce náčelníka generálního štábu, Česko se může dostat do pořádného maléru – a my samozřejmě s ním, protože kdo jiný bude mobilizován a hnán na bojiště?
Jestliže Řehka hrozí ruskou invazí do celé Evropy, mám za vhodné jeho spekulacím kontrovat kruciální otázkou: Kdo koho plánoval napadnout – Rusko Západ nebo Západ Rusko. Hmatatelné důkazy prokazující naprostou nevinnu Kyjeva a vyviňující Západ z intrik kormidlujících Ukrajinu ke konfliktu s Ruskem, prostě neexistují a proto je prakticky nemožné ,,pochybovače“ přesvědčit o pravdivosti západní intepretace příběhu o ruském imperialismu, ukrajinské touze po demokracii a o západní nevinnosti. Naproti tomu máme k dispozici bezpočet důkazů o nepravdivosti takového výkladu. Připomeňme si alespoň jeden: Západ a Kyjev unisono prohlašují, že počínaje svržením konsensuálního prezidenta Janukovyče společně a ve vší tichosti neprováděly politiku, kterou Moskva charakterizovala metaforou jako ,,utahování oprátky kolem ruského hrdla“. Místo jednoznačné odpovědi, kterou neznám, nabízím fakty, které nelze ani bagatelizovat, ani okecat – a laskavý čtenář si obrázek na jejich základě může udělat sám, nezávisle na tom, co si myslím já, co by mu sugerovala vládní propaganda a co říká generál Řehka, který ovšem tvrzení o přípravě celého Ruska na válku s Evropou opomenul upřesnit informací zásadní důležitosti: Rusko se připravuje na válku útočnou nebo obrannou? Být Rusem, obával bych se spíše napadení armádami NATO a Ukrajiny, než abych se jako Evropan bál útoku na Evropu ze strany Ruska. Důvody jsou objasněny níže. Cituji z dobových zdrojů:
Rok 2010 přinesl intenzivní přípravu Ukrajiny na vstup do NATO. Ukrajinský kabinet ministrů schválil v červnu 2010 akční plán roční spolupráce s NATO, který zahrnoval účast v misích pod vedením NATO, společná cvičení a výcvik ukrajinských jednotek v rámci struktur NATO. Ukrajina se účastnila operace NATO Active Endeavour, protiteroristické operace námořního dohledu ve Středozemním moři. Pokračoval program státního partnerství (SPP) mezi Ukrajinou a Národní gardou USA Kalifornie, včetně společných výcvikových akcí.
A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, jednalo se o desítky společných vojenských akcí armád NATO a Ukrajiny, o vyzbrojování ukrajinské armády zbraněmi a technikou ze Západu, atd. Není pravdivým tvrzení, že Západ se jal dodávat zbraně až po napadení Ukrajiny Ruskem; ve skutečnosti vyzbrojoval a financoval ukrajinskou armádu o celé roky dříve a to v takovém měřítku, jako kdyby Ukrajina už vedla válku, ačkoli v té době měly Kyjev a Moskva uzavřenu smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci a do Majdanu bylo daleko.
Dekáda roku 2000 znamenala počátek faktického členství Ukrajiny v NATO. Nejenže se účastnila všech hlavních cvičení, ale mnohá i hostila. Ve skutečnosti se Ukrajina v letech 2000-2010 umístila v první šestici zemí, které hostily cvičení NATO nebo USEUCOM. Ukrajina a Gruzie, která se umístila na sedmém místě, nebyly členy NATO. Co to sakra bylo? Dvě země, které nejsou členy NATO, hostily více cvičení NATO než 22 členských zemí. To je jasný důkaz, že Západ měl navzdory varování Ruska v úmyslu učinit z Ukrajiny a Gruzie oficiální členy NATO. Ukrajinu od členů NATO odlišovaly pouze dvě věci – neměla finanční závazek přispívat do NATO a nevztahoval se na ni článek 5. Kromě toho Ukrajina již v roce 2010 fungovala jako faktický člen NATO. Projekt Ukrajina se neomezoval pouze na vojenskou spolupráci. Zpravodajské organizace USA a Spojeného království se na Ukrajině aktivně angažovaly a koordinovaly operace a aktivity s NATO i EUCOM. Například CIA má zpravodajské důstojníky přidělené k velitelství NATO a USEUCOM. Jejich úkolem je informovat vyšší představitele o operacích CIA a koordinovat činnosti, aby se jim nekřížily cesty. S výhodou zpětného pohledu je nyní jasné, že v období mezi lety 2000 a 2010 vláda USA ve spolupráci s Velkou Británií intenzivně pracovala na vyčlenění Ukrajiny ze sféry vlivu Ruska. Hlavní vojenské cvičení pod vedením NATO s Ukrajinou v roce 2000 bylo cvičení Cooperative Partner 2000. Toto cvičení se konalo od 19. června do 1. července 2000 v Černém moři a v okolí Oděsy na Ukrajině. Cvičení se zúčastnily síly Stálých námořních sil NATO ve Středozemním moři (STANAVFORMED) a Stálých protiminových sil ve Středozemním moři (MCMFORMED) spolu s účastníky z deseti zemí NATO a šesti partnerských států. Rusko se cvičení zúčastnilo jako pozorovatel. Hlavním cílem bylo vycvičit mnohonárodní síly ke spolupráci při operacích na podporu míru, posílit interoperabilitu a spolupráci mezi NATO a partnerskými zeměmi. Připomeňme si některá společná cvičení ukrajinské armády a Severoatlantické aliance alespoň uvedením jejich označení a rokem konání:
Cooperative Partner r. 2000
Cooperative Determination r. 2000
Cossack Steppe r. 2000
Cossack Express r. 2001
Sea Breeze r. 2001
Cooperative Determination r.2001
Clear Sky r. 2001
Cossack Express r. 2002
Sea Breeze r. 2002
V roce 2003 se Ukrajina zúčastnila řady významných vojenských cvičení s NATO a evropským velitelstvím USA (USEUCOM), což odráží její rostoucí partnerství s Aliancí a západními armádami. Mezi klíčová cvičení patřila např:
Cooperative Archer r. 2003
Sea Breeze r. 2003
Cossack Express r. 2003
Combined Endeavor r. 2003
Clear Sky r. 2003
V roce 2004 se Ukrajina zúčastnila několika významných vojenských cvičení s NATO a evropským velitelstvím USA (USEUCOM), což odráží její rostoucí partnerství s Aliancí a západními armádami v návaznosti na akční plán NATO-Ukrajina z roku 2002. Cvičení v roce 2004 na Ukrajině vytvořilo impuls pro její případnou nabídku na členství v Akčním plánu členství (MAP), ačkoli ji blokovala váhavost Německa a Francie. Klíčová cvičení zahrnovala:
Cossack Express
Rapid Answer
Sea Breeze
Cooperative Determination
Moskva obvinila NATO z vměšování a z ohrožování bezpečnosti Ruské federace, a navrhovala Kyjevu, aby se Ukrajina místo toho připojila k Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO).
A tak bychom ve výčtu společných akcí armád Severoatlantické aliance a Ukrajiny mohli pokračovat ještě dlouho. Není tedy pravdivým alibistický výklad západních přepisovačů historie a propagandistů, že Západ prostřednictvím Aliance nečinil nic, čím by se Rusko mohlo cítit být ohroženo.
Připomeňme si, že například v roce 2007 NATO a Ukrajina provedly významné velitelské cvičení v Sevastopolu a udržovaly strukturovaný program vojenské spolupráce v rámci Vojenského pracovního plánu NATO-Ukrajina a ročního cílového plánu. V květnu 2007 se sešli náčelníci generálních štábů NATO a Ukrajiny, aby zhodnotili pokrok v rámci Vojenského pracovního plánu NATO-Ukrajina pro daný rok. Uložili svým vojenským představitelům zahájit přípravy na další cyklus spolupráce s uvedením probíhajícího plánování a provádění společných činností. Roční cílový plán NATO-Ukrajina (ATP) na rok 2007 nastiňoval praktické kroky pro spolupráci v politické, vojenské a bezpečnostní oblasti, včetně cvičení a poradenských aktivit pro zlepšení euroatlantické integrace Ukrajiny. Ačkoli samotný ATP je plánovacím dokumentem, potvrzuje, že vojenská cvičení a aktivity spolupráce byly významnou součástí programu na rok 2007.
Roku 2008 cílový plán NATO-Ukrajina na rok 2008 formalizoval spolupráci, včetně společných cvičení, školení a seminářů. Účast Ukrajiny na mnohonárodních cvičeních byla součástí širšího úsilí o euroatlantickou integraci, jak bylo potvrzeno na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008. Nejvýznamnějšími mnohonárodními cvičeními s účastí Ukrajiny v roce 2008 byla cvičení Sea Breeze a Immediate Response, v rámci partnerství NATO-Ukrajina se však konaly i další menší společné výcvikové akce a semináře.
Roku 2009 společná cvičení měla zásadní význam pro posílení vojenské spolupráce Ukrajiny s NATO a USA a položila základ pro hlubší obranné vazby v následujících letech Tato cvičení byla součástí ukrajinského programu NATO Partnerství pro mír (PfP), který usiloval o užší vojenskou spolupráci bez plného členství. Rusko tato cvičení, zejména Sea Breeze, ostře kritizovalo jako zasahování do své sféry vlivu. Cvičení položila základy pro budoucí spolupráci, zejména po ruské anexi Krymu v roce 2014, kdy Ukrajina zintenzivnila cvičení spojená s NATO.
NATOaktual.cz, 10.7.2017: ,,Ukrajina a Severoatlantická aliance začnou vyjednávat o akčním plánu pro vstup země do NATO. Ukrajinský prezident Petro Porošenko to oznámil po jednání s šéfem NATO Jensem Stoltenbergem. Kyjev se proto zavázal k reformám, které mají zemi přiblížit spojeneckým standardům do roku 2020. Podle Porošenka je Kyjev schopen dosáhnout aliančních standardů za tři roky. V roce 2020 chce tedy zažádat o členství v NATO. „Máme program do roku 2020. Víme, co máme dělat. Poprvé máme cestovní mapu,“ konstatoval ukrajinský prezident. Akční plán členství, takzvaný MAP (Membership Action Plan) je určen zemím chystajícím se ke vstupu do NATO. O plán Ukrajina v čele Viktorem Juščenkem žádala už v roce 2008. Tehdy ale na summitu NATO v Bukurešti, kde byl i ruský prezident Putin, pozvánku nedostala. Rusko dlouhodobě vystupuje ostře proti sbližování Kyjeva s NATO. Lídři zemí Aliance se ale tehdy nicméně shodli, že se Ukrajina „jednou členem NATO stane“. Pro udělení MAP musí Kyjev splnit především obranné, ekonomické a politické reformy. Podle aliančních pravidel také musí země aspirující na vstup do NATO vyřešit a urovnat „mírovými prostředky všechny své mezinárodní a územní spory“. To znamená, že pro vstup mezi spojence by Ukrajina musela vyřešit konflikt na východě země. Stoltenberg po jednání s Porošenkem upozornil, že konflikt nadále trvá a vybírá si další lidské životy. V bojích už zahynulo více než 10 tisíc lidí, včetně téměř 3 tisíc civilistů. Snahy Ukrajiny o vstup do NATO tradičně ostře odmítá Rusko a označuje „rozšiřování Aliance k ruským hranicím za ohrožení bezpečnosti“. Kreml také opakovaně pohrozil, že by takový krok nenechal bez odpovědi. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov v reakci na pondělní oznámení Kyjeva uvedl, že potenciální členství Ukrajiny v NATO by nijak „nezvýšilo stabilitu a bezpečnost v Evropě“.
Cituji z deníku The New York Times (2014): ,, Množství amerických agentů na Ukrajině, síť společně vybudovaných základen či pomoc s plánováním útoků na ruské jednotky. Tak vypadá úzká spolupráce mezi ukrajinskými složkami a americkými rozvědkami v čele s Ústřední zpravodajskou službou (CIA). CIA na Ukrajině podle deníku podporuje síť špionážních základen, která zahrnuje i 12 tajných stanovišť podél hranic s Ruskem. Americká rozvědka pro ně dodala část vybavení a její agenti pomáhali s instalací zařízení pro shromažďování zpravodajských informací. Sdílení takovýchto poznatků je podstatou americko-ukrajinského partnerství, které si pochvaloval také Ivan Bakanov, který řídil ukrajinskou tajnou službu SBU. Tým agentů CIA, který působil na Ukrajině již dlouho před válkou, po jejím vypuknutí CIA doplnila o velký počet nových agentů.
Agentura Reuters, 2021: ,,Ukrajina zahájí společná vojenská cvičení s jednotkami Severoatlantické aliance do několika měsíců. Manévrů se zúčastní příslušníci armád pěti členských států NATO. Vojáci NATO a Ukrajiny budou nacvičovat válečné operace u ruských hranic. Rusko uvedlo, že hodlá učinit dodatečné kroky k zajištění své bezpečnosti v případě posilování vojsk Severoatlantické aliance kolem Ukrajiny. “
Jestli TAKHLE měla vypadat mírová politika Západu a Kyjeva vůči Rusku a jestli TOHLE nebyla příprava na válku s Ruskem o dvacet let dříve než Rusko Ukrajinu skutečně napadlo, tak už nevím co je to mírová diplomacie, jak lze rozeznat nevinnost od zkaženosti a čím se odlišuje čestná politika od intrikování. Už roky jsem si kladl otázku co bylo důvodem, že Západ se tak moc koncentroval právě na Ukrajinu, proč v bezprecedentní míře, zdaleka přesahující kooperaci s jinými nečlenskými státy NATO, rozvíjel spolupráci s ukrajinskými ozbrojenými silami, kterým přes dvacet let poskytoval zbraně a vojenskou techniku, moderní technologie, logistickou podporu a miliardy dolarů? Nebylo možné nepodlehnout podezření, že na Ukrajině se cosi chystá – cosi, co může vést ke katastrofě. Na Putinově místě bych se také obával dění na území západního souseda, které se už tehdy zdálo nasvědčovat cílenému záměru vyvolat konfrontaci Kyjeva s Moskvou. A skutečnost, že již od prvních hodin prakticky všechny členské země NATO a EU se jaly poskytovat Kyjevu tak ohromnou materiální a politickou podporu, jaké se v celých dějinách válek dosud žádné zemi nedostalo, výše zmíněné podezření jen potvrzovala.
Nejsem expertem na danou problematiku a veškeré informace čerpám jen z veřejných zdrojů, z nichž ani jediný není ruský, a ruskou agresi proti sousední zemi jako pacifista odsuzuji, přesto nemohu Ukrajinu pokládat za zcela nevinnou oběť a Západ nepodezírat z toho, že co se na Ukrajině děje, si vlastně přál. Jenže stalo se příkazem doby nepřiznávat nic, co by mohlo třeba jen naznačovat nadstandardní vztahy mezi členskými státy NATO a Ukrajinou už před vypuknutím konfliktu s Ruskem, a evokovat otázku co bylo důvodem tak intenzivní kooperace NATO se zemí, která členem není a jejíž specifický poměr k Ruské federaci měl být všem myslícím a zodpovědným politikům dostatečným důvodem k tomu, aby Západ ve svých strategických plánech nepreferoval Kyjev coby klacek na Putina, ale naopak aby byl zdrženlivý už kvůli obavě, že snaha obrátil Ukrajinu proti Rusku by se nakonec mohla obrátit proti Ukrajině i proti Západu. Což se posléze stalo. Jaký byl důvod k tomu, aby například v září 2018 NATO zahájilo společné cvičení s ukrajinskou armádou? Ve Lvovské oblasti proběhlo společné cvičení ukrajinských a aliančních sil Rapid Trident 2018 a manévrů se zúčastnili příslušníci armád deseti členských států NATO. Proč asi?
Generál Řehka troubí na polnici a varuje, že Rusko se chystá na válku s Evropou, přičemž ovšem nezná nebo ignoruje výše uvedené fakty, jež spíše nasvědčují záměru NATO a Ukrajiny společně napadnout Rusko. Navíc neupřesňuje kdo koho plánuje napadnout, neboť ze samotné skutečnosti přípravy na válku nelze spolehlivě dovodit závěr, zda Rusko zbrojí a mobilizuje společnost protože hodlá zaútočit, anebo tak činí z důvodu preventivní opatrnosti, neboť se obává napadení ze strany Západu. Chce útočit nebo připravuje obranu? Generál Řehka samozřejmě jako typický, nadto horkokrevný reprezentant predátorského křídla Severoatlantické aliance signály z Ruska interpretuje jako přípravu na útočnou válku, my, kteří jsme dosud nepřišli o rozum, jeho podezření nemůžeme potvrdit jako důvodné. Ze všech dat, které jsme získali rešerší z četných ( nikoli ruských!) zdrojů můžeme mít oprávněnou obavu, že agresorem máme být spíše my než Rusko; a jak je zřejmé z výše uvedených informací, patrně jde o dlouhodobě připravovaný plán, k němuž se však naše vlády dodnes nepřiznaly, protože na domácí veřejnost, která bude muset (řečeno Švejkem) mašírovat na pozice a nechat se masakrovat, vždy působí lépe tvrzení, že válku vyprovokoval nepřítel než upřímné přiznání, že jsme konflikt chtěli a že nepřítel se musí bránit nám.
Chápu, že ukrajinofilní rusofobové pozvednou rozhořčené hlasy a takovou představu rázně odmítnou s tím, že nahrává ruské propagandě, ale chlapci a děvčata, jestliže jsme si v devětaosmdesátém slíbili, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, pak, jestliže nechceme zradit odkaz Václava Havla, musíme být k sobě a k ostatním upřímní a přiznávat třeba i to, co nám příliš nelichotí. Za pravdu totiž nelze bojovat lhaním, resp. lze, ale výsledkem nebude pravda.
A teď se narozdíl od generála Řehky, plukovníka Foltýna, Jendy Lipavského či Péťi Fialy pokusme použít orgán, který oni postrádají, ale mnozí z nás dosud o něj nepřišli - mozek. Mozek, v němž funguje i něco víc než jen limbický systém a jsou proto více myslícími lidmi než instinktivními živočichy. Leitmotivem veškerého strašení Ruskem je teze o jeho imperiálních ambicích a o záměru putinovské Moskvy rozšiřovat jeho vliv alespoň v prostoru bývalého ,,tábora socialismu a míru“. A proto západní ideologové vyrukovali s představou, kterou nám permanentně sugerují jako fakt, že Rusko zamýšlí rozšířit sféru ruského vlivu silou zbraní, tedy rozpoutáním války proti Západu, zejména s Evropou. Ale jaká je realita? Zamysleme se: v moderním světě nejefektivnější, nejúspěšnější, zároveň nejvýnosnější a snad i bohumilou formou získávání vlivu v lokálním i globálním měřítku není ozbrojená agrese, nýbrž byznys. Nejpřesvědčivějším důkazem, že promyšlená obchodní strategie je ve srovnání s dobýváním cizích zemí zbraněmi mnohem úspěšnější metodou – čínská armáda nemusela ani jednou vystřelit, přesto Čína už ,,dobyla“ prakticky celý svět. Její vliv je nesmírný, dokonce už i Spojené státy, ještě nedávno globální hegemon, stávají se do značné míry na Číně závislými, přestože stále ještě se navenek naparují a předstírají sílu a energii čínské dominanci vzdorovat. Houby s octem. A co je podstatné: Čína nezískala svou exkluzivní pozici a mimořádný vliv tím, že by svět zaplavovala šuntem a levnými surovinami, ale naopak technicky a technologicky pokročilou produkcí plně vyhovující nárokům kosmického věku. Prakticky ve všem už předstihla Evropu a pokud v něčem zaostává za Spojenými státy, pak jim už stejně šlape na paty. Pokud jde o Rusko, uvažujme: Rusko mělo největší vliv na svět PŘED válkou na Ukrajině, kdy bylo v roli dominantního obchodního partnera (dodavatele ropy, plynu a dalších surovin, ale také zbraní a vojenské techniky, jaderných technologií, atd.) celé Evropy, velké části Afriky a Asie, a jeho vliv dosahoval až do vzdálené Ameriky, ať severní či latinské. Válkou na Ukrajině na vlivu hodně ztratilo, přinejmenším ve vztahu k Západu. Evropa ukončila jakoukoli ekonomickou a politickou spolupráci s Ruskem. Pokud jde o ropu a ropné deriváty, plyn, železnou rudu, uhlí, dřevo, zlato, diamanty, zemědělskou produkci, chemickou výrobu a další sortiment přeorientovala se na jiné zdroje. Uvalila na Rusko spoustu ekonomických sankcí a snaží se o jeho mezinárodní izolaci, takže objektivně ztratilo vliv na nemalou část Starého světa. Obnovit jej alespoň v původním rozsahu nelze válkou, ale obchodem. Rusko má na to, aby se pro svět stalo respektovaným a žádaným partnerem výhradně mírovou kooperací, agresí si k tomu nijak nepomůže, což si Putin nepochybně uvědomuje – jinak by už dávno ruské rakety, stíhačky, drony a dělostřelecké granáty létaly kamkoli, kam by byly schopné doletět, třeba na Prahu, Londýn, Paříž či Berlín. Myslím, že strašící rétorika současného mainstreamu je ryze účelová, protože se nezakládá na realitě. A svědčí o tom, že ani armádní generalita (viz generál Řehka) nechápe nesmírnou složitost, nákladnost a v konečném výsledku neúspěšnost každé snahy ovládnout jiné země a jiné národy silou. Prakticky všichni dobyvatelé, jakkoli zpočátku i úspěšní, nakonec ztroskotali, protože lze vyhrát bitvu, lze vyhrát válku, ale nelze natrvalo vyhrát přízeň a podporu poraženého národa, tedy jeho většiny, protože kolaborace jednotlivců provází lidstvo už od úsvitu dějin. Putin měl a nadále má na očích epochální úspěch Číny, která dnes ovládá většinu světa, aniž by musela prolévat vlastní a cizí krev. A popravdě, většina z nás si nadvládu Číny ani neuvědomuje, do jeho soukromé sféry nijak nezasahuje, jen si může pochvalovat bohatou nabídku zboží všeho druhu, aniž by pociťoval úkorně, že pochází z čínské produkce. A že kvalitní elektromobily, solární panely, větrné elektrárny, obuv, oděvy, elektronika, bicykly, léčiva a další komodity pocházejí z komunistického režimu? To vadí už jen zastydlým ideologům a politrukům, kteří si na planém antikomunismu založili svou politickou živnost a nyní už nemohou jinak, protože by přišli o nosné téma svých kampaní. Ostatně on ten čínský komunismus je jen deklaratorní, protože už dávno metamorfoval v kapitalismus, byť poněkud jiného druhu než o jaký se (neúspěšně) pokoušíme u nás už pětatřicet let. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Nevěřme Řehkovi, nevěřme ani Fialově vládě,
také plukovník Foltýn nezasluhuje naši důvěru,
nevěřme pánovi, který děsí na Pražském hradě,
jejich strašení ruskými ambicemi vážně neberu.
*
Bohaté Rusko potřebuje obchodovat, nikoli válčit,
(Ukrajina je opravdu velmi specifickým případem),
Řehka je generál, proto se nás do války snaží tlačit,
ale neslyším nadšené volání ,,Hurá, na Rusa jdem!“
*
Inu, český člověk není snadno ovladatelný robot,
naposledy s nadšením válčil jako Žižkův husita,
dnes kdyby Rus stál na hranici a vlasti teklo do bot,
bude mít za to, že obrana vlasti se ho nijak netýká.
*
Nadarmo se neříká, že kdo seje vítr bouři sklízí,
nebo jak se do lesa huláká tak se z lesa ozývá,
lidem nechce se válčit a umírat pro zájmy cizí,
národ se války děsí, pro Řehku válka je hra škádlivá.
