Článek
Autorka, patrně zklamaná volička zdecimované a rozpadající se Fialovy koalice, ve snaze znedůvěryhodnit Babišova slova o tom, že udělá všechno pro to, aby se české země staly nejlepším místem pro život na světě, specifikuje co všechno by se muselo stát, aby tomu tak skutečně bylo. Je symptomatické, že Fialovi příznivci svému drahouškovi odpustili jeho výrok, že jeho vláda zajistí, aby české platy dosáhly úrovně německých příjmů a neváhali jeho fantazírování mimo realitu a čas obhajovat výkladem, že Fiala svá nezřízeně optimistická slova nemínil doslovně, ale pouze jimi vyjádřil trend, jímž se jeho vláda vydala, aby dříve či později čeští zaměstnanci za svou práci pobírali stejně jako Němci, přestože pro splnění takového cíle by české platy nesměly růst směrem k německé úrovni, ale naopak německé platy klesnout na úroveň českých, aby se posléze vyrovnaly. Rovněž Fiala později svůj výrok, pro který právem sklidil stejně tolik posměchu jako za rozumování nad sklenicí Nutelly, obhajoval jako povinnost zodpovědného politika šířit kolem sebe optimismus i kdyby věděl, že stanovil nereálné cíle. Babiš si na rozdíl od Fialy však stanovil celkem reálný cíl: ze země uprostřed vážně churavějící krátce Evropy udělat zemi, v níž by mnozí Francouzi, Němci, Italové, Švédové a další Evropané chtěli žít nejen pro její přírodní a kulturní krásy, ale především proto, že Česko svou protimigrační politikou namířenou proti přijímání cizinců neevropského původu, zejména muslimů, v masovém měřítku má naději zůstat spolu s Maďarskem, Slovenskem a Polskem ve čtyřlístku nejbezpečnějších zemí světa. Pravda, v Česku obývaném deseti miliony obyvatel pochází každý desátý člověk z ciziny, ale pokud pomineme etnicky a kulturně tak blízké Ukrajince tak tu máme statisíce Vietnamců, s nimiž nejsou nejmenší problémy, protože se dokonale integrovali do majoritní společnosti, tvrdě pracují, usilují získat co nejlepší vzdělání a na rozdíl například od Arabů ze severní Afriky či Afghánců se u Čechů a Moravanů dokonce těší oblibě, protože jsou nekonfliktními a vystupováním milými sousedy. O kvalitě života nerozhodují pouze ekonomické ukazatele a obsah oxidu uhličitého a metanu v ovzduší, ale také, ba především, takové jistoty jakými jsou bezpečné ulice ve dne v noci, míra ateismu a tím svoboda společnosti nezatížené náboženskými dogmaty a limity, jak je tomu například v islámské civilizaci v masovém měřítku importované k našim západním a jižním sousedům, kteří kvůli svým novým spoluobčanům už přišli o tisícileté tradice a pozvolna přicházejí o rozum; Čechy, Morava a Slezsko se jim proto dnes jeví bezmála jako pozemský ráj. Ať se autorka snaží jak chce, interpretace Babišova optimismu coby produktu ,,trumpovského komického ducha“ se jí nedaří a nepodaří. Už proto, že zamlčuje to, co si mnozí uvědomují a proto volili tak jak volili, aby republiku zbavili nejneschopnější ze všech vlád vedenou nejhorším a nejméně populárním premiérem od časů, kdy na Pražský hrad dorazil říšský protektor Reinhard Heydrich, aby se ujal správy země. Autorka svědomitě vypočítává co všechno by Babiš musel dokázat, aby Česko proměnil v globálního premianta. Pomíjí však, že Babiš přebírá zemi po Fialově destruktivní vládě, což by bylo těžkým handicapem i pro tak geniálního vladaře jakým býval císař a král Karel IV. Pokud operuje statistikou o míře spokojenosti a štěstí, v níž (údajně) na prvních místech stojí skandinávské země, možná by by její nadšení ochladlo, kdyby se do Skandinávie (a nejen v Evropě nejen tam) osobně vypravila, aby na vlastní oči viděla jak to skandinávské štěstí vypadá, když gangy s migračním pozadí terorizují města a obce, pronásledují Židy, podpalují auta, ponižují a znásilňují dívky a ženy a vykřikují ,,Allahu akbar!“ na závěr doporučení adresovaných bílým, aby opustili zemi, protože ta už patří dědicům proroka Mohameda. Už se byla podívat v Mälmo, Stockholmu, Oslu, nebo alespoň Berlíně, Hamburku, Paříži či v Marseille, aby pochopila, že klasifikace národního štěstí nezávisí ani tak na faktorech, které zmiňuje, jako spíše na jistotě, že do davu lidí na vánočních trzích nevletí auto řízené fanatickým islamistou, nebo že se děvčata nebudou muset bát jít na veřejné koupaliště a svléknout se do plavek, aby nebyla vystavena nestoudným pohledům, dotěrným rukám a urážkám ze strany mladých muslimů.
Mimochodem, Okamura neštve proti ukrajinských uprchlíkům, nýbrž ostře kritizuje politický establishment, který si z pomoci Ukrajincům a Ukrajině udělal plachtu, jíž zakrývá svou neschopnost dělat smysluplnou domácí politiku pro vlastní lidi. Ale to je pro některé ,,fialovce“ nesrozumitelné, na další působí jako na býka rudá muleta v rukách toreadora.
Nezapomínejme ani na skutečnost, že Češi jsou v mezinárodním srovnání hodnoceni jako největší milovníci psů na světě a Česko jako nejpřátelštější zemí ke zvířatům, zejména ke psům a kočkám, což samo o sobě v očích cizinců společnost navzdory politikům činí velmi vlídnou, přestože se o Češích traduje, že jsou uzavření a chladní. Stačí však jeden pes a ledy roztají.
Interpretace sdělení je stejně důležitá jako sdělení samo. Žel, stalo se neblahou manýrou mnohých komentátorů veřejného dění vykládat slova jinak než jak byla myšlena a řečena. Permanentně jsme konfrontování se snahou dávat myšlenkám a slovům odlišný smysl, aby byly publiku zprostředkovány v takovém znění, jaké jejich vykladač pokládá za vhodné ze svého subjektivního hlediska. Čili jedná se o opovrženíhodnou manipulaci, která má posloužit jedněm na úkor druhých. Zde na okraj zmiňuji takové proslulé manipulátory jakými jsou končící ministr Dvořák, poslanci Jakob, Pivoňka Vaňková a Šebelová. Stalo se symptomatickým jevem, že informace standardně přetavují v dezinformace reprezentanti dosluhující koalice, zatímco představitelé příští vlády pracují s informacemi, například tak, aby nezkreslovali jejich obsah a aby jim nepřikládali jiný smysl než jaký skutečně mají – pokud například cokoli řekl Petr Fiala, zabývali se tím, co skutečně řekl nebo učinil, a nesnažili se uplatnit svou kreativitu při interpretaci jeho slov a skutků se záměrem sugerovat veřejnosti horší obraz premiéra. V kontextu řečeného tedy proti autorčině tendenčnímu výkladu Babišových slov o Česku coby příští nejlepší zemi pro život na planetě namítám, že – pokud jsem dobře slyšel – Babiš prohlásil, že udělá všechno proto, aby se Česko nejlepší zemí stalo, nikoli že během krátkých čtyř let, které má jako premiér k dispozici, tohoto cíle skutečně dosáhne. Jinými slovy, Babiš svým velmi optimistickým slibem manifestoval vůli pro takový cíl tvrdě pracovat. Nic víc. V koaliční dohodě není programový bod definovaný jako ,,Česká republika nejlepší místo pro život na planetě“ doplněný harmonogramem zakončeným termínem, kdy se tak stane. A jistě nebudete ani v programovém prohlášení vlády. Vždyť ani Římskokatolická církev v průběhu dvou tisíciletí nedokázala přesně, ba ani přibližně, určit termín příchodu Království božího na Zemi, ačkoli přes papeže má přímý kontakt na Stvořitele. Co dodat? Snad jen napomenutí:
*
Kdo chce psa bít vždycky najde si pádnou hůl,
kdo hodlá dehonestovat soupeře kdykoli může,
jde o to, aby nakonec sám nevypadal jako vůl,
protože pomluvami nikdo ke cti si nepomůže.
*
Dalo se čekat že poražení vítěze budou hanobit,
sportovní duch odjakživa byl Fialově týmu cizí;
pokud jde o Česko Babiš nedal místopřísežný slib,
jen udělal co mohl: národu nabídl pozitivní vizi!
*
Na kritiku, ironii a posměšky máme čtyři léta,
vždyť Babišova vláda dosud ani na světě není,
ten kdo na novou vládu už dnes karabáč splétá,
za čtyři roky negativa na pozitiva třeba změní.
