Článek
Legitimní! Autor tak jako obvykle nechápe obsah a smysl pojmu, který užívá, tentokráte k ospravedlnění, ba dokonce k intelektualizaci nesmyslů a hloupostí, které – jak už víme najisto – ve veřejném prostoru soustavně šíří, protože se ujal role novodobého politruka školícího národ, aby konečně prozřel, vymanil se z historických stereotypů a začal správně politicky myslet. Jenže o tom legitimita není. Filosof Immanuel Kant pravil, že legitimita znamená všestrannou oprávněnost a ospravedlnitelnost, uznání a respekt autority, politického režimu či vlády, což jsou atributy, které jistě nelze vztahovat k osobě Jana Zieglera, neboť již z četných reakcí na jeho mystifikační texty lze ověřit, že se od mu publika nedostává všestranného respektu a uznání, a že jeho autorita je stejně nicotná jako například autorita premiéra Fialy, předsedkyně Sněmovny Pekarové nebo instantní polévky z pytlíku. Ale budiž, autor šířící bludy se dovolává ústavně garantovaného práva na svobodu projevu, což podle jeho představy činí jakékoli tvrzení legitimním. Samozřejmě jen taková tvrzení, která korespondují s jeho vlastními názory. Jinými se ochrany zákonem, tedy legitimity nedostává – autor sám zmiňuje kauzu Josefa Skály, připomenout si můžeme případ učitelky Martiny Bednářové, kteří skončili před trestními soudy, protože se protivili oficiálním výkladům a stanoviskům současného mainstreamu, nad jejich čistotou bdí policie, prokurátoři a soudy, případně inkviziční tribunál známý jako Forum24. Ale tak jako se Ziegler dovolává legitimity svých názorů, tak by se jim mohli dovolávat všichni, dokonce i soudruh Skála, učitelka Bednářová či budoucí trestanec Okamura, který obrazem a jedním sloganem vyjádřil občanské a politické přesvědčení, že nezvládnutelná migrace milionů Afričanů a Asiatů, zejména muslimů, do Evropy povede k dramatickým následkům, ohrožujícím samotné základy tisícileté evropské civilizace, existenci evropských národů a demokracii se všemi právy a svobodami, které však nejsou v souladu s koránským učením.
Autor předstíraje objektivitu a zasvěcenost do tématu píše, že (cituji) ,,pro někoho byl příchod Rudé armády do Československa osvobozením, Sověti nás zbavili německých nacistů. V pořádku, na takový názor mají jeho stoupenci právo. Druzí to ovšem vidí jinak. Podle nich nemůžeme mluvit o osvobození, jestliže u nás Sověti vraždili, znásilňovali, rabovali a unášeli čs. občany do gulagů. Takto se přece nechovají osvoboditelé, ale dobyvatelé.“
Předně autor chybuje tím, že násilí páchané rudoarmějci interpretuje jako typický projev ruské povahy, protože v jeho pokřivených představách příslušníci ostatních spojeneckých armád byli ušlechtilými hrdiny, ve kterých ani nezměrné strádání a smrt na bojištích neprobudily temné pudy a touhu po odplatě za všechny hrůzy, které byli nuceni prožít a za zkázu, kterou viděli všude kam se probojovali. Nuže, informace speciálně pro Zieglera:
Do dějin se zapsali jako osvoboditelé, ale kromě toho znásilnili statisíce Němek. Obraz hrdinných západních spojenců v čele s Američany pošramotila německá historička, mapující rozsáhlé sexuální násilí po pádu Třetí říše. „Nejméně 860.000 žen a dívek, ale také muže a chlapce znásilnili spojenečtí vojáci na konci války a po ní. Dělo se to všude,“ píše Miriam Gebhardtová ve své knížce Als die Soldaten kamen (Když přišli vojáci). A mezi nimi podle jejích propočtů bylo i 270 tisíc znásilnění ze strany západních spojenců. Dílo vydané letos v březnu vyvolalo značný rozruch. O znásilňování ve velkém rozsahu se v Německu vědělo, ale připisovalo se téměř výlučně sovětským vojákům. Rovněž případy znásilnění Francouzek americkými vojáky po vylodění v Normandii v červnu 1944 byly zdokumentovány, ale celkově západním spojencům – Američanům, Britům a Francouzům – zůstávala aureola hrdinů bez bázně a hany, kteří porazili nacistické barbarství. Naopak v německé představivosti i bádání se nadlouho zachoval obraz Stalinových jednotek útočících v dubnu 1945 na Berlín a vrhajících se na ženy jako na sexuální kořist, vysvětlila Gebhardtová, která vyučuje na univerzitě v Kostnici na jihozápadě Německa.„Nakolik víme, tak i v jiných částech Německa i jiní spojenečtí vojáci podobným způsobem také znásilňovali Němky,“ tvrdí historička, jejíž výzkum se opíral o dosud neprobádané archivní materiály, vojenské dokumenty, líčení kněžích či žádosti o potrat. Opírala se tak hlavně o přibližně 500 zpráv bavorských farářů zasílaných biskupovi v Mnichově, které se zmiňují o znásilňování, často hromadném, které „prakticky ve všech vesnicích“ páchali američtí vojáci a „příležitostně“ i Francouzi. Zmiňují se také o „honu na ženy a dívky“, následně znásilněných a někdy i zavražděných, po způsobu Mnichovanky, kterou Američané „obtěžovali a zabili“ přímo na ulici. Ze zhruba 860.000 znásilněných Němek připadá podle autorčina výpočtu asi třetina (270.000) na západní vojáky: zhruba 180.000 jich znásilnili Američané, 50.000 Francouzi, 30.000 Britové. Sověti mají podle ní na svědomí nejméně 590.000 znásilnění, zatímco až dosud se mělo za to, že sovětští vojáci asi znásilnili mezi jedním až dvěma miliony žen. Mnoho žen se z hanby zabilo, anebo se o sebevraždu pokusilo, připomíná Gebhardtová. Lituje přitom, že žádné oficiální přiznání ani omluva za tyto zločiny nezazněla, přestože armádní velení potrestalo některé pachatele, a to někdy i tvrdě, tresty smrti či pracovních táborů.
Zde ale nutno připomenout nač naši rusofobní moralisté zapomínají: zatímco západní spojenci obsazovali území spřátelených národů, Sověti se v krutých bojích a za nesmírných obětí probíjeli uzemím nepřítele, protože z jejich úhlu pohledu i protektorát Böhmen und Mahren byl součástí Třetí říše, v posledních týdnech války dokonce její poslední fungující průmyslovou a zbrojní základnou. Prostý rudoarmějec, psychicky nalomený a citově okoralý hrůzami bojů, které měl za sebou a ve kterých každá hodina života mohla být jeho poslední, samozřejmě nemohl ani národ, který až do posledních dnů války pilně pracoval pro Říši a zajišťoval, aby hrdinům v uniformách Wehrmachtu a SS nic nechybělo, vnímat jako úctyhodné přátele, zasluhující ohleduplné zacházení. V celých dějinách válek, od starověku až po nedávný Afghánistán a současnou Sýrii, válečníci vždy se ženami zacházeli jako s kořistí – znásilňovali je, týrali, dělali si z nich sexuální otrokyně, nezřídka je zabíjeli. Smyslem brutálního násilí na ženách bylo (a nadále je!) nejen ukojení sexuálních potřeb mužů na frontě často na celé týdny a měsíce odříznutých od ženské společnosti, ale také snaha nepřítele ponížit zneuctěním jeho žen, přičemž jejich oplodnění bylo vítáno jako vrcholný akt triumfu, protože nepřátelský národ se jen obtížně vyrovnával s existencí tisíců ,,bastardů“, kteří v jeho zemi zůstali po odchodu prznitelů jejich dívek a žen. Zapomenout nelze na vlny sexuálního násilí, které zaplavily rozpadající se Jugoslávii po vypuknutí etnických konfliktů mezi Srby, Chorvaty, Slovinci, Bosňáci a Černohorci a po kterých se narodily tisíce nechtěných a nemilovaných dětí. Například konflikt mezi bosenskými Chorvaty a Bosňáky byl extrémně krvavý a odehrálo se během něj několik masakrů civilního obyvatelstva.
Vítězství nad nepřátelskou armádou na bojišti je jistě opojným úspěchem, ale porážka nepřítele zneuctěním jeho žen, rozsévání semene do děloh jeho manželek a dcer je vnímána jako naprostý triumf. Morálka, slušnost a za jiných okolností přirozené ohledy k něžnému pohlaví jsou spolu s pravdou prvními oběťmi každé války. Sexuální násilí se stává zbraní. Namátkou připomínám tzv. „Rape Camps“ – znásilňovací tábory během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995), kde se masové sexuální násilí stalo nástrojem etnické čistky. V srdci Evropy tak vznikl systém, v němž zbraně nestačily. Důležitou roli sehrály také ponižování, znásilňování a postupná likvidace důstojnosti obětí. Systematické sexuální násilí nebylo „jen“ bezmyšlenkovitou krutostí, ale cílenou strategií. Cílem bylo ponížit nepřátelskou komunitu. Znásilnění žen, a často i dívek, se považuje za útok na čest rodiny a celé skupiny. Také zlomit morálku. Mnohé z těchto obětí byly následně vyhnány nebo propuštěny, aby vyprávěly ostatním, co se v táborech děje. Strach a panika se šířily lavinovitě. Rozšířit svoji rasu - znásilněné ženy byly často nuceny k donošení těhotenství. Tímto brutálním způsobem se útočníci snažili ,,naředit“ etnickou linii nepřátelského národa, zpochybnit otcovství jeho mužů a vytvořit zvláštní generaci potomků, kteří si nikdy nebudou jisti svým původem a sotva se stanou nepřáteli lidí, jejichž geny v sobě mohou nést.
Malá, přesto otřesná statistika:
1. Během občanské války v Jugoslávii bylo během tří let znásilněno asi 60 tisíc žen.
2. V průběhu rwandské genocidy v roce 1994 bylo během tří měsíců znásilněno až 250 tisíc žen. 3. V Kongu bylo od roku 1998 do současnosti znásilněno na 200 tisíc žen.
4. Během občanské války, která v Súdánu trvá již přes dva roky, dochází k častému znásilňování tamních žen a dívek. Bojovníci polovojenských jednotek Sil rychlé podpory (RSF) páchají sexuální násilí i na dětech, což zdokumentoval list The Guerdian. Podle HWR byly útoky natolik brutální, že mnohé ženy a dívky na následky znásilnění zemřely. Mnohé z obětí byly uneseny, mučeny a vězněny jako sexuální otrokyně, matky byly znásilňovány, pokud se snažily ochránit své dcery. Věk byl a je bez významu, obětem může být devět let stejně jako šedesát. „Příslušníci RSF znásilnili, hromadně znásilnili a donutili ke sňatku nespočet žen a dívek v obytných oblastech súdánského hlavního města,“ sdělila Guardianu Laetitia Baderová, ředitelka HRW pro oblast Afrického rohu. Některé dívky bojovníkům RSF řekly, že jsou vdané, a ne panny, aby se vyhnuly útoku, dodává zpráva.
Zpráva HWR obvinila ze sexuálního násilí na obyvatelích hlavního města také vojáky Súdánských ozbrojených sil (SAF). Znásilňováni jsou také muži a chlapci, zejména pokud se ocitnou ve vězení, kde v izolaci od okolního světa se stávají bezmocnými oběťmi homosexuálních dozorců.
Vraťme se do období 2.světové války a holocaustu, kdy sexualizované násilí na židovských ženách a dívkách nebylo vedlejším produktem války, ale války samotné, organizované a kontrolované těmi, kteří Židům upírali jejich právo na existenci. Jak tvrdil historik Raul Hilberg: „Cesta ke zničení národa byla poznamenána událostmi, které se specificky týkaly mužů jako mužů a žen jako žen.“ Obě pohlaví byla vystavena podobným formám pronásledování a násilí – zneužívání, nucené práci, hladovění, deportacím, ponižování a smrti, ale pouze ženy se musely vyrovnávat s těhotenstvím, potraty a invazivními gynekologickými vyšetřeními. I když někteří židovští muži zažili různé formy sexuálního násilí, většina obětí a přeživších znásilnění jsou ženy. Sexuální násilí během holokaustu na Ukrajině, prováděného především samotnými Ukrajinci, stejně jako všude v nacisty ovládaných zemích tvořily ženy a pachateli byli většinou muži – Němci a jejich spojenci, např. maďarští, rumunští, italští a místní kolaboranti a židovští spoluvězni. Neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by měli nařízeno znásilňovat ženy, jak se to dělo například během genocid ve Rwandě nebo bývalé Jugoslávii. Co vedlo tyto muže k tomu, aby se stali násilníky? Dnes existuje řada teorií, které se pokoušejí vysvětlit motivaci sexuálních zločinů během války a genocidy. Jednou z nejpřesvědčivějších teorií je multifaktoriální model, ve kterém kombinace více faktorů vyvolala u mužů sexuálně násilné chování. Politické a ideologické faktory významně přispěly k šíření sexuálního násilí během holokaustu. Sexuální ponižování židovského těla bylo nevyhnutelným důsledkem dehumanizujících nacistických rasových teorií. Představa, že sex s židovskou ženou (i vynucený) by představoval „rasové poskvrnění“ (Rassenschande), nebyla účinným mechanismem, jak zabránit znásilnění Němci, protože někteří z nich nepovažovali toto znásilnění za zločin. Pro mnoho pachatelů mýtus židobolševismu ospravedlňoval násilí proti Židům, kteří byli obviňováni z podpory sovětských bolševiků. Znásilnění tak mohlo být jen jedním ze způsobů, jak Židy potrestat a ponížit. V tomto rámci násilníci svalovali vinu za znásilnění na samotné ženy, protože věřili, že si to „zaslouží“ za svou politickou volbu. V důsledku toho byly ženy znásilňovány nejen proto, že byly ženami, ale zejména proto, že byly židovskými ženami. Válečný faktor znamenal, že poměrně dost sexuálních delikventů bylo pachateli nebo svědky mnoha násilných činů, včetně zabíjení, což je učinilo zvyklými na násilí obecně a umožnilo rozšířit škálu násilí až na znásilnění. Někteří muži věřili ve své „právo“ nutit ženy, aby uspokojovaly jejich sexuální potřeby. Sexuální pud však nelze považovat za dominantní motiv znásilnění, protože sexuální násilí je o moci, nikoli o sexu. Znásilnění není o sexu v jeho násilném projevu. Znásilnění je násilí ve svém sexuálním projevu. Jak poukázala historička Regina Mühlhäuserová, holení vlasů, nucené svlékání, veřejná nahota a prohlídky genitálií během šoa vyvolaly u žen pocity a významy, které se lišily od pocitů a významů mužů kvůli socializovaným genderovým rolím a očekáváním. Tyto činy ohrožovaly bezpečnost mužů, spíše než aby byly spojovány se sexualitou nebo sexuálním ponižováním. Při těchto „rutinních procedurách“ v táborech a ghettech trpěly ženy nejen nepříjemným prohlížením ze strany mužů, ale i tím, že se muži dotýkali jejich prsou a genitálií. Mnohé tělesné prohlídky pod záminkou hledání cenností ukrytých ve vagíně byly zjevnými akty sexuálního násilí. Vyskytly se také případy sexualizovaného násilí páchaného s cílem potrestat ženy za určité prohřešky a zastrašit jiné. Němečtí nacisté a jejich kolaboranti znásilňovali ženy v kasárnách nebo v jejich domovech či na pracovištích. Aby zločin zakryli, často pak ženy zabíjeli. Podle vzpomínek přeživších holokaustu Volksdeutsche Florian Koch, který sloužil jako dozorce v táboře Bohdanivka v Oděské oblasti, odváděl dospívající dívky ve věku 17–18 let z chlévů pro dobytek, kde bydlely s dalšími Židy, do stodoly, kde je pak okradl, znásilnil a zastřelil. Jinak ,,selekce“ a exekuce probíhaly v kasárnách, na cvičištích, při náboru, po návratu žen z práce nebo před deportacemi. Dozorci si obvykle si brali několik mladých žen najednou. Jeden z přeživších ze Štěpánova ghetta vzpomíná: „V noci přiváděli policisté Němce a ti chytali mladé ženy a znásilňovali je. Opravdu je týrali. Pak je přivlekli zpět a polomrtvé nechali napospas osudu.“
Golda Wassermanová, která přežila ghetto v Tulchynu, popisuje: „Rumunský četník, který byl velitelem Tulchynu, vybral zdravé mladé dívky z ghetta a odvezl je pryč pod oficiální záminkou, že budou pracovat v kuchyni a pekárně pro italské a maďarské divizr, které se nacházely 15 kilometrů od ghetta. Dívky se vrátily znásilněné a nakažené pohlavními chorobami. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu v kasárnách, zatímco některé dívky byly zavražděny, když kladly odpor nebo se pokoušely uprchnout.“
Vedení ghetta a táborů, stejně jako dozorci, často využívali svého mocenského postavení a nutili ženy a dívky k sexu výměnou za jídlo, léky a ochranu před deportací nebo pod hrozbou zabití samotných žen nebo jejich blízkých. Klára, židovská obyvatelka ghetta Kamenec Podolský, vzpomíná: „Dozorce jménem Čajkovskij obvykle pouštěl ženy z ghetta jen tehdy, když souhlasily s pohlavním stykem.“
Sexuální násilí bylo prostředkem teroru a sociální kontroly nejen nad ženami, ale i nad celou židovskou komunitou. Příběhy a fámy o znásilnění se okamžitě rozšířily po táborech a ghettech a vyvolávaly strach. Mladé dívky byly svědky znásilňování nebo zabíjení žen. Ava Dorfmanová vzpomíná na svůj zážitek z tábora Janowska: „Jednou byly na apelu mladé ženy. Ukrajinský dozorce si jednu z nich jménem Baša vybral a odvedl pryč. Věřili jsme, že ji chce zachránit, ale když se vrátila, řekla, že ji znásilnil. Ukrajinec přišel a Bašu za její slova zastřelil. Měla jsem na sobě její krev a zbytky mozku. Střelil ji totiž přímo do hlavy. Rodiče dělali vše pro to, aby své dcery zachránili před znásilněním. Schovávali je, oblékali je do hadrů, stříhali jim vlasy, potírali jim tváře sazemi, stahovali jejich poprsí, aby se staly pro muže nepřitažlivými, a šířili zkazky o děvčatech postižených nakažlivými chorobami, například břišním tyfem a kapavkou…“
Přes veškerou snahu vězni museli často být svědky brutálního sexuálního násilí na vlastních dětech, kterému nemohli zabránit ani ho zastavit, což jim působilo těžká psychická traumata.A tyto pocity byly také genderově podmíněné: židovští muži vnímali sexuální napadení na dcerách, manželkách a matkách jako vyklešťující akt související s jejich neschopností chránit „své ženy“. Přítomnost rodiny a příbuzných během znásilnění byla dalším nesmírně ponižujícím faktorem pro oběti znásilnění.
Rozhodně nelze psychologické důsledky sexuálního násilí pro samotné přeživší oběti podceňovat. Byla to ztráta osobní důstojnosti, bezpečí, víry a pocitu identity. Mnohé ženy spáchaly sebevraždu poté, co byly znásilněny. U jiných se rozvinuly duševní choroby. Jeden z židovských přeživších z tábora Bohdanivka vzpomíná: „Můj známý Rosenblatt a jeho rodina byli se mnou. Jedné noci si policista Slyvenko vybral Rosu. Ráno se vrátila v bolestech, s roztrhaným oblečením a řekla, že ji policisté znásilnili. Zanedlouho se zbláznila a zemřela.“
Zkušenosti žen z druhé světové války dokazují, že některé utrpení je skutečně genderově podmíněné. Nacistické tábory a ghetta na Ukrajině byly jen některými místy v topografii sexuálního teroru proti židovským ženám a dívkám. Ale právě tam se sexuální násilí obzvláště koncentrovalo, bylo masově rozšířené a mimořádně brutální.
Po konci druhé světové války se objevily důkazy o tom, že nejen Sověti, ale také Američané, Francouzi, Britové a spolu s nimi také například příslušníci francouzské osvobozenecké armády původem z Alžírska běžně znásilňovali ženy na obsazených územích, bez ohledu na to, zda patří ke spojencům nebo k nepřátelům. Známé je co do rozsahu a brutality sexuální zotročení žen v oblastech dobytých japonskou armádou. Tehdy ale nebylo znásilnění chápáno jako zločin, a proto ho ani jeden z následných soudních procesů neprojednával. Ke změně došlo až v roce 1993, tedy po dlouhých téměř padesáti letech. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii tehdy přidal znásilnění ke zločinům proti lidskosti, kam patří třeba mučení nebo vyhlazování. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu pak v roce 1994 také označil znásilnění jako válečný zločin a zločin proti lidskosti. Po dalších osmi letech se v roce 2002 přidala také OSN a skrze Římský statut Mezinárodního trestního soudu zahrnula mezi zločiny proti lidskosti znásilnění, sexuální otroctví, nucenou prostituci, nucené těhotenství, nucenou sterilizaci a další formy sexuálního násilí.
Ale sexuálnímu násilí odjakživa byli, jsou a jistě i v budoucnu budou vystaveni také chlapci a muži. Například v Bosně podle odhadu byly v letech 1992 – 1995 znásilněny nejméně tři tisíce mládenců, protože homosexuality nejsou ušetřeny ani armády.
Takže, Zieglere a Pospíšile a ostatní patologičtí rusofobové, proč vinit pouze Rusy, resp. Sověty ze sexuálního násilí, páchaného na dívkách a ženách, ale i mužích nepřítele, jestliže jsme si doposud nezametli před vlastními prahy?
A když už jsme údajně zvířecí podstaty ,,ruských podlidí", o níž nás naše údajné demokraté dnem i nocí přesvědčují, povězme si něco málo o podstatě těch, kteří se řízením osudu stali našimi spojenci a přáteli, k nimž máme podle současných ideologů vzhlížet s obdivem a snažit se je následovat. Jde mně jen o to, že není vhodné, aby na účet Rusů moralizovali například Američané, nekriticky následováni našimi demagogy. Z bezpočtu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se americké ozbrojené síly dopustily na mnoha místech světa, kam se pokusili na tancích a bombardérech exportovat ,,demokracii“ (ve skutečnosti americký způsob života a loajalitu vůči USA), bych plačícímu ministru Rubiovi připomenul jen My-Lai, vietnamskou vesnici, v níž ,,udatní mariňáci“ postříleli bezbranné rolníky, znásilnili ženy a mordovali malé děti. Mezi americkým řáděním v My Lai a tím ruským v Buči či aktuálně v Sumě neexistují rozdíly, které by jedny pachatele mravně nadřazovaly nad druhé.
Je faktem, že žádná armáda na světě není a nezůstane bez viny, jakmile se zapojí do války. Ani armáda Spojených států amerických není výjimkou. I v této armádě slouží pouze lidé a i Američané měli a mají ve svých řadách netvory, sadisty a násilníky. Stejně jako Rusové a stejně jako kterákoliv jiná země. V padesátých až sedmdesátých letech minulého století zuřila ve Vietnamu válka. Vesnice My Lai se stala symbolem amerického pekla ve Vietnamu – a právem se jí dostalo označení vietnamské Lidice. V březnu roku 1968 americké zpravodajské služby přinesly zprávu, že v osadě Song My, jejíž součástí byla i vesnice My Lai, se nachází bašta 48. praporu Vietkongu. Ráno 16. března roku 1968 byla americká rota Charlie 1. praporu, 20. pěšího pluku, 11. brigády, 23. pěší divize Americal, vysazena kousek od vesnice My Lai s úkolem vyčistit ji od příslušníků Vietkongu. Podplukovník Barker prvnímu praporu nařídil, aby ve vesnici zabili vše živé včetně dobytka a spálili domy. V předvečer útoku kapitán Ernest Medina na briefingu roty Charlie označil všechny, kteří se nacházeli ve vesnici, za členy Viet-kongu, nebo za ty, kdož partyzánům napomáhali. A stejně jako při operacích německých nacistů na obsazených územích pro pouhé podezření následoval exemplární trest: Když američtí vojáci vtrhli do vesnice, nesetkali se s absolutně žádným odporem. Jediný zraněný Američan se sám omylem střelil do nohy. Ve vesnici byli jen neozbrojení vesničané, které američtí vojáci neváhali střílet, když pracovali na svých polích. Popravovali matky, které vlastními těly chránily své malé děti. Nebylo jim to však nic platné, vojáci neváhali odvalit těla mrtvých žen a bez soucitu popravit i jejich malé děti. To opravdu američtí vojáci viděli členy Vietkongu i ve dvouletých dětech? Spousta mrtvých žen vykazovala známky po znásilnění, ke kterému došlo ještě dříve, než je vojáci popravili. Americké běsnění ve vesnici My Lai trvalo přibližně dvě hodiny a životem za něj zaplatilo 500 vesničanů. Velení americké armády a vláda se pokoušely masakr vesnice My Lai ututlat, což se však nepodařilo, takže odpůrci války ve Vietnamu získali další z mnoha důkazů k obvinění, že Američané ve válce nejsou o nic lepší než jejich nepřátelé a že cesta k demokracii nesmí vést přes mrtvoly nevinných lidí, spálené vesnice a města, zničené krajiny - viz bezprecedentní ekologická katastrofa způsobená masivním využíváním toxického defoliantu Agent Orange, z něhož se příroda a lidé nevzpamatovali ani šedesáti letech. Defoliantu byly vystaveny až čtyři miliony lidí ve Vietnamu. V jižním Vietnamu byl roztok Agent Orange rozprašován z letadel, vrtulníků i pozemních vozidel na lesy a na zemědělskou půdu během operace nazývané Ranch Hand. Odhaduje se, že celkem bylo rozprášeno asi 70 tisíc tun defoliantů, obsahujících dioxin. Až tři miliony lidí utrpěly kvůli agentu Orange onemocnění a Červený kříž uvádí, že přes jeden milion lidí je zdravotně postižených nebo má zdravotní problémy v důsledku kontaminace Agentem Orange. U exponovaných osob včetně amerických vojenských veteránů jsou zdokumentovány četné případy leukémie, Hodgkinova lymfomu a různé druhy rakoviny. Epidemiologická studie provedená institucí Center for Disease Control and Prevention prokázala, že v důsledku kontaminace Agent Orangem došlo ke zvýšení míry vrozených vad dětí. Agent Orange ve Vietnamu také způsobil obrovské škody na životním prostředí. Bylo zničeno více než 3 100 000 hektarů tropického lesa, tedy 31 000 km2! Defolianty rozrušily pokryv stromů a sazenice lesních porostů, což v mnoha oblastech znemožnilo zalesňování. Dramaticky ubyly živočišné druhy, od slonů přes šelmy až po hmyz. Použití této chemikálie byly vystaveny milióny Vietnamců, ale také obyvatelé přilehlých států Laosu a Kambodži. Následky expozice zahrnovaly rakovinu, mentální postižení, defekty pokožky, neurologické defekty a vrozené malformace a novotvary u nově narozených. Látka jim poškodila přímo genetickou výbavu, proto se oběti trpící těmito příznaky rodí dodnes. Ale aby za válečné zločince nebyli pokládáni pouze Američané a Rusové (o Němcích ani nemluvě), připomínám, že poprvé byl Agent Orange použit britskými silami v Malajsku k potlačení osvobozeneckého hnutí. A je pro nás nelichotivou kuriozitou, že jedna ze složek Agent Orange (2,4,5-T) se od roku 1965 vyráběla i v Československu v chemičce Spolana Neratovice a přes podnik zahraničního obchodu byla prodávána za západoevropskému prostředníkovi, který dodával pesticid na americké letecké základny ve Vietnamu, kde byl použit pro výrobu Agent Orange.
A proč naši demokraté, tak ostře kritičtí vůči Rusku kvůli válečným zločinům a proti zločinům proti lidskosti, pro srovnání nepřipomínají krvavé ,,omyly" Američanů a jejich spojenců ve Vietnamu, Koreji, Laosu, Barmě, Kambodži, Iráku, Srbsku, Sýrii, Afghánistánu, Jemenu a v dalších zemích, kam jejich armády přiharcovaly, aby šířily demokracii, mír, humanitu a prosperitu? A to pokaždé se stejným výsledkem: povedlo se jim pouze prolévat krev, zničit tamní infrastrukturu, rozvrátit fungující systémy a vyvolat masivní migrační vlny, zpravidla se přelévající do Evropy. Od konce 2. světové války rozpoutaly řadu jiných válek, žádnou z nich nevyhrály, napáchaly bezpočet zločinů a dnes se stylizují do falešné role svatoušků, aby mohly moralizovat na účet Ruska, které jistě není bez viny, ale jehož viny jsou srovnatelné s vinami těch, kteří dnes hořekují nad tím, co ruští vojáci spáchali v Buči , v Sumě a jinde.
Ale aby morální bahno nedopadalo pouze na dva nejexponovanější aktéry válečných dějin světa od druhé poloviny 20. století až do současnosti, můžeme náš ostrozrak zaměřit například na Francii, jejíž prezident Emanuel Macron se po vypuknutí války na Ukrajině vyprofiloval v jednoho z nejhorších válečných štváčů (v jeho chápání ,,mírotvůrců“) posledních desetiletí. Chápu, Marconovy výsledky vládnutí v samotné Francii jsou katastrofální, politická scéna, společnost a ekonomika se mu rozpadají pod rukama, dlouhodobě patří mezi nejméně populární politiky, proto cítí potřebu zabodovat alespoň v zahraniční politice a proto se on, fyzicky i povahou alter ego pohádkového motýlka Emanuela, proměnil v dravou vážku, kurážně poletující kolem mocných čelistí ruského medvěda. Jenže jeho moralizování na účet Ruska a stylizace do role hlavy národa vždy oddaného vznešeným ideám demokracie, míru a svobody ztrácí na přesvědčivosti jakmile se rozpomeneme na dávné i nedávné dějiny Francie, ještě nedávno koloniální mocnosti, otrokářského státu a v neposlední řadě také mnichovského zrádce demokratického Československa. Abych byl konkrétní, jeden příklad za všechny, vyvracející představu, že Francie je lepší než Rusko a že Francouzi intelektuálně a morálně ční vysoko nad Rusy: Alžírsko. Sečtělejším z nás by toto slovo postačovalo k tomu, aby se otřásli odporem. Ti méně sečtělí pro pochopení zasluhují dopomoc formou exkurze do poválečné historie severní Afriky: Alžírská válka, která vypukla sotva devět let po skončení 2. světové války, byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954 – 1962. Od 1. listopadu 1954 začal boj alžírských povstalců za odtržení Alžírska od koloniální Francie a o vytvoření suverénního státu. Během 2.světové války Charles de Gaulle sice přislíbil Alžířanům autonomii a Ramadierova vláda roku 1947 tento příslib potvrdila, což ovšem neplatilo pro další francouzské vlády, které odmítly požadavky alžírských separatistů a sliby předchůdců. Tento postoj byl roznětkou k protifrancouzskému povstání. V květnu 1945 došlo k masakru v Sétifu a Guelmě. A vypukla národněosvobozenecká válka muslimských Arabů proti francouzské nadvládě v Alžírsku. Francouzští osadníci a armáda si svou brutalitou nijak nezadali s německými nacisty, proti nimž ještě nedávno bojovali po boku Spojenců za svobodu, demokracii a mír. Bombardování a vypalování vesnic, masové popravy bezbranných venkovanů, užívání chemických zbraní i napalmu, znásilňování žen a dívek, drancování… a výsledek? 270 tisíc mrtvých, 70 tisíc zraněných, milion francouzských osadníků před povstalci uteklo do Francie, vzápětí následoval exodus milionů Arabů, kolaborujících s koloniální mocí a s francouzskou armádou, do Francie, čímž došlo k založení nejpalčivějšího problému současné Francie – k nezvládnutelné migraci muslimů ze severní Afriky a k dramatické islamizaci země.
Mezi našimi současnými spojenci není téměř země, která by neměla na svědomí stejné ba i horší válečné zločiny jaké dnes unisono vytýkáme Rusku. Ne, nejsme o nic lepší, jen se nám řízením osudu přihodilo, že Západ pár let nikde neválčí (naposledy v Afghánistánu, kde ovšem utrpěl výprask, jaký ho bode bolet ještě za sto let) a tak se může pokrytecky stylizovat do role mírotvůrce a moralizovat na účet momentálně válčícího Ruska. Však ono to pomine – jak známe Spojené státy a jeho evropské spojence, dříve či později zase vytáhnou do pole, aby všechnu tu nesmírně drahou vojenskou techniku a zbraně nevyráběly jen na sklad, protože amortizace se nezastaví ani když věci nejsou používány. Vždyť je tomu pár dní, kdy Donald Trump zachřestil kolty směrem k malé a chudé Venezuele, jíž žádný pravověrný americký vlastenec nemůže odpustit, že na svém výsostném území zestátnila ložiska amerických ropných společností. Co dodat? Snad jen tolik, že:
*
Kdo dnes jak farář káže o morálce, o mír bojuje,
už zítra může hnát starce i jinochy na bojiště;
válečný vítr točí se a z nečekaných směrů duje,
kdo dnes přísahá na mír, válku rozpoutá příště.
*
Stalo se požadavkem doby pranýřovat Rusy,
nic proti tomu, ďábel potřebuje exorcisty,
kdo však pravdu o nás veřejně vyslovit zkusí,
dočká se obvinění že spřáhnul se s komunisty.
