Článek
Ačkoli se autor pyšní právnickým vzděláním, filosofickým myšlením a postavením vysokoškolského pedagoga, lze ho využít jako exponátu pro manifestaci neblahého trendu, postihujícího především mladší generace – úpadku kognitivních schopností. Což zřejmě souvisí s celkovým poklesem průměrného IQ a schopnosti analytického a syntetizujícího myšlení, počínaje zhruba rokem 2000.
Auror by neměl tolik spoléhat na data od ČSÚ, která jsou stejně málo relevantní jako údaje o průměrném platu v české republice. Jistě, matematicky to může sedět, ale míjejí reálný život skutečných lidí.
Český statistický úřad uvedl, že ve 2. čtvrtletí 2025 průměrná mzda dosáhla 49 402 Kč, což je o 3583 Kč více než ve stejném období roku 20204, reálně vzrostla 0 5,3%. Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 2,4 %. Proti předchozímu čtvrtletí činil růst průměrné mzdy ve 2. čtvrtletí 2025 po očištění od sezónních vlivů 2,2 %. Medián mezd činil 41 115 Kč a oproti stejnému období roku 2024 se zvýšil o 7,2 %, u mužů dosáhl 44 465 Kč, u žen byl 37 935 Kč. Osmdesát procent zaměstnanců pobíralo mzdu mezi 22 283 Kč a 80 856 Kč. Všimněme si toho rozptylu – mezi 22 283 Kč a 80 856 Kč! Neuvěřitelné! Ti první berou čtyřikrát méně než ti druzí, přesto náležejí podle ČSÚ (a Mariana Jurečky) do stejné příjmové kategorie.
„Ve 2. čtvrtletí 2025 vzrostla průměrná nominální mzda o 7,8 % na 49 402 Kč. Po zohlednění vlivu inflace vzrostla mzda reálně o 5,3 %. Medián mezd vzrostl v tomto období o 7,2 % na 41 115 Kč,“ pravila Jitka Erhartová, vedoucí oddělení statistiky práce ČSÚ.
Kdybychom konfrontovali údaj, který má být oním ,,průměrným platem“ s reálným příjmem průměrného občana, pak zjistíme, že 75% pracujících lidí na onen průměrný plat ani zdaleka nedosáhne, protože je zkreslován směrem nahoru příjmy politiků, soudců, šéfů státních firem, státních zástupců, vysokých důstojníků armády, lékařů ve státních zdravotnických zařízeních, úředníků orgánů státní správy a dalších vysoce nadstandardně odměňovaných profesí. Například generální ředitel ČEZ Beneš dostává plat, který je tisícinásobkem platu učitele, vedoucího pošty, nebo ředitele městské knihovny.
O tom, že si už ani dříve nadstandardně placených profesích dnes nemohou dovolit pořídit si vlastní nebo nájemní bydlení, snad už autor také slyšel; ostatně střední třída jako kdysi nosný ekonomický a sociální pilíř společnosti prochází procesem úpadku a pozvolného zániku. Proč? Inu, kvůli oné autorem popírané ,,Fialově drahotě“. Když už je tím právníkem, možná se už i k němu donesla například informace o tom, že soudní poplatky a celkové náklady soudního řízení tak dramaticky narostly, že spolu s vyškrtáním řadu důvodů pro osvobození od poplatkové povinnosti, legalizace libovůle soudců nepřiznávat osvobození od poplatků a nevyhovět žádostem o advokáta ex offo ani v případech objektivního nedostatku finančních prostředků a žalostných majetkových poměrů žadatelů stala se ochrana práv a oprávněných zájmů soudem pro mnohé občany nedostupnou. A vzhledem k tomu, že o žádostech o osvobození od poplatků a o přidělení advokáta ex offo rozhoduje ten soudce, jehož rozhodnutí má být napadeno opravným prostředkem, pak si můžeme být jisti tím, že žádostem nevyhoví, aby zabránil přezkumu jeho postupu a meritorního rozhodnutí vyšší instancí. Na autorově místě bych se nezabýval srovnáváním cen jednotlivého zboží, protože kruciální důležitost pro zjištění pravdy o poměrech v zemi a o stavu obyvatelstva má zjištění, zda se lidem žilo lépe dříve nebo dnes. A vzhledem k tomu, že už 43% obyvatelstva žije již na hranici chudoby či dokonce pod ní, pak nutno jak data ČSÚ, tak autorovo porovnávaní cen a platů kvalifikovat jako účelové kecy. Nelze jinak než souhlasit s dokumentaristkou Zuzanou Piussi, která se problematikou práva, bezpráví a chudoby systematicky zabývá, když v rozhovoru pro magazín ,,Interwiew“ na otázku, zda česká justice trpí řadou excesů, které lze charakterizovat jako excesy celého systému, anebo zda systém v jádru funguje dobře, odpověděla, že tento problém je spojen i s penězi. Pokud minulý režim diskriminoval ty, kteří měli odlišný politický názor, ten současný diskriminuje lidi, kteří nemají peníze. Režisérka Piussi uvedla: ,,Například všichni odsouzení, kteří vystupují v mém filmu a z vězení se dostali, měli dostatek peněz na dobré advokáty.“ Máme to chápat tak, že výsledky důkazního řízení a kvalita procesu nejsou tak důležitými faktory, rozhodujícími o osudu člověka, jako jeho bankovní konto? Asi tomu tak bude. V těchto dnech se dostal z vyšetřovací vazby jeden z nejhorších korupčníků posledních let, bývalý politik a ředitel nemocnice ,,Na Homolce“ jménem JUDr. Miroslav Jansta, protože se vykoupil složením kauce ve výši 15 milionů korun. No, prosím, Spravedlnost sice může být slepá, ale prachy nepřehlédne. Další korupčník, bývalý šéf nemocnice ,,Na Homolce“ Vladimír Dbalý potřeboval od soudu více pochopení a skromnosti, což mu evidentně vyšlo, protože byl propuštěn na kauci ve výši pouhého půl milionu korun. Ale i tak – která ze stíhaných osob by si mohla dovolit vedle schopného advokáta ještě zaplatit kauci, jestliže se mu před dopadením nepodařilo vyloupit banku, být ředitelem špitálu nebo poslancem, anebo zpronevěřit sbírku na humanitární účely?
Dva miliony lidí zde žijí těsně nad hranicí chudoby, milion pod ní. Varování přinesla zpráva Poverty Watch 2023. „Je to smutný český unikát,“ komentovaly žalostný stav Hospodářské noviny. „Sociální deprivace způsobená životem v chudobě má dopad na fyzické i duševní zdraví,“ upozorňuje hned v úvodu zpráva, kterou sepsala česká pobočka iniciativy EAPN (Evropská síť proti chudobě). Přibližně 660 tisíc lidí se podle ní dostalo do dluhové pasti a čelí exekucím. Přes milion lidí trpí bytovou nouzí nebo je ohroženo ztrátou bydlení, případně drahými nájmy. Značná část obyvatelstva se do příjmové a majetkové chudoby propadla během covidu a po zdražení energií. Vážnost situace zdůraznil Český rozhlas: „Neuvěřitelných 30 procent lidí v této zemi nejenže nedokáže nic uspořit na stáří, ale nemohou si být ani jisti, že se druhý den probudí ve své posteli!“ Což jsou asociální poměry v socialistickém Československu nepředstavitelné. Tehdy ovšem ve společnosti, zejména mezi méně majetnými lidmi, neřádilo nejhorší zlo, jakým demokracie potrestala národ za Sametovou revoluci – soukromí exekutoři, jejichž existence by zasluhovala samostatnou studii o tom, jak pod hlavičkou práva a s požehnáním údajně demokratického právního státu je masově pácháno bezpráví a legalizována zlodějna, proti níž běžný občan nemá obrany, protože právní instrumenty nefungují a exekuční soudci, advokáti a exekutoři dospěli do vývojové fáze totální demoralizace. Ti ovšem veškerou kritiku za podpory Lidovců a ODS odbývají argumentem, že dluhy se mají splácet a kdo neplatí, musí trpět – aniž by se věcně, zejména zodpovědně zabývali faktem, že ze zhruba 800 tisíc exekvovaných osob ročně zhruba třetina je vystavena drancování svých účtů a majetků nespravedlivě, protože buď nikomu nic nedluží a stávají se obětí zfalšovaných pohledávek, anebo sice dluhy mají, avšak nároky věřitelů byly promlčeny či prekludovány již před podáním návrhu k soudu, či věřitelé neunesli důkazní břemeno k jím tvrzené pohledávce. Exekuční soudci však k okolnostem bránícím nařízení exekuce nepřihlížejí (mnozí kooperují s exekutory) a automaticky vydávají exekuční příkazy, přičemž ani po zjištění chyby nejsou ochotní omyl napravit a trvají na provedení v podstatě nezákonné a nespravedlivé exekuce, jež obvykle mívají na postižené dramatické až fatální následky – a to nezřídka doživotní. Kdo by se divil tomu, že oběti soudcovsko-exekutorské mafie jsou pro demokracii navždy ztraceni a že s dojetím vzpomínají na bývalé Československo, kdy by nic takového nebylo možné. Zejména by nikdo i s dětmi neskočil na ulici, i kdyby skutečně svůj dluh neuhradil. Stejně tak by se nestalo, aby kdokoli spadl do sociálně vyloučené a všemi, jimž se momentálně daří lépe než špatně opovrhované kasty (obdobu indické kasty ,,nedotknutelných“); ostatně samo rozkastování společnosti podle majetkových poměrů bylo nemyslitelné, všichni lidé si byli rovni, což samozřejmě dnes mnozí lékaři, právníci, umělci, vědci, generálové, politici, úspěšní podnikatelé, hokejisté, fotbalisté, tenisté a restituenti socialismu vytýkají, zapomínajíce, že rovnost, svornost a bratrství si demokraté vetknuli do štítu už před dvěma stoletími. Ale protože tuto bohumilou a veskrze správnou ideu nedokázali převést do praxe, chopili se jí marxisté, kteří všechny nerovnosti společenského a sociálního terénu zplanýrovali, což se sice mohlo elitářů bolestně dotýkat (typickým příkladem je dnes připomínaná operní, divadelní a filmová diva Soňa Červená, úžasná osobnost, která se však pokládala za potomka z ,,lepší rodiny“ a nechápala, proč chudí dělníci jsou s demokracií nespokojeni, když rodině Červených se v ní tak dobře žije), ale pak nastal stav obdivovaný i četnými hosty ze Západu – například v hospodě seděl doktor u jednoho stolu s popelářem, akademik pinkal tenis se zedníkem, ředitel fabriky neignoroval názory fachmanů v montérkách, snad světoznámý literát Hrabal se k hospodě ,,U Tygra“, obklopen obdivovateli a pochlebovači, mohl cítit být králem.
Autor může porovnávat ceny rohlíků, mléka, piva, ale co nemůže porovnat (ani se o to nesnaží, protože si dal za úkol hanit socialismus, nikoli demokracii) jsou ony dnes tak bagatelizované, dokonce vysmívané jistoty, které lidé měli v totalitním Československu a jež až zoufale postrádají v demokratickém Česku. Mirek Kalousek s oblibou prohlašoval (a snad se dosud k té myšlence hlásí, byť se ukázala být naprostou kravinou), že se mu více zamlouvá nebezpečný život v divoké džungli, čímž mínil kapitalismus, než poklidná existence na české socialistické zahrádce – ale to jen proto, že měl kliku, krátce po převratu se dostal do vysokých a lukrativních veřejných funkcí, ve kterých měl zajištěn trvalý příjem z kapes daňových poplatníků.
Dnešní antikomunisté a kritici socialistické minulosti neustále míchají dohromady padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta stejně jako povýtce účelově míchají poměry u nás s poměry v Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku, na Kubě nebo v Číně, ačkoli kromě víry v marxismus se jednotlivé země od sebe lišily stejně jako například kapitalistická Francie od kapitalistického Mexika, nebo katolická Itálie od protestanské Británie. Každá dekáda měla svá specifika; druhá, téměř žoviální polovina éry reálného socialismu se jen málo podobala padesátým létům s jejich tvrdými represemi, zmanipulovanými politickými procesy a popravami (dlužno ovšem podotknout, že padesátá léta v Československu se příliš nelišila od padesátých let v USA, jen s tím rozdílem, že v Československu neexistovala rasová segregace barevných jako oficiální politikum jak tomu bylo v USA, Československo neválčilo, zatímco Západ v čele se Spojenými státy vedl celou řadu krvavých až genocidních válek, např. v Indočíně, Koreji, Vietnamu, dvakrát v Afghánistánu, Thajsku, Alžírsku, atd. V Československu se ženy těšily stejným právům jako muži, což na Západě nebylo pravidlem, Československo neprolévalo krev v koloniálních válkách jako například Francie v severní Africe a Británie v Indii. A na závěr: v časech husákovské normalizace Československo náleželo mezi dvacítku zemí světa s nejvyšší životní úrovní obyvatelstva. Kde je dnes Česko?
Autor hrubě – ale jistě nikoli neúmyslně – pochybil tím, že se zaměřil na materiální stránku života s reálném socialismu (jako by bylo možno porovnávat dvě doby vzdálené od sebe desítky let, během nichž se vědeckotechnický pokrok nezastavil, ekonomiky všech zemí prošly proměnou od lopat a plnicích per k supermoderním strojům a digitálním technologiím, od stěžejní role průmyslu ke službám a od montoven k mozkovnám), ale jak jsem již výše poznamenal, ani si nepoložil otázku, zda se lidem (a to všem lidem, nikoli jen elitám a šťastlivcům) žilo lépe tehdy nebo zda se jim lépe žije dnes? Kdy se lidé cítili být více v pohodě? Myslím, že odpovědí nám může být odklon politického vývoje od dosavadní liberální demokracie a kapitalismu bez přívlastků směrem, na jehož konce lze tušit návrat k socialismu, samozřejmě k jeho moderní formě, jak ji definoval proslulý francouzský ekonom a filosof Thomas Pikkety v díle vydaném pod titulem ,,Kapitál pro 21.století“, v níž se věnuje zejména tématům distribuce bohatství a příjmové nerovnosti. Jeho práce se zabývá tempem hromadění kapitálu ve vztahu s posledními 200 lety ekonomického růstu (19. století až současnost). Nový způsob zacházení s daňovými záznamy mu umožnil sbírat informace o vrcholné ekonomické elitě, která dřív nebyla dostatečně prostudována, a zjistit tak, jak rychle se hromadí její bohatství v porovnání se zbytkem společnosti a ekonomiky. Jeho poslední kniha, Kapitál ve dvacátém prvním století, se opírá o ekonomická data sbíraná posledních 250 let, která ukazují, že neustále rostoucí koncentrace bohatství není samoregulační. K řešení tohoto problému Piketty navrhuje přerozdělování prostřednictvím celosvětové progresivní daně z bohatství. Kapitál ve 21. století, publikovaný v roce 2013, se zaměřuje na nerovnost bohatství a příjmů v Evropě a USA od 18.století. Hlavní myšlenkou této knihy je, že nerovnost není náhodou, ale spíše rysem kapitalismu, který lze změnit pouze státním zásahem. Kniha tedy tvrdí, že dokud nebude kapitalismus reformován, demokratický řád bude ohrožen. Což se už děje – a to vinou demokratů, kteří svatořečili kapitál a začali se klanět Zlatému teleti. Kniha se stala bestsellerem č. 1 v žebříčku The New York Times z 18. května 2014. Piketty navrhl „možný nápravný prostředek: celosvětovou daň z bohatství“. V roce 2014 získal za tuto knihu medaili britské akademie.
Dnes už lidé na celém Západě, zejména v Evropě a především v členských státech EU, dávají
zřetelně dávají najevo zklamání demokracií a kapitalismem, které se ukazují být nereformovatelnými a jež už generují jen krize, války, jen málo vítězů, o to více poražených. Odklon od dosud platných idejí a politik nelze svádět na extremisty, ať levicové nebo pravicové – ti pouze těží z chyb, kterých se ve stále větší míře dopouštějí tzv. demokraté (?) a jež lze s ohledem na následky definovat jako pro demokracii fatální.
Když statistika tak statistika: v dobách husákovské normalizace ,,bolševici“ dokončovali 350 – 400 tisíc bytů ročně, po revoluci se ,,demokratům“ daří vystavět sotva desetinu (letos 27 tisíc).
Za bolševika bývalo průměrné IQ o cca 5 bodů vyšší než v demokracii. Za bolševika se mezi školáky a studenty téměř nevyskytovaly psychické problémy, demokratům se ,,podařilo“ z poloviny mladých udělat v lepším případě psychicky narušené osobnosti, v horším blázny – podle aktuálních údajů prakticky 50% mladých je postiženo středně těžkými až těžkými depresemi, psychologové se stali nepostradatelnými členy pedagogického sboru a čekárny ordinací klinických psychiatrů praskají ve švech kvůli každodennímu přívalu juvenilních pacientů. Za bolševika se dařilo humoru, většina lidí bývala pozitivně naladěna a nebylo snad Čechoslováka, který by nebyl hrdý na to, že je Čechoslovákem; demokraté humor ze společnosti vytěsnili, optimismus vystřídal pesimismus, a podařilo se jim značnou část lidí připravit o důvěru ve stát a v jeho instituce, a co hůře, o důvěru v demokracii; hrdost na zbytkový stát zvaný Česko pociťují snad jen senioři a podle průzkumů nadpoloviční část studentů po dokončení vzdělávání plánuje odejít do zahraničí a už se nikdy nevrátit. Dříve Čechoslováci bývali jako jeden muž připraveni bránit vlast, dnes pouze 20% našich mladých spoluobčanů projevuje ochotu v případě napadení republiky vzít do ruky zbraň – ale to ještě jen deklaratorně, protože kdoví zda by jim jejich odhodlání vydrželo ještě po vyhlášení mobilizace. Varováním by nám mohly být statisíce mladých Ukrajinců, kteří před nástupem do armády práskli do bot a zmizeli v zahraničí, a další statisíce vojáků, kteří po první zkušenosti na frontě dezertovali.
Jako epilog (pro autora epitaf) mohu parafrázovat jeho vlastní slova: ,,Tolik realita namísto mechanicky opakovaných nesmyslů o Fialově prosperitě. A tolik pravda nedeformovaná mocenskými zájmy vládní koalice. Dál už je to na vás.“ Co dodat? Snad jen to, že:
*
Takže Babiš prohrává už i vlastním hřišti?
Kdepak, Andrej útočí a střílí góly z každé pozice!
Už kraluje v šampionátu o premiérství příští,
zatímco outsider Fiala na place motá se jak opice.
*
Statistiku žene na hřiště každý kdo zamýšlí lhát,
suchá data totiž obvykle nevystihují život jaký je,
o průměrném platu průměrným lidem může se zdát,
vždyť většina z toho co vydělá jen stěží život přežije.
*
Babiš na vlastním čapím stadionu dostává góly?
Kdo tohle tvrdí nesleduje utkání jak by bylo třeba,
naopak je to Babiš kdo do brány soupeře góly solí,
třeba tím, že pro chudé zlevní koblihy a chleba.
*
Statistika stala se antikomunistům hlavní zbraní,
srovnávají dnešek s tím co před padesáti lety bylo,
a mně dlouho vrtá hlavou co v myšlení jim brání,
a zda demokratické nadšení jejich mozky nezabilo.
