Článek
Ale my nechceme být ani tím, co symbolizují například Fiala, Lipavský, Kupka, Pavel, Němcová, Jakob, Nerudová, Rychetský, Minář, Bartoš a ostatní prominentní mystifikátoři a demagogové antibabišovské národní fronty, kteří kromě moralizování a patetických gest dosud nepředvedli nic, co by bylo ku prospěchu naší republiky, národa a jednotlivců, zejména těch, kteří se často bez vlastního zavinění, leč ,,zásluhou“ už léta se neosvědčujícího systému ocitli na dolní úvrati lidské existence. K Macinkovi lze mít dvě výhrady, týkající se jednak jeho podle mého názoru příliš expresivní esemesky adresované kontroverzní osobě údajného poradce Koláře (prezident se opravdu dokázal obklopit lidmi typu Koláře, Pehe a Žantovského, kteří zastávají stejné názory a proto prezidentovi nenabízejí tak důležitý pohled z jiného úhlu, což ho často vede k nesprávným závěrům), a také jeho iracionální a kontraproduktivní lpění na Filipu Turkovi, čímž nové vládě komplikuje vládnutí a část veřejnosti proti ní obrací, byť objektivně si Babišova vláda vede dobře. Nebýt Macinkova střetu s prezidentem, dnes by v Praze neproběhla protivládní demonstrace a národ se mohl užít poklidné neděle. Přitom je ale zjevné, že Macinka není hlupákem, nepostrádá slušné vzdělání, umí komunikovat, své názory dokáže formulovat a vyargumentovat s nadprůměrnou invencí a kompetencí, a také korektně, takže způsob, jakým komunikuje prostřednictvím jednoho z poradců, zdá se být nepochopitelný. Podle mého názoru Petr Pavel patří mezi prezidenty, kteří, jak se říká, sejí vítr a pak jsou šokováni, jestliže sklidí bouři. Tím chci říci, že na konfliktu mezi Hradem a Černínským palácem má svůj podíl viny; posouzení její míry však závisí na subjektivním pohledu každého z nás, tedy zda s prezidentem sympatizujeme nebo jsme naopak jeho kritiky.
Autor opět (jako už mnohokrát) ve svatém nadšení či rozhořčení opět přestřelil výrokem, že (cituji) ,,Macinka je jak vystřižený z učebnice zakomplexovaných autoritářů, resp. jejich podržtašků, kteří se touží zalíbit svým pánům. Veškerá jeho dosavadní kariéra totiž není výsledkem jeho osobních kvalit, ale mnohaleté servility k Václavu Klausovi a papouškování jeho názorů, která mu v kombinaci s absolutní personální nouzí v autoritářském táboře a shodou mnoha náhod vydláždila cestu až k ministerskému křeslu…“
No, já si nemyslím, že respekt k autoritě, jejíž ideje a myšlenky mu jsou blízké a jejíž pojetí praktické politiky pokládá za správné, lze kvalifikovat jako touhu servilního podržtažky zalíbit se svému pánu. Pokud Macinka v Klausovi vidí svého učitele (nikoli guru!) a pokud ho vnímá jako nesmírně zkušeného politika, který dokázal porazit idealistické Občanské fórum úhlavních (ne)přátel Havla a Pitharta, založit dodnes existující občanskou partaj, získat křesla předsedy vlády a dvojnásobného prezidenta a po skončení aktivní politické kariéry zůstat na mezinárodní scéně respektovaným hostem, který stále ještě má co říci, pak Macinkův obdiv ke Klausovi (který já osobně nesdílím) nelze chápat jako patolízalství zakomplexovaného nedouka, nýbrž jako žákovo pokračování v Mistrově díle. Kdybych na všechny žáky a následovníky velkých historických osobností pohlíželi optikou pana Pokorného, pak bychom museli stejně negativně hodnotit například všechny papeže, následující Ježíše Krista, nebo Václava Havla, který nepřišel s ničím, co by se dříve nenaučil na bytových seminářích profesorů Patočky a Černého, a nevyčetl z úvah Ferdy Peroutky, či Miroslava Horníčka, který jako Boha vyznával Jana Wericha a téměř beze změny přejal jeho pojetí inteligentního a navýsost aktuálního humoru. A co političtí romantici, kteří dodnes uctívají jako ikonu Václava Havla a hrdě se prohlašují za dědice jeho odkazu? Také oni jsou bezcharakterní bezmozci, neschopní samostatného myšlení? Prostě není nikdo (s výjimkou ústavů pro mentálně retardované pacienty) kdo by neměl nějaký vzor a kdo by nekráčel ve stopách, jež po sobě zanechávají inspirující osobnosti - i kdyby jí měl být ,,jen“ táta, třídní učitel na základce nebo sportovní trenér. Ríša je ovšem ve svých soudech tradičně příkrý, postrádá jakékoli porozumění pro lidskou psyché, jeho vnitřní zrak rozeznává pouze bílou nebo černou, přestože svět ve kterém je nám dáno žít a lidé kolem nás překypují barvami jako malířova paleta.
Resumé: Resumé: Pan Pokorný pro svou oddanost ideologii, kterou vyznává, a pro nekompromisnost vůči všem, kteří s ní nesouzní, by jistě byl skvělým politrukem u tankového praporu, husitským knězem Korandou v čele táboritů, nebo novým jakobínem Maximilienem Robespierrem, pokud by se nám vrátil rok 1789, ale ve dvacátých 21. století je tak konfrontační nátury až příliš. České pojetí demokracie je masarykovské a jak všichni víme, Masaryk odmítal radikalismus a demokracii jako takovou ztotožňoval a podmiňoval dialogem mezi spornými stranami.Robbespirem ale ve dvacátých 21. století je tak konfrontační nátury až příliš. Rozumím těm, kteří žádají Macinkovu rezignaci nebo odvolání, a nejlépe jeho setnutou hlavu jako dar pro pana prezidenta, a uznávám, že Macinka pochybil, když esemeskoval s hradní slepičí prdelkou Kolářem na tak ožehavé téma způsobem, jaký by před Guthem-Jarkovským nedokázal obhájit. Nicméně uznávám také jeho schopnosti, které jsou podle mého názoru o řád vyšší než jaké projevoval jeho předchůdce. Proto musím ocenit za daných okolností jím předestřené řešení kolizní situace mezi prezidentem a ministrem, totiž ministrovo odstřižení sebe sama od prezidenta. Není to standardní řešení a do budoucna si lze jen těžko představit jak budou nezávisle na sobě fungovat dvě centra zahraniční politiky, ale vzhledem k tomu, že za hlavního strůjce a arbitra zahraniční politiky se prohlásil premiér, který s prezidentem udržuje korektní vztahy a Macinku si pochvaluje, pak není důvod nevěřit, že vše půjde správným směrem. Co dodat? Snad jen tolik, že:
*
Nepopírám, Macinkova huba potíže dělá,
ale nemalé potíže rovněž prezident páše;
Pavel vděčí opozici že na Hrad ho chtěla,
Macinka nemíní chodit kolem horké kaše.
*
A tak se oba perou jak kohouti na smetišti,
jenže prezident moc nad ministrem nemá
a ministrova ofenzíva o pevný Hrad se tříští!
Není však smutnější když pivu spadne pěna?
*
PS: Stojíme před kruciální otázkou: K čemu je republice prezident, je-li parlamentní demokracií? V parlamentní demokracii vládne vláda a parlament, nikoli prezident. A prezident neplní ani jakousi kontrolní funkci vůči vládě, není pojistkou demokracie. Pokud se ohlédneme do minulosti, počínaje T.G.Masarykem, který po zrodu republiky de facto suploval roli monarchy, protože bez zábran přejal po císaři Františku Josefovi postavení monarchy, stojícího nad stranami jako absolutní autorita, privilegia a právo prvního a zejména posledního slova, přes Edvarda Beneše až po Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana a nově Petra Pavla všichni prezidenti vytvářeli vůči vládám konkurenční mocenské centrum, jež využívalo všech ústavních i neústavních, zákonných i nezákonných instrumentů k tomu, aby vládu dirigovali podle vlastních not a pokud se vláda vzpěčovala jejich taktovce podřídit, činili a jak zřejmě z aktuální situace na Hradě, nadále činí vše k tomu, aby vládě komplikovali či dokonce paralyzovali normální činnost. Výjimkou byli prezidenti Československé socialistické republiky, kteří ale byli zvýhodněni tím, že zastávali dvojjedinou roli, neboť byli zároveň vrcholnými funkcionáři KSČ, kteří mívali hlavní slovo nejen na Hradě, ale také ve vládě, která jim věrna stranické disciplíně byla oddána. Ale mimo éru socialismu všichni prezidenti bez výjimky každé vládě házeli klacky pod nohy, protože jejich osobní ambice vždy byly vyšší než vědomí odpovědnosti a nadřazování zájmů státu a národa nad vlastní zájmy. Vzpomeňme si jak po prvotní euforii z Václava Havla následovala kocovina a pak rozčarování, protože Havel, okouzlený svým renomé, jež sice v Česku rychle vyšumělo, ale v zahraničí mu vydrželo od dost déle, vystupoval jako politický sólista, který si vrzal na své skřipky bez ohledu na vládní orchestr. Petr Pavel plynule navázal na tradiční protivládní politiku Hradu, což je pro něj psychologicky o to snadnější, že Babiše bytostně nesnáší a Okamuru, Macinku a Turka vysloveně nenávidí, takže s okopáváním kotníků a mydlením schodů Babišově vládě nemá sebemenší morální problém. Ať udělá co udělá, může si být jist tím, že opozice mu bude nadšeně tleskat, protože je to JEJÍ prezident a po Fialově pádu nejsilnější lídr. Co dodat? Snad jen to, že
*
Prezidenti naší republice odjakživa škodí,
jen zřídka s vládou najdou společnou řeč,
prezident se obvykle opozicí za ruku vodí
a drží se tak pevně až do ruky bere ho křeč.
*
Republika je však parlamentní demokracií,
institut prezidenta proto smysl postrádá,
a když prezident na ministra posílá policii
víc než demokracie unese na hřbet jí nakládá!
