Článek
Autor Jaroslav Chovanec čtenářům nabídl (bůhví proč, protože je už jen jedním z řady atentátníků na renomé husitů) svůj ryze subjektivní pohled na husity, publikovaný pod titulem ,,Husité byli barbaři. Komunisté z nich přesto dělali hrdiny.“ No to by bylo, aby naši jurodiví antikomunisté neobvinili komunisty z hříchu, jehož se často dopouštějí sami, totiž z přepisování historie, protože dodnes platí staré inkviziční heslo, že účel světí prostředky. Jak s autorovým textem naložit? Tak, abychom se skrze fakty dobrali pravdy. Takže úvodem konstatuji, že Jarda opět blbne! Jde o další ahistorický blábol autora, který se pokouší přepisovat dějiny a zkreslovat středověk ve prospěch nepřátel Mistra Jana Husa a kališníků. Takže vůči jeho falešné intepretaci husitských válek námitka: husité se chovali adekvátně tomu, jak se vůči husitům, ale také vůči obyvatelstvu českého království chovali jejich nepřátelé. Představa, že pouze husité masakrovali viníky i nevinné, jen husité drancovali majetky církve, šlechty, měšťanů a sedláků, je falešná – husitské mravy byly stejně drsné jako doba, v níž bojovali za svatou víru, a jejich nakládání s nepřáteli bylo o nic krutější než způsob, jakým například křižáci a žoldnéři Panské jednoty zacházeli jak s nimi, tak s poddanými. Křižácká vojska by nebyla schopna se ani dopravit na bojiště, kdyby cestou neplenila vesnice a města, protože jiný způsob, jak si opatřit dostatečné zásoby pro válečníky a jejich početný doprovod, krmivo pro koně a tažná dobytčata v té době prostě nebyl. Proto za táhnoucími vojsky jako za hejny kobylek zůstávala spálená a vyžraná země, sužovaná hladomory a lemovaná tlejícími těly znásilněných, okradených a povražděných obyvatel. Husité čelili zběsilé nenávisti a teroru ze strany katolíků a na teror odpovídali terorem přesně v duchu tehdejších mravů a vojenských zvyklostí. Vždy si však musíme připomínat fakt, že na počátku všeho mordování bylo bezdůvodné odmítnutí polemiky duchovních autorit s Mistrem Janem Husem v Kostnici a jeho upálení. Nebyli to husité, kdo stvořil husity, kdo jim vtiskl do rukou meče a kdo je přiměl k boji. Husité se stali trpkým plodem hloupé a bezohledné politiky Římskokatolické církve, nadto v té době morálně a nábožensky tak zkažené, že i pukavec ve srovnání s ní voněl jako růže, jak napsal dobový autor. Připomínám bezprecedentní exces zvaný jako papežské schizma! ( Informace pro Jardu: Papežské schizma je situace, kdy v katolické církvi zastávají úřad dva nebo dokonce i tři různí papežové současně. Nejdelší papežské schizma nastalo po avignonském zajetí mezi léty 1378 - 1417 , kdy od koncilu v Pise roku 1409 stáli v čele západní církve tři papežové.) Tři papežové – a který z nich měl být v očích prostého lidu tím pravým? Kterého Bůh vyvolil? Kdo měl být respektovanou autoritou a Svatým otcem, jehož mají věřící poslouchat? Upálení Mistra Jana z Husi vyvolalo v českých zemích pobouření. Rozhněváni byli i panovník a větší část šlechty.
Mezi příznivci Husova učení se rozšířilo přijímaní pod obojí, které již za Husova pobytu v Kostnici zavedl kněz Jakoubek ze Stříbra, a kalich se stal symbolem tohoto hnutí. Už za probíhajícího kostnického koncilu bylo některými církevními preláty hlásáno, že Čechy odpadlé od katolické církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy, o níž začal tajně vyjednávat i Zikmund. Do českých zemí zamířily proti husitům postupně čtyři křížové výpravy - v letech 1420, 1421, 1427 a 1431. Někdy bývá jako třetí křížová výprava nesprávně označováno v podstatě neuskutečněné tažení z roku 1422 nebo výprava Sasů, která byla poražena v bitvě u Ústí roku 1426. Pátá křížová výprava byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek. Války jako takové těžce poškodily české země po politické, hospodářské i kulturní stránce. je pravdou, že v letech 1421–1424 bylo v Čechách a na Moravě zničeno 14 benediktinských klášterů a 18 proboštství, přičemž bylo usmrceno přibližně 674 řeholníků a řeholnic. Dále husitská vojska zničila 16 premonstrátských klášterů, ve kterých zemřelo 575 řeholníků a řeholnic. Cisteriátských klášterů a proboštství bylo zničeno 33, pobito bylo 3884 řeholníků a řeholnic. Augistiniáni přišli o 40 klášterů a 450 členů řehole. Zpustošeno bylo i 44 klášterů minoritských, 37 dominikánských a 3 další kláštery jiných řádů, celkově v nich bylo pobito 550 řeholníků a řeholnic. Plenění klášterů pokračovalo ještě ve dvacátých letech 15. století. Ale stejně tak se plenění – dokonce i katolických majetků! – dopouštěli pravověrní katolíci, bojující na straně křižáků a Panské jednoty. Holt, pozdní středověk byl drsnou dobou a každá náboženská válka bývá ještě o poznání drsnější, protože znepřátelené strany byly přesvědčené o tom, že bojují ve jménu božím proti silám pekelným, za spásu víry a křesťanství. Autor sice barvitě líčí hrůzy, kterých se dopouštěli husité, ale ani slovem nezmíní desítky tisíc obětí křižáckých tažení do Čech, bezpočet vydrancovaných a vypálených vsí, dvorců a měst, hladomory, které nepřátelé husitů vyvolali, atd.
V protikladu ke zkáze, která provázela husitské války, stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena reformní část Evropy. U nás je opomíjena skutečnost, že právě husité stáli na počátku reformačního hnutí a že o jedno století předběhli kalvinisty, lutherány i vyznavače učení Ulricha Zwingliho. Obecnou teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství ignorovalo nebo tvrdě potlačovalo kritiky poměrů, nenaslouchalo jejich argumentům, přehlíželo či tolerovalo i nejvážnější excesy duchovních. Husité však vybojovali kompaktáta, čímž vznikl v té době v Evropě ojedinělý stav dvojí víry, kdy vedle sebe v jedné zemi rovnoprávně žili katolíci s husity. A tato relativní náboženská svoboda byla českým zemím dopřána po dvě století, což v tehdejším křesťanském světě nemělo obdoby. Také do soudobého vojenství přineslo husitské válečnictví řadu změn. Pokud jde o míru krutostí, která autor přisuzuje výhradně husitům, pravdou je, obě válčící strany se dopouštěly masakrů zajatých vojáků i civilního obyvatelstva v dobytých městech, zejména pokud se obléhané město odmítalo vzdát. Jako příklady lze uvést masakr katolických mužů po dobytí Prachtic husity v dubnu 1420, masakr husitů při oblehání Chotěboře, kteří se vzdali za příslib volného odchodu v únoru 1421, masakr katolických obyvatel Comutova v březnu 1421, vhazování zajatých husitů a jejich sympatizantů do šachet v kutnohorských dolech, masakr obránců a obyvatel Německého broduv lednu 1422, nebo upálení 700 zajatých husitů po bitvě u Lipan ve stodolách v blízkém okolí roku 1434.
A znovu připomínám, že za zrození husitského hnutí se nejvíce zasloužili ti, kteří přesvědčeni o své absolutní moci a pohrdajíce Kristovým učením odmítli věroučné disputace s Janem Husem a ostatními českými teology, usilujícími o nápravu církve, zkažené až do morku kostí, nejprve slovem a věcnými argumenty. Teprve poté, kdy byli preláty oslyšeni a umučeni, došlo na meče, kopí, sudlice a cepy. Husitští teologové chtěli, ba toužili jednat, přáli si vést učené disputace s kritiky jejich pojetí víry, ale byli umlčeni. Pak se stalo to, co se stalo. Ale než budeme soudit a odsuzovat hrůzy a následky husitských válek, připomeňme si, jak si počínali například němečtí nacisté na dobytých územích, zejména v Polsku, Sovětském svazu, na Balkáně či v Nizozemí – i husité a křižáci by snad byli zděšeni, kdyby se stali svědky nejděsivějšího vraždění milionů nevinných obětí nacistické ideologie, vyznávané o pět století později jedním z kulturně nejvyspělejších národů Evropy, nadto v polovině osvíceného a humanizovaného 20. století!
A na závěr se zastavme u autorova naprosto debilního tvrzení, že (cituji) ,,husité se chovali jako barbaři. Komunisté z nich přesto dělali hrdiny.“ Jarda, evidentně fanatický katolík nebo potomek sudetských Němců, papouškující ahistorické teze páterů Halíka a Hermana, jím na sebe prozradil, že postrádá vhled do poměrů, jež vládly po celé gotické Evropě, zkrátka, ani trochu nerozumí středověku. Komunisté nemuseli z husitů dělat hrdiny, oni jimi totiž byli. A to v pravém slova smyslu. K tomu, aby poddaný povstal proti vrchnosti, kteří ve středověku byli absolutními pány na životy a smrtí poddaných (či spíše nevolníků), potřeboval vedle naprostého zoufalství ze života, který nebyl k žití a vedle hluboké náboženské víry (můžeme si být jisti tím, že na počátku 15. století nebylo v celé Evropě a mezi všemi národy zbožnějších křesťanů než v Čechách a na Moravě) také nezměrnou odvahu – vždyť se jednalo o prosté venkovany a městskou chudinu, od narození až do smrti uvyklé podrobovat se vůli feudálů, bez odporu snášet všechna příkoří, bídu, jako dobytčata dřít na panských majetcích a nadto neuvyklé zacházení se zbraněmi. Od narození jim kněží v kostelích sugerovali, že uspořádání společnosti na pány a kmány, na bohaté a chudé, je v souladu s boží vůlí a správnému křesťanu nezbývá než svůj těžký osud nést od kolébky až do hrobu. A pokud přesto tihle špatně živení, negramotní, nedostatečně vyzbrojení a v bojích nezkušení outsideři dokázali překonat přirozený strach z mocného panstva, psychicky se vyrovnat s obavou, že se stanou kacíři a skončí v pekle, napřímit kosy, okovat cepy, nabrousit vidle a postavit se na odpor jak své vrchnosti, tak výkvětu veškerého rytířstva, pak nezbývá než přiznat, že skutečně hrdiny byli. A hrdiny o to většími, že v průběhu času zjišťovali, že budou muset čelit nejen domácím nepřátelům, ale prakticky celé katolické Evropě (připomínám, že husitům vyhrožovala ohněm a mečem dokonce i ,,Panna Oreánská“, tedy legendární Johanka z Arku, vítězka na Angličany, tedy ohromující přesile, s jakou se neutkávali ani muslimové při obraně Svaté země před křižáckými vojsky. A pokud tihle ubozí nádeníci, pohánění pouze upřímnou zbožností a géniem Jan Žižky, dokázali patnáct let odolávat a dokonce vítězit, pak klobouk dolů – uznání jejich odvahy nezávisí na komunistech ani na nikom jiném, protože je jedním z nejméně diskutabilních faktů v celých dějinách českých zemí a Evropy.
Mám za symptomatický úkaz polistopadové éry, že se mnozí snaží ,,demytizovat“ dějinné události české historie, samozřejmě vždy v neprospěch Čechů a Moravanů – viz např. urputná snaha prezentovat sudetské Němce jako ty hodné, téměř jako demokraty, kteří se ničím neprovinili, a český národ jako lotrovskou pakáž, která svým spoluobčanům ze Sudet ubližovala a nakonec je z jejich vaterlandu vyhnala, jak se to podařilo rozumbradovi Pithartovi pod vskutku podivným pseudonymem ,,Podiven“. Zatímco nám byli husité servírováni jako národní ikony, Hus jako světec umučený zlotřilou církví a Jan Žižka nejen jako geniální vojevůdce (jímž nesporně byl), ale také jako dokonalý vzor středověkého rytíře, dnes je školákům sugerováno, že husité byli jen loupežnickou cháskou, Hus byl fanatik, který si za své upálení mohl sám, a Jan Žižka byl sadistou, který ukájel své zvrhlé choutky masakrováním skutečných nebo jen domnělých nepřátel. Ale je zajímavé, že když jsou bilancovány hospodářské a kulturní následky husitské revolty, tedy devastace českých zemí (včetně dramatického úbytku obyvatelstva), pro srovnání nejsou zmíněny následky třicetileté války, která se (nejen) na našem území odehrála o dvě století později a jež byly v každém ohledu ještě děsivější. Zatímco jedním z benefitů husitské revoluce (neobávejme se toho slova) byla na 200 let náboženská svoboda, pobělohorská rekatolizace naopak učinila náboženské svobodě konec, ze země vyhnala několik set tisíc nekatolíků (pokud neskončili na popravišti, takže katolická šlechta a církev mohly drancovat jejich majetky) a zejména utužila poddanství natolik, že se zvrhlo ve skutečný útlak zbídačeného venkovského obyvatelstva, což následně vedlo k řadě povstání, vždy utopených v krvi. A to vše je omlouváno argumentem, že nebýt porážky českých stavů na Bílé Hoře, neměli bychom v Čechách a zejména v Praze baroko. Zpustošenou zemi popsal svědek válečných hrůz Petr Lehnstein: „Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli utrápeni hladem a zardoušeni morem. Jsou plni larev a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.“
Český kněz a historik Bohuslav Balbín napsal několik let po válce: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“
Málokdy byl pro českého člověka život tak strastiplný jako v 17. století za třicetileté války. Zemí křižovaly armády, zabíjelo se, drancovalo, loupilo, znásilňovalo, bujely nemoci. Mezi lety 1618–1648 poklesl počet obyvatel na území dnešního Česka až o třetinu, po celé Evropě byla úmrtnost tak brutální, že v opuštěných krajích zůstal „jen vzduch a písek“.
Pro vojáky a obyčejné lidi byla válka takovou, jakou ji vylíčil Hans Jakob von Grimmelshausen: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit…“
Podle dobových údajů třicetiletá válka připravila české země o více než třicet procent žen a o padesát procent mužů. Díky neustálým bojům nebyl čas na řešení běžných věcí života, proto velká část obyvatelstva vyrůstala naprosto bez vzdělání, bez náboženství nebo mimo dosah spořádané státní moci. Děti i dospělí znali jen válku, zabíjení, rabování a hrubé zacházení. V pramenech najdeme případy lidí, kteří bloudili zpustlými lesy, živili se kořínky a neměli ponětí o řeči, o náboženství nebo lidském způsobu života. Na našem území řádili především švédští vojáci. Přesto u nás nepanuje jakákoli zášť či averze vůči Švédům samotným, ačkoli měli na svědomí daleko více obětí než husité, loupili, znásilňovali, vypalovali města a vesnice – a dodnes nám nevrátili poklady, které při svých taženích nakradli, včetně unikátní tzv. Satanské bible. Třicetiletou válku zmiňuji v kontextu husitských válek z toho důvodu, že stále slyšíme a čteme nemilosrdné soudy o husitech, ale ani slovo o těch, kteří pustošili české země, ale vlastně celou střední a západní Evropu, o dvě století později.
