Článek
Politruk Král nezklamal. Přinejmenším ty, kteří jako on od svítání do soumraku leží v metodických a ahistorických materiálech vydávaných totalitním Ústavem pro studium totalitních režimů, protože neznajíce minulost a nechápajíce současnost jiný zdroj informací buď nemají nebo neuznávají. Námitky vůči autorově tezím:
1. Pokud by volby měly být střetnutím idejí, programů, činů a osobností, jak idealisticky prohlašuje soudruh Král, pak bychom dnes měli jinou vládu než fialově koaliční, protože by každá ze stran šla do voleb samostatně místo aby se sdružovaly do slepenců ideově a programově nekompatibilních politických améb pouze za tím účelem, aby prostým součtem hlasů skutečného vítěze voleb připravily o možnost sestavit vládu. Jedním z tragických následků nedemokratických praktik tzv. demokratických stran je skutečnost, že přes milion voličů nemá zastoupení v parlamentu a ve vládě, a že mnozí lidé přestali věřit v demokracii, důvěřovat politikům a stát už nepokládají tak docela za svůj. Podobně jako v současné Ukrajině, kterou opouštějí miliony lidí, kteří už ztratili motivaci k tomu, aby zůstali ukrajinskými občany a aby trpěli a umírali kvůli režimu, který jim kromě války, chudoby, korupce a beznaděje nic nepřináší. Jsou to tedy partaje, které sebe sama stylizují do role demokratických stran, jež svými intrikami popírají základní principy demokracie a volby mění v grotesku, která však sotva koho pobaví.
2. Autor se sebevědomím a arogancí politicky uvědomělého všeználka (= kdysi se tihle úderníci propagandy nazývali komsomolci či svazáky) definuje voliče opozičních partají jako hloupou chudinu či chudé hlupáky a vyslovuje závěr, že ,,mladí a vzdělání fašisty ani autoritáře nevolí“ (učitelská poznámka: Jaroušku, nezaměňuj pojmy ,,vzdělaní“ a ,,vzdělání“, abys nebyl pokládán za nevzdělance), protože zřejmě nesleduje jak dlouhodobé, tak aktuální trendy ve společnosti, zejména v elektorátech jednotlivých partají, neboť by věděl, že jsou to právě mladí a vzdělaní voliči, kdo v mohutném proudu opouští vysychající močál vládní koalice a přelévá se do přehradní nádrže hnutí ANO.
3. Autor, zjevně ve vleku vládní propagandy (anebo možná její spolutvůrce) bez pochybností prohlašuje, že ,,mezi ekonomy je jednoznačná shoda na tom, že důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný… zásah do něj bude pro společnost nepříjemný, je ale nezbytný“. Skutečností však je, že pouze NĚKTEŘÍ ekonomové tvrdí to, co nám autor sugeruje jako konsensus celé ekonomické obce, zatímco mnozí jiní s touto vizí nesouhlasí (a spolu s nimi naprostá většina demografů) a to z racionálních důvodů: prudký rozvoj automatizace, robotizace, digitalizace a umělé inteligence v krátkém čase totálně překope pracovní trh, v reálném čase potřeba živých lidí na vykonávání mnoha profesí klesne na zlomek současných potřeb a lidí na práci bude přebytek, nikoli nedostatek. S tímto realistickým výhledem do blízké budoucnosti je absurdní kalkulovat jako s hrozbou stárnutím populace a pokoušet se aplikovat řešení, které by mohlo vyhovovat v časech, kdy sedláci mlátili obilí cepy, úředníci s prsty od inkoustu vyplňovali štosy papírových formulářů pery a budovami úřadů duněla razítka, a pilířem národního hospodářství byli chlap s lopatou, horník se sbíječkou a dojička u vemene. Taková je představa o budoucnosti na trhu práce v hlavě hlavního vládního reformátora, tradicionalisty, katolíka a moravského sedláka Jurečky – ale je to vize ryze politická, poplatná ideologickým narativům Fialova spolku, proto nereflektuje realitu a přehlíží ekonomické, demografické a sociální trendy. Mimochodem, prakticky všechny státy na západ a na sever od Šumavy vynakládají na důchody násobně více než české držgrešle – a přesto se ekonomicky nehroutí, přestože procházejí stejnými krizemi a demografickými peripetiemi jako naše republika.
4. Pokud jde o autorovu představu, že mladí (opět ta zavádějící paušalizace!) nepotřebují fašisty a populisty, jistěže je nepotřebují, ale chtějí ty, které autor dehonestuje nálepkami fašistů a populistů. Protože je vnímají jako závan svěžího vzduchu v zatuchlém Augiášově chlévě. Tak jako k životu objektivně nepotřebují marihuanu, pervitin, koks, alkohol, kratom, porno, mobil a sociální sítě. Ale chtějí je a to dokonce tak naléhavě, že nemít je, fyzicky a psychicky by trpěli tak jako za války trpěli obyvatelé bombardovaných měst ztrátou základních existenčních jistot a bez naděje, že život má smysl. Nadto je faktem, že právě juniorní aktivisté už tvoří pevná jádra politických subjektů, které autor dehonestuje výrazy ,,fašisté“ a ,,populisté“.
5. Stejně jako autor sdílím nadšení pro vzdělání, ale na rozdíl od něj postrádám víru, že by vzdělání (v současné době beztak často víceméně jen formální – viz akademické tituly rozdávané na Kindlově plzeňské právnické fakultě nebo obchodovatelné pod patronací Danušky Nerudové na Mendelově universitě) kohokoli imunizovalo proti nerozumu či hlouposti. Naprostou většinu členů zákonodárného sboru, vlády a justice tvoří lidé ověnčené vysokoškolskými tituly, nezřídka z prestižních Alma mater – a přesto jen nesnadno, s řadou omylů, mezi nimi nacházím osobnosti, jejichž úsudku lze důvěřovat a jejich výsledky ocenit jako prospěšné pro republiku, národ a jednotlivé lidi. To proto, že vesměs jsou determinováni idejemi či spíše ideologiemi, které alespoň deklaratorně přijali za své ve snaze dostat se na kandidátky a jejich prostřednictvím do lukrativních funkcí a k moci – viz případ Danuše Nerudové, který je žalostným příběhem o demoralizaci, konformismu a konjunkturalismu chorobně ambiciózní kariéristky.
Co dodat? Snad jen zlehka klepnout autora přes mentální prsty parafrází Shakespearova sonetu č. 66:
*
Bože, jsem již tolik unaven - rozbitá oběť života,
člověk se osudu jako kůň biči vozky marně vzpírá,
v chomoutu dře do úmoru, leč ze všeho je nicota;
jak by ne, když na pravdu křivě přísahá i svatá víra!
A když čest a zásady politici mění v levné pozlátko,
právo jak nevinnost kuplíři v talárech je znásilněno,
cesta vpřed vždy pádem do propasti skončí zakrátko
a za funkci je nutno partaji nabídnout tučné věno,
občan se už nediví, že republika zapadla do močálu,
zatímco on dřel a odříkal si s vírou k Havlově vizi.
Proč jsme v hnoji, ač máme mít pod nohama skálu?
Protože demokracie a prosperita jsou jen v televizi!
