Článek
Autor, zjevně zbarvený do fialova od hlavy až k patám, projevuje pochopení pro Fialovu „vizi na hranici snu“, ale já bych Fialovi naopak doporučil, aby okamžitě přestal snít, probudil se do reálného světa a až do voleb se nepokoušel zvrátit jejich předpokládaný výsledek sliby, jimiž se jen zesměšňuje a své koaliční partnery i vlastní partaj ještě před koncem zápasu posílá na střídačku.Vždyť na postech, na kterých se rozhoduje o jejich životech, lidé nepotřebují ideology, fantasty a experimentátory, nýbrž racionálně uvažující pragmatiky, chápající, že spolu s politickou funkcí přijímají zodpovědnost nikoli za sebe sama, nýbrž za společenství, které jim umožnilo stát se tím, kým se stali, s důvěrou, že osudy své a osud země svěřují do rukou svých zástupců, kteří se orientují v reálném čase, ve skutečném prostoru života. Aby posléze ke svému zklamání a zděšení zjistili, že do křesel prezidenta, premiéra, ministra, poslance, senátora či starosty posadili naprosto nekompetentního mluvku, u něhož se navíc po určité době začnou projevovat nectnosti, které byly důvodem, proč lidé nevolili jeho politické soupeře a proč čerti v pekle rozdělávají ohně pod kotli pro nenapravitelné hříšníky.
Myslím, že naprostá většina našich spoluobčanů pocítila na vlastní kůži propad životní úrovně, který byl za současné vlády nejprudší ze všech vyspělých zemí. Termín držkopád není s ohledem na situaci nijak expresivní. Češi za poslední tři roky významně zchudli, protože silně poklesla reálná mzda. Za poslední tři roky inflace kumulativně dosáhla více než třiceti procent. O tolik narostla cenová hladina a o tolik přišly z hodnoty svých úspor domácnosti. Zchudnutí velké většiny lidí (menšina ovšem i v krizi dokázala dál bohatnout) tedy spočívalo v razantním propadu životní úrovně právě kvůli velkému poklesu kupní síly a o téměř třetinu nižší reálné hodnotě naspořených prostředků. Důvěra veřejnosti v ekonomiku, ve vládu, ve stát a v jeho instituce, a také v nadějnou budoucnost je téměř na nule. 83 % lidí je přesvědčeno, že polistopadový vývoj vykazuje sestupnou trajektorii, kapitalismus vyčerpal veškerý potenciál rozvoje, demokracie vede jen k chaosu a naděje na záchranu žádná. Pravda, letos po více než dvou letech poprvé meziročně vzrostla reálná mzda, a to o 4,8 procenta na necelých 44 tisíc korun hrubého. To znamená, že poprvé po oněch dvou letech růst mezd předehnal inflaci. Loni průměrná mzda činila přes 43 300 korun a nominálně meziročně vzrostla o 7,5 procenta. Jenže průměrná inflace loni byla 10,7 procenta, což znamenalo, že reálně se mzdy propadly o cca tři procenta.V roce 2022 průměrná roční inflace dosáhla patnácti procent, tedy druhé nejvyšší hodnoty od vzniku samostatné republiky (nejvyšší průměrnou roční inflaci jsme měli v roce 1993, dosáhla tehdy 20,8 procenta). Kvůli takto drtivé inflaci se téhož roku reálné mzdy propadly o 8,5 procenta. Reálné výdělky Čechů spadly dokonce úplně nejvíc ze všech zemí OECD. Znamená to, že za poslední roky došlo k poklesu reálných mezd o 11,5 procenta. Teď jsou reálné mzdy zhruba na úrovni jako v roce 2017 a očekává se, že na úroveň, jaká byla ještě před covidem následovaným dalšími krizemi, se dostanou nejdřív v roce 2026 – ale jen za podmínky, že Fialovu vládu, potažmo nadvládu koaličních partají, vystřídá jiná, tentokráte kompetentnější a zodpovědnější politická garnitura. I kdyby měla stát řídit jako firmu, protože na rozdíl od propagandistických blábolů Fialovy party i firmy mají sociální programy, provádějí rozumnou personální politiku a v neposlední řadě dbají o rozvoj kompetencí zaměstnanců i managementu poskytováním možnosti rozvíjet své kompetence dalším vzděláváním a jejich strategií je vyhýbat se konfliktům, jimiž by mohly být ohroženy, například válkám (pokud ovšem nejde o zbrojařské firmy). To v ideálním případě ale každá privátní firma, má-li prosperovat, prostě nemůže jinak, aby neztrácela lidi, bez kterých zkrachuje dříve, než velký šéf sjede z luxusní kanceláře do podzemní garáže ke svému fáru.
Důležitější než absolutní hodnoty schodku je ale jeho výše vůči HDP. A jde především o výši strukturálního schodku. To znamená, jak moc se vyrovnává nebo nevyrovnává příjmová a výdajová strana rozpočtu bez ohledu na to, jak se ekonomice daří a jestli je zrovna něčím zasažena. Tedy jde o dlouhodobou nerovnováhu mezi příjmy a výdaji. A strukturální saldo by nemělo být vyšší než jedno procento HDP. Letos je na úrovni 2,1 procenta HDP. Vláda tvrdí, že na jedno procento bychom se měli dostat v roce 2028, což je silně optimistické tvrzení. Musely by přijít radikální změny na straně výdajů, což je téměř vyloučeno, a výrazné zvyšování daní s následkem revoluce a svržení vlády.
Minulý týden se ministr průmyslu Lukáš Vlček od Starostů po vzoru Petra Fialy zesměšnil výrokem, že vládě se daří dělat správné kroky, protože ceny energií klesají. Vážně, když vláda žádný přímý vliv na výši cen elektřiny a plynu nemá? Byznys s energiemi ovládají soukromé podnikatelské subjekty, nikoli politici. Ačkoli ministr průmyslu a obchodu Vlček s nadšením vytrubuje do světa, že (cituji) „ceny energií klesají a je to skvělá zpráva nejen pro domácnosti, ale taky firmy a celý průmysl, a je to další důkaz, že se nám daří dělat ty správné kroky!“ Vláda ovšem může intervenovat na trhu s elektřinou a plynem jen tím, že je zastropuje – což ovšem nečiní. Ceny elektřiny i plynu i přes zlevňování jsou a nadále budou několikanásobně vyšší, než byly před rokem 2020. K žádnému zlevnění ceny energií pro konečné odběratele nedojde i kvůli tomu, že pokles ceny silové elektřiny bude z hlediska zákazníků negován nárůstem regulované složky určované Energetickým regulačním úřadem. Už loni byl nárůst regulované složky, která představuje stále větší podíl celkové ceny pro odběratele, velmi výrazný. V roce 2023 tvořila regulovaná složka asi 30 procent z celkové ceny, nyní už téměř polovinu. Pro letošní rok se z rozhodnutí ERÚ zvýšila regulovaná složka o více než 68 procent.
Z mnoha fantastických vizí, které od premiéra Fialy zazněly, stojí za kritiku jeho tvrzení, že „vláda zásadně proměnila energetiku, Česko se stane mezinárodní špičkou v jaderné energetice.“ Jenže vláda dosud ani neschválila novelizovanou Státní energetickou koncepci a nemá plán, jak dál s uhelnými elektrárnami, zda je chce státem dotovat, ani jak zajistit jiné záložní flexibilní zdroje, tedy ty plynové. Od bývalého ministra průmyslu Jozefa Síkely občané jen opakovaně slyšeli, že to, že přestaneme být soběstační ve výrobě elektřiny a staneme se po roce 2025 dovozci, je prý putna. Lidé prý nepoznají, odkud k nim elektřina přitekla. Ztráta energetické soběstačnosti (stejně jako potravinové, demografické a jakékoli jiné) a závislost na cizích zdrojích však nemohou být nikomu lhostejné, protože každá závislost činí závislého mnohem více zranitelným v případech, kdy se dodavatelé ocitnou v problémech anebo závislosti zákazníka zneužijí.
A co si myslet o Fialově tvrzení, že Česko se stává špičkou jaderné energetiky, když zatím nic nenasvědčuje tomu, že se by byla podepsána smlouva na stavbu dvou nových jaderných bloků v Dukovanech? Výběr korejské KHNP namísto francouzské EdF v tendru na dostavbu je od začátku kritizován kvůli tomu, že není loajální vůči evropským partnerům, sám o sobě nedává smysl a není strategický. Kolem tendru je mnoho zásadních otazníků. Ať už jde o nevyjasněný spor Korejců s americkým Westinghousem, stížnost EdF u Evropské komise kvůli tomu, že korejská vláda by mohla na dodávku nových bloků poskytnout KHNP státní podporu, aby byla schopná dodržet nabídnutou cenu, nebo to, že korejská vláda je zneklidněna rizikem, že by kvůli smluvním podmínkám realizace projektu mohla na zakázce dramaticky prodělat. Otázkou je, kdy a zda vůbec proběhne transformace ČEZ jakožto investora. Pro ČEZ v současné podobě je zřejmě nemožné pustit se do stavby jednoho bloku, natož dvou, protože postrádá dostatečný kapitál. Hodnotu ČEZ si vláda nadále snižuje platností windfall tax, kdy zisky společnosti podléhají efektivní daňové sazbě, která ve třetím kvartále dosáhla brutální výše 86 procent! Už i koaliční politici veřejně mluví o tom, že je třeba do konce roku provést změnu akcionářské struktury ČEZ nebo docílit toho, aby bloky stavěla plně státní firma. Rozhodnoutí bude muset padnout brzy, ale v zásadě každá varianta sebou ponese značná rizika, nebezpečí mezinárodních arbitráží, spory u vnitrostátních soudů a patrně také trestní kauzy. A samozřejmě pokračující utahování opasků u kalhot českých daňových poplatníků, protože všechny dobrodružné akce politiků nakonec vždy musejí zaplatit (= odskáčou si) občané, kteří však nemají na rozhodování vlády nejmenší vliv, protože politiky zajímají pouze v předvolebním období a po volbách, jako by ani nebyli.
Autor (kupodivu správně) uvádí, že: „… v politice je rozhodující důvěra. A ambiciózní vize zůstává atraktivní jen tehdy, je-li uvěřitelná. Její splnění může být náročné a nepravděpodobné, ale musí zůstávat uskutečnitelné. Takové jsou vlastní skutečným státníkům. A právě reálná splnitelnost je klíčová pro to, zda ambiciózní vize získá veřejnou podporu.“ A tím autor současně vyjasnil důvod, proč premiér Fiala namísto potlesku za svá vyjádření sklízí jen posměch:
1) jako premiér nemá důvěru (cca 17 %), podle průzkumů je dokonce nejméně důvěryhodným předsedou vlády členských států EU,
2) politika jeho vlády nevede k výsledkům, nýbrž k následkům,
3) proklamace na téma nejbližší budoucnosti objektivně pro většinu odborné veřejnosti a občanů nejsou uvěřitelné,
4) v reálném čase Fialovy vize nejsou uskutečnitelné,
5) podporu veřejnosti proto nemají, a šance získat ji do voleb není o nic větší než šance majitele osla, že jeho ušatý miláček zvítězí ve Velké pardubické.
Co dodat? Snad jen to, že:
*
Na pohádky máme Erbena, Němcovou a Říhu,
od politiků právem očekáváme žánr zcela jiný,
například program, jak z lidí sejmout bídy tíhu,
místo fantaskních proklamací smysluplné činy.
*
Ríšovi ke spokojenosti však stačí pouhé vize
a čím jsou bláznivější, tím více bude jim věřit!
Nevadí, že každý Fialův projekt ukončila krize,
úspěšnost vlády lze prý i jen podle slibů měřit.
*
Pokud jde o plané sliby Fiala konkurenci nemá,
když je dává, předem už ví, že splnit je nesvede,
lhát už se nebojí, ví, že po volbách přijde změna
a že v politice pro něj cesta dál nikam už nevede.
