Článek
Tedy to je síla! Autorka se plně dala do služeb antikomunistické propagandy, která nabírá na obrátkách úměrně tomu, jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, které hrozí stát se vládní koalici tím čím se stalo Waterloo pro Napoleona, anebo Chlumec pro sedláky. Totálním fiaskem. A nejen to – pětatřicet let po Sametové revoluci se národ zásluhou probouzí ze snění a iluzí o přednostech kapitalismu a o půvabech demokracie, přestává věřit v existenci právního státu a ze všeho nejméně už důvěřuje politikům, kteří se sice až okázale stylizují do role demokratů, leč demokracii vnímají jen jako nutné zlo, protože bez voleb by se nedostali tam kde jsou..
Děti se nestarají o politiku a neřeší její atributy ani dopady do soukromé sféry; prostě se narodí do určitého systému a protože jsou jeho infiltrovány od kolébky, přijímají jej jako danost, jako normalitu, samozřejmě s výjimkou tak brutálního režimu, spočívajícího na zvrácených dehumanizovaných teoretických základech, jakým jsou například učení o nadřazených a podřadných rasách, jak tomu bylo v časech Třetí říše, kdy židovské děti neměly šanci aby unikly ze spárů antisemitismu, nejtvrdší diskriminaci, pogromů a neskončily buď rovnou v hromadném hrobě nebo v transportu do koncentračních táborů. To je ovšem extrémní situace, která i nejmenší děti nevyhnutelně zaplétala do politiky, jíž sice nemohly rozumět, ale pronikala do jejich osudů tak jako tajfun do životů Polynésanů, kteří sice neznali jeho fyzikální příčiny, nedokázali mu čelit, ale nemohli jej ani nebrat na vědomí.
A když děti dospějí do věku, kdy lze u většiny z nich přepokládat rozvoj kritického myšlení, tedy do puberty, politika je stejně nezajímá, hlavními tématy jejich myšlenek ve dne a snů v noci nebyli soudruzi, nýbrž pro kluky holky a pro holky kluci, případně ,,nic nechápající“ rodiče, kteří se vždy snaží o pravý opak toho, oč usilují puberťáci – rodiče zachraňují svou upadající autoritu a snaží se potomky zmítané hormonálními bouřemi zachránit před ztroskotáním, zatímco potomci nadšení úpadkem rodičovské autority naopak dělají vše pro to, aby ztroskotali – ovšem z vlastní vůle, uvědomujíce si sebe sama coby originální osobnosti, nikoli jako pouhé kopie táty či mámy. Jako školáky nás nezajímal Gustáv Husák, normalizace, disent, Charta 77, atd., protože život běžel jak podle našich tehdejších představ a potřeb měl – měli jsme kde bydlet, rodiče chodili do práce, po práci se věnovali svým zájmům, užívali jsme si volných víkendů, svátků a prázdnin, v patnácti už trsali na diskotékách a odpoledních čajích, nikdo nehladověl, nikdo nežebral a bezdomovci neexistovali, exekutoři nedrancovali soukromé majetky, mámy odcházely do důchodu v pětapadesáti, tátové v šedesáti, veškerá zdravotní péče bývala bezplatná (tehdy zubní lékař nežádal za jednu plombu tisícovku!), možnost sportovního vyžití bývaly prakticky neomezené, protože nejen stát, ale kdejaký podnik, zemědělské družstvo a státní statek vynakládaly značné prostředky nejen na bytovou výstavbu (za socialismu 350 - 400 tisíc dokončených bytů ročně, dnes pouhá desetina!), ale také na sportovní aktivity dospělých, dorostenců a dětí – například zemědělská družstva zakládala jezdecké kluby, kam se mohl přihlásit každý kdo měl zájem, protože od koně přes jezdecké vybavení a trenéra až po účast na závodech vše bývalo zdarma. Dnes mají stejnou možnost jen děti z velmi bohatých rodin. A takových klubů a oddílů býval bezpočet, proto se i v nejmenších vískách hrál skutečný fotbal na pořádných hřištích s klubovnami, tenis, volejbal, v sokolovnách košíková, provozovala cyklistika, motoristický sport, apod. Dělník, zemědělec, či umělec regionálního formátu měli stejné možnosti vyžití jako ředitelé fabrik a okresní tajemníci KSČ. Školáci nebyli rozkastováni podle majetkových poměrů jejich rodin. Ale vyprávěním o tom, co bylo tehdy a co máme dnes (resp. co někteří mají, ale mnozí jiné ne) bylo by nošením dříví do lesa – každý kdo onu dobu zažil, sám bude vědět o jejích kladech i záporech a dokáže objektivně porovnávat jak se žilo tehdy a jak se žije nyní. I proto kdysi Jirka Pehe, zneklidněn tím, že mnozí starší lidé nevzpomínají na socialistické Československo zrovna ve zlém, pronesl památnou větu, že se už těší na to, až pamětníci vymřou, aby mladým nepletli hlavy pravdivým vyprávěním o tom, co bylo, jak žili a proč se dnes cítí podvedeni a zklamáni. Speciálně pro autorku, která odvádí pozornost k problémům minulosti, aby se nemusela zabývat mnohem většími problémy současnosti, cituji ze zprávy Národního ústavu duševního zdraví, který ve spolupráci s Českou školní inspekcí vloni provedl tzv. Monitoring duševního zdraví žáků: Třicet procent dětí projevuje symptomy středně těžké až těžké úzkosti. Čtyřicet procent žáků prožívá vážné depresivní stavy. Dětských psychologů je však málo, kapacity ambulantní péče jsou přetížené, psychicky trpící děti musejí na vyšetření a pomoc čekat celé měsíce. Podle dat uveřejněných Ústavem zdravotnických informací a statistiky se v průběhu jediného roku (!!!) ambulantně léčilo 58 600 mladých lidí do dvaceti let. Naléhavou hospitalizaci potřebovalo 2600 pacientů, ale psychiatrické nemocnice pro děti jsou v Česku jen tři, dohromady mají 190 lůžek. Linka bezpečí uvádí, že vedle šikany, která se stává děsivým fenoménem (nejen) českého školství, musí také řešit myšlenky na sebevraždu, sklony k sebepoškozování, nenávist ke škole a odpor ke vzdělávání, samozřejmě již zmíněné deprese a úzkosti. V kontextu tohoto neblahého trendu, devastujícího psychiku dětí a dorostu, Linka bezpečí byla nucena navýšit kapacitu interventů meziročně o 16 procent. Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí, uvádí, že (citace) ,,v roce 2023 jsme museli odbavit přes sto tisíc (!!!) kontaktů, tedy případů dětí volajících o pomoc v situaci, kterou již nezvládají. Pokračuje setrvalý výrazný nárůst tematicky obtížnějších hovorů z oblasti psychických problémů. U tematiky sebevražd jsme zaznamenali meziroční nárůst o 33 procent, u sebepoškozování o 54 procent. O 60 procent vzrostl počet intervencí, tedy situací, kdy v zájmu klienta kontaktujeme další instituce.“
Kateřina Schmidtová z Rodičovské linky uvádí: ,,Stále více rodičů se na nás obrací kvůli sebevražedným myšlenkám dětí. Hledají také způsob, jak komunikovat s dětmi, které se po sebevražedném pokusu vracejí domů z nemocnice. Téma sebevražd a sebepoškozování dětí, jejich úzkostí a depresí se na Rodičovské lince zvýšilo o 52 procent.“
Podle Ministerstva školství mezi žáky nevládne pozitivní nálada. Zejména po návratu dětí do školy po skončení pandemie se výrazně zhoršilo duševní zdraví u většiny z nich. Vytrácí se celkový pocit bezpečí a pohody. Současně se zvyšuje počet dětí užívajících návykové látky. Podle odborníků s psychickými problémy souvisí i špatná fyzická kondice dětí. Nejen sportovní, ale jakákoli pohybová aktivita většiny mladých lidí je naprosto nedostatečná. Od roku 2015 podle průzkumu STEM přibývá rodičů (ze 17% na 39%), kteří si stěžují, že jejich dítě si nemá venku s kým hrát, protože téměř všichni vrstevníci po návratu ze školy a po celý víkend sedí doma u počítačů. Mobilní telefony má k dispozici přes 90% dětí starších deseti let, takže i když se rodičům podaří přimět je k tomu, aby šly na čerstvý vzduch, internet a sociální sítě neopustí, jen si někam zalezou a pokračují v tom, co by jinak dělaly doma. Atd.
Takže o čem to autorka píše, jestliže před čtyřiceti padesáti lety děti bývaly psychicky a fyzicky zdravější, ani zdaleka v takové míře nezmítaly jimi úzkostné stavy a deprese, mnohem více respektovaly rodiče a učitele, jejich zlobení a alotria nesměřovaly v takové míře k šikaně a už vůbec ne k pokusům o sebevraždy, sebepoškozování, anorexii a bulimii, konzumaci drog, či dokonce k agresi vůči okolí, ve finále k pokusům o vraždu spolužáků a pedagogů, atd. Autorka rovněž opomíjí hrozivý fenomén rozvoje tzv. digitální demence, kterou lze jako svého druhu epidemickou záležitost diagnostikovat zhruba od roku 2000, kdy se rozjel proces pozvolného poklesu průměrné inteligence, takže dnešní mladí lidé mají v průměru IQ o cca 10 bodů nižší než jejich dědové a babičky. Jinými slovy, po dobu cca jednoho a půl milionu let trvající evoluce lidského rodu velikost, strukturovanost a inteligence hominimů setrvale rostly, ale v posedních pětadvaceti letech sledujeme opačný trend, tedy úbytek rozumových schopností. Jak lidstvo skončí? No, s ,,podporou“ umělé inteligence se Homo sapiens ,,dovyvine“ v tom lepším případě nazpět k Homo erectus, v horším pak skončí na úrovni druhu Australopithecus africanus nebo člena ODS. A aby toho nebylo dost, podle aktuálních průzkumů souběžně s poklesem průměrného IQ se dramaticky mění některé biologické funkce lidského organismu – a nejde jen o svaly, nýbrž ve hře je osud celého lidstva, protože na spermiogramy dnešních mladých mužů je žalostný pohled: nejenže jejich ejakuláty ve srovnání se seniorními milovníky obsahují sotva 20% spermií, ale tyto spermie jsou nadto ve značném počtu neživotaschopné. Když v těle chybí spermie a testosteron, chybí i libido, bez libida není zalíbení v opačném pohlaví, není touhy a lásky, nerodí se děti. Jistě, autorce se nezamlouvá socialismus, ale dříve než začne smolit ahistorické, zjevně ideologické nesmysly, měla by jít skutečně do hloubi problému, opatřit si relevantní a verifikované fakty, neporovnávat ideje s idejemi, nýbrž srovnat reálně existující s reálně existujícím, aby dospěla ke správnému poznání a k důvěryhodným závěrům. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Přál bych dnešním dětem dětství za socíku,
mnozí na ty časy nevzpomínají pro nic za nic,
tehdy kluk na učitelku ve škole nevytáhl dýku,
ve dvanácti nebylo trapné být panna či panic.
*
Vesnice a města nám byly jedno velké hřiště,
pokud si vzpomínám naše hry konce nebraly,
největší starostí bylo co hrát budeme příště,
co nestihli jsme do tmy, ve škole jsme dohráli.
*
Dětská mysl netrápila se sexuální identitou,
politická situace doma a ve světě nás nežrala,
nebývali jsme atakováni LGBT+ komunitou,
o pohlaví dcery či synka maminka se nebála.
*
Kluci bývali kluky, dívky cítily se být děvčaty,
Snad každý věřil, že narodil se do pravého těla,
bez internetu pedofil honil v skrytu za vraty,
neškolil dítka na netu jak se ,,to“ správně dělá.
*
Děti tenkrát znaly historii, pyšnily se husity,
Hus, Žižka a Palacký pro ně nebyli vyvrheli,
dnes pologramotné mají obraz dějin rozbitý;
vážně jsme světoobčany bez kořenů mít chtěli?
*
Jistě, ani socialismus nebyl tak úplně bez kazu
(a to pomíjím politické zločiny padesátých let),
ale o tom že lidé byli šťastnější je řada důkazů,
víme také, že vlast nám nenahradí ani celý svět.
