Článek
Blábol. Betlémy nikdy nezmizely, bylo jich všude plno, a to nejen v soukromí domácností, ale také na veřejných místech, v kostelích, v kulturních domech, v obchodních domech, na specializovaných výstavách betlémů, i v hračkářstvích. Tak jako nezmizeli faráři, nebylo zakázáno sloužit mše a praktikovat náboženské rituály, nebylo zakázáno vydávání náboženské literatury, naopak, po celou socialistickou éru fungovala náboženské nakladatelství od roku 1949 až 1989 vycházely Katolické noviny, každý rok byl vydáván Cyrilometodějský kalendář, který nebyl jen přehledem dní, týdnů a měsíců, ale především oplýval myšlenkově bohatými teologickými a filosofickými texty. V letech 1952 až 1989 vydávalo náboženskou literaturu Ústřední církevní nakladatelství, které mělo v nabídce také časopisy, učebnice náboženství, modlitební knihy a zpěvníky, hudebniny pro církevní potřeby, kalendáře, různé tiskoviny pro všechny církve, jakož i církevně politickou literaturu. V ÚCN se podařilo vydat řadu hodnotných prací ze všech teologických oborů, církevní i obecné historie, ale také např. biografie a jubilejní publikace. Dodnes právem oceňovaným počinem je vydání českého ekumenického překladu Bible v roce 1979 (s deuterokanonickými texty 1985) na počest 400. výročí vytištění prvního svazku Bible kralické a s ním související čtrnáctisvazkové edice Starý zákon : překlad s výkladem (1968 – 1985) a dvousvazkový Nový zákon s výkladem a komentářem. Přesto se dodnes od přepisovačů historie nesou zkazky o tom, že za komunistů Bůh byl zakázán, věřící pronásledováni jako v časech antického Říma (už chybí jen předhazování křesťanů dravým šelmám jako předehra gladiátorských zápasů) a Písmo svaté se četlo potajmu ve sklepeních.
Jasně, pro skutečně věřící lidi nebyl socialismus rájem a já nemíním onu dobu idealizovat, ale copak jím je i dnes, v demokracii? Církve živoří ještě hůř než za Husáka, byť velmi zbohatly restitucemi; strádají však dramatickým úbytkem věřících, mnohé kostely zejí prázdnotou a kněží slouží mše před prázdnými lavicemi. Až na vzácné výjimky zmizely církevní pohřby, křty a biřmování dětí, už ani na venkově nezní zvony, ještě za komunistů svolávající věřící do chrámu Páně. Pokud někteří lidé flirtují se spiritualitou, pak většinou mimo oficiální církve, daleko od institucializovaného náboženství, okouzleni například buddhismem, šamanismem nebo formami spirituality označovaných takzvaně New Age. Mnozí z nás jen věří něčemu, co nás přesahuje a co exaktní věda neumí vysvětlit. Česko je spíše než náboženské ezoterické. Podle religionisty Zdeňka Vojtíška náboženství v Česku nabývá nových podob – ať už se pěstuje v satelitních domech za Prahou či propaguje na motivačních školeních. „Dnešní spiritualita je individualistická. Od náboženství neočekáváme výklad světa, nýbrž jeho hlubší prožitek,“ míní. To, v čem jsou Češi skuteční a nepřekonatelní šampioni, je ale nedůvěra k církvím. Nechtějí mít s církvemi nic společného. A zatímco v zemích, které jsem zmínil, je docela běžné, že lidé do kostela nechodí, ale církve si z nějakého důvodu váží, je to situace, jakou v Česku vůbec neznáme. Ten, kdo tu nechodí do kostela, nemá obvykle církev rád nebo mu je úplně lhostejná. Víra jak ji znali a praktikovali ještě naši dědové a babičky v časech totality dostala v demokracii poslední ránu, církve skomírají a stávají se jakýmisi kluby posledních nostalgiků, kteří se brání pohlédnout tváří v tváře evoluci života a vesmíru, tedy pravdě.
Pokud jde o vánoce za socialismu, mám pro autora informaci, která ho nepotěší: byly báječné. A byly mnohem poetičtější než dnes, kdy se cele zaměřují na materiální statky a tak definitivně ztrácejí ono kouzlo, jaké bývalo dopřáno v dětství nám. Děti totiž v žádné době, s výjimkou časů válek a revolucí, nevnímají politické, resp. ideologické aspekty světa, do něhož se narodily a ve kterém žijí, a proto neřeší, zda režim je demokratický, autoritářský nebo totalitní. Zejména pokud jsou obklopeny láskyplným prostředím harmonické rodiny, nestrádají zimou a nedostatkem jídla, mají kamarády a pokud projevují zájem o nějaké aktivity, například sport nebo o výtvarný kroužek, mohou se jim věnovat. Za socialismu totiž prakticky všechno pro děti bylo zadarmo, i ty nejnáročnější zájmy z větší části nebo zcela financoval stát. Vánoce pro děti bývaly časem radosti nezkalené politickými a ekonomickými problémy, protože, ač tomu dnešní junioři neuvěří, tenkrát bývala skromnost ctností, nikoli jako dnes sice nedobrovolnou, leč sebezáchovnou adaptací na chudobu.
Svou roli samozřejmě sehrávala pravá zimní atmosféra se spoustou sněhu a se vším co k pořádné zimě patří, tedy sněhuláky, koulováním, bruslením, sáňkováním, atd. U nás se pořád spoléhalo na Ježíška, přestože z východních stepí se do Československa nastěhoval Děda Mráz, ale popravdě, je snad Santa Klaus lepší variantou? Santa Klaus je byznysmen z New Yorku, vše co dělá dělá pro prachy, děda Mráz je bodrý venkovan, který naděluje a nežádá za to víc než úctu a poděkování. Kromě toho nelze opominout, že tradičně antiklerikální a sekularizovaná česká společnost (narozdíl od neméně tradičních slovenských katolíků) Ježíška nevnímala tak silně jako nepostradatelný atribut českých Vánoc, ale spíše jako folklórní rekvizitu - asi jako Moranu při jarních slavnostech, která si to ovšem narozdíl od Ježíška vždy pořádně odskáče, ať už je utopena, upálena nebo zakopána pod zem.
Pokud jde o ony fronty na kapry, na stromečky, kolekce, hračky a pomeranče, atd., nešlo o nic co by lidem nějak zvlášť vadilo. Před padesáti a více lety se fronty tvořily i na západ od našich hranic, ale především fronta bývala pro sousedy místem setkávání, rozhovorů, vtipkování, drbů o nepřítomných, zkrátka tím, co dnes suplují tzv. komunitní centra. Stačilo se postavit do fronty na venkovské poště a člověk se zakrátko dozvěděl to o čem doposud neměl ani tušení. Popravdě, pro prosté lidi život není snadný v žádném režimu a když uvážíme, že v současné době 43 procent našich spoluobčanů žije na hranici chudoby, 700 tisíc lidí čelí exekucím na majetek, drahota roste a kupní síla obyvatelstva klesá, tak je příliš troufalé naparovat se tím jak se dnes máme a vysmívat se tomu, co jsme měli před revolucí. Všechno nelze poměřovat optikou kondelíkovského konzumentarismu; ačkoli jsem už od kolébky ortodoxní ateista, nemohu popřít, že i pro nás nevěřící Vánoce za socialismu bývaly mnohem poetičtějším a dokonce více mysteriózním zážitkem než dnes. My jsme ostatně i bez katechismu věděli proč máme Vánoce, Velikonoce, Dušičky a ostatní křesťanské svátky, ale zkuste se na jejich původ a důvod zeptat dnešních dětí.
Děti totiž v žádné době, s výjimkou děsivých časů válek a revolucí, nevnímají politické, resp. ideologické aspekty světa, do něhož se narodily a ve kterém žijí, a proto neřeší, zda režim je demokratický, autoritářský nebo totalitní. Zejména pokud jsou obklopeny láskyplným prostředím harmonické rodiny, nestrádají zimou a nedostatkem jídla, mají kamarády a pokud projevují zájem o nějaké aktivity, například sport nebo o výtvarný kroužek, mohou se jim věnovat. Za socialismu totiž prakticky vše pro děti bylo zadarmo; i ty nejnáročnější zájmy (například jezdecký sport nebo juniorský hokej) z větší části nebo zcela financoval stát. Vánoce pro děti bývaly časem radosti nezkalené politickými a ekonomickými problémy, protože, ač tomu dnešní junioři neuvěří, tenkrát bývala skromnost ctností, nikoli jako dnes sice nedobrovolnou, leč sebezáchovnou adaptací na chudobu.
V Česku přibývá lidí v takzvané energetické chudobě, kteří si nemohou dovolit dostatečně topit, dluží na energiích či za ně utratí víc než dvě pětiny svého čistého příjmu. Zatímco v roce 2020 jich bylo asi 770 tisíc, loni už 1,3 milionu. Uvádí to česká zpráva Powerty Watch 2024, kterou v pondělí představili zástupci české části Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení (EAPN). Ta sleduje v jednotlivých zemích výskyt chudoby a vyloučení a dopady sociální politiky, podle toho pak připravuje svá doporučení. Česká zpráva shrnuje výsledky domácích analýz a studií od loňského podzimu.
„Můžeme konstatovat, že se každý rok situace zhoršuje. Chtěli jsme upozornit na to, že data jsou alarmující. Stále více lidí zůstává bez tepla a světla. Zadlužují se, v předlužených rodinách jsou děti. Je těžké pomoci, protože nefunguje dávkový systém, zabydlování, lidé se točí v azylových domech,“ uvedla jedna ze spoluautorů zprávy Iva Kuchyňková z Charity ČR. Letošní zpráva se zaměřuje na energetickou chudobu, kdy má domácnost problém zajistit topení či ohřev vody. Podle jedné ze studií se to týká lidí z pětiny nejchudších domácností, kteří si nemohou dovolit dostatečně topit, dluží za energie či za ně utratí přes pětinu svého čistého příjmu. V roce 2020 bylo v takové situaci 440 tisíc domácností, v nichž žilo 770 tisíc osob. Loni to bylo 690 tisíc domácností s 1,3 milionu členů. Důvodem jsou nízké výdělky, vysoké ceny energií i nízká energetická účinnost, uvádí zpráva.
Spoluautor dokumentu Jiří Vraspír připomněl pak nedávnou zprávu o vyloučení z bydlení, na kterou se dokument také odkazuje. Podle ní má víc než půl milionu domácností nadměrné náklady na bydlení a vydává za ně přes dvě pětiny příjmu. V těchto rodinách žije 860 tisíc dospělých a dětí. V bytové nouzi v provizorním bydlení, nevyhovujícím bytě či bez domova zůstává pak téměř 161 tisíc lidí, z nich přes 62 tisíc dětí. Podle bývalé ombudsmanky Anny Šabatové jsou výsledky zprávy zlé. „Všechny parametry se zhoršily a ještě se budou zhoršovat. Je to výsledek dlouhodobě špatných politik, kdy jsou nespravedlivě nastavené základní parametry. Pak se šetří na všech oblastech, které mají dopad do chudoby,“ míní Šabatová. Podle někdejšího premiéra Vladimíra Špidly se opatření nastavují podle představy, že za chudobou je selhání člověka a že se dávky zneužívají. Reálná hodnota životního minima výrazně v posledních letech kvůli vysoké inflaci poklesla, stanovená částka tak neplní svou funkci, řekl Špidla (patrně pro své ,,socialistické“ názory není zván do médií, vždyť demokracii je nutno bránit proti ka ždému, kdo se opováží vyslovit, že není dokonalá a že v ní nejsou všichni šťastni).
Česko je často prezentováno jako země s nejnižší mírou chudoby v EU, ale pokud se podíváme na data evropsky srovnatelným způsobem, vychází realita výrazně jinak. Na to se nyní zaměřila společnost PAQ Research, která vydala zprávu, v níž konstatuje, že evropsky srovnatelnou chudobou trpí pětina Čechů a jsme tedy v průměru, nikoli premianty EU, jak tvrdí například mnozí politici. Je příznačné, že se v naší veřejné debatě často šermuje statistikami o chudobě – procenta, mediány, srovnání s EU, ale jen málokdy se vysvětluje, co tyto ukazatele skutečně znamenají a jak vznikají. Výsledkem je pak zkreslený obraz, který může vést k mylnému vnímání sociální reality. A to je pro budoucí vývoj v České republice dost nebezpečné. Už jen proto, že ukolébáni špatně interpretovanými daty přestáváme vnímat, že mezi námi žijí lidé, kteří jsou frustrovaní, jelikož mají těžko řešitelné reálné problémy.
To vše se následně odráží v mnoha oblastech celé společnosti - chudoba má hluboký dopad na život jednotlivců i celých komunit, ale také na jejich fyzické i mentální zdraví, ovlivňuje také životní šance a aspirace jedinců i celých rodin. Pokud tyto problémy přehlížíme, ať už z neznalosti, anebo záměrně, nedivme se například, že lidé ve volbách dávají hlas populistům, kteří slibují i modré z nebe. V Česku v chudobě přes 21 % domácností, na pokraji chudoby, tedy bez nejmenších úspor pro případ náhlé potřeby (když se např. porouchá pračka, kterou je nutno opravit) dalších 30% domácností. Nejvíce ohroženými skupiny v Česku jsou samostatně žijící senioři (až 62 % z nich žije pod evropskou hranicí chudoby; EU průměr je 28 %) a samoživitelky či samoživitelé s dětmi (43 % těchto domácností je v chudobě; EU průměr je o 16 procentních bodů nižší). Jde o mimořádně tíživou existenční, potažmo i existenciální situaci, kdy domácnosti nejsou schopny pokrýt své náklady na energie, na nájemné, lékařskou péči (typicky ošetření chrupu, které se v ordinaci hradí v hotovosti), apod. bez výrazného omezení ostatních základních potřeb, což má dalekosáhlé sociální i ekonomické důsledky. V České republice se tento problém týká přibližně 1,3 milionu obyvatel, přičemž mezi nejvíce postižené patří senioři, samoživitelé, nízkopříjmové rodiny s dětmi a obyvatelé energeticky neúsporných budov. Studie PAQ Research ukazuje, že vzdělávací výsledky dětí v Česku silně závisí na sociálním postavení rodičů. Děti z chudších rodin dosahují výrazně horších výsledků v testech gramotnosti než jejich vrstevníci z bohatších rodin. V regionech s vysokou mírou exekucí a bytové nouze je vyšší pravděpodobnost předčasného odchodu ze vzdělávání a nižší aspirace na dosažení vyššího vzdělání. A představme si jak se formuje vztah dětí k e vzdělání a k poctivé práci, jestliže po celé roky jsou svědky toho, že ani tvrdě pracující rodiče nevydělají tolik, aby byli schopni zajistit alespoň základní životní potřeby bez nutnosti pobírat sociální dávky.
Filosof Peter Sloterdijk používá pojem „banky hněvu“ jako metaforu pro akumulaci frustrace a pocitu nespravedlnosti mezi lidmi. Pokud je společnost dlouhodobě vystavena nerovnostem, chudobě a sociálnímu vyloučení, ukládají se neřešené problémy podobně jako vklady na účet – tiše, postupně, ale s rostoucím napětím. V určité chvíli se pak tato banka „přeplní“ a hněv začne být politicky i společensky využíván ke změně režimu. Faktem je, že chudí lidé jsou pro demokracii ztraceni, protože co s demokracií, jestliže vedle úspěšných generuje masy poražených, aniž by poraženým vytvářela podmínky, které by jim umožnily z bludného kruhu chudoby vybřednout? Proto by si autorka hanopisu na způsob prožívání svátků vánočních v socialistickém Československu měla položit otázku (a také si ji poctivě zodpovědět!) zda v demokracii jsou Vánoce pro miliony lidí svátky radosti a hojnosti, nebo dalším z řady psychicky traumatizujících dat v kalendáři, které jim s ještě větší naléhavostí připomínají, že jsou v hajzlu – tak jako vloni, předloni, před deseti lety, protože systém založený na nerovnosti nedokáže, a vlastně ani nechce, poskytovat šanci těm, kteří klesli, nezřídka bez vlastní viny, na sociální dno. Abychom si rozuměli, já nejsem socka, ani marxista, dokonce mohou vést poměrně luxusní život, ale nejenže jsem neztratil sociální cítění, ale každým dalším rokem, když vidím, kam naše společnost směřuje, naopak soucítím s těmi, jimž se nedaří, ještě více. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Šestatřicet let od revoluce uplynulo,
ale pamětníci toho co bylo žijí dosud,
nejednomu z nich žlučí jistě hnulo,
jaký v demokracii pravdu stihl osud.
*
Vždyť nikdy se nelhalo jak lže se nyní,
když jde o pravdu prý může se i lhát,
z průšvihů současnosti minulost viní.
Kdo? Inu, náš lehce totalitní demokrat!
