Prokristapána!

Prokristapána, kdy už konečně z naší strany barikády zazní pravda? Totiž upřímné přiznání, že – mimo jiné – Rusko původně podmiňovalo ukončení války, ale – což je důležitý fakt - už dříve nezahájení ,,speciální operace“ jediným požadavkem: Ukrajina se nestane členským státem Severoatlantické aliance. Nic více, nic méně. A splněním této podmínky by bylo možno ukončit boje téměř okamžitě a trvalého míru v reálném čase. Pokud Kyjev a jeho západní spojenci přicházejí s jakýmikoli ,,mírovými“ návrhy, pokud neobsahují klauzuli o ukončení programu začlenění Ukrajiny do NATO, tak nejsou ničím jiným než mlácením prázdné slámy, resp. gesty pouze na efekt, majícími vyvolávat falešnou představu, že Ukrajina a její západní donátoři, mentoři a podněcovatelé jsou mírotvůrci, zatímco Rusko prahne po válce. Jenže Rusko prostě nemůže přestat válčit, dokud se mu nedostane garancí, že Ukrajina se členským státem NATO nestane. Jen na první poslech vyznívá logicky, dokonce spravedlivě, že Ukrajina jako suverénní země má právo dělat vlastní zahraniční politiku, sama rozhodovat o tom s kým chce být, do jakého mezinárodního společenství vstoupit a z jakého vystoupit, apod. Jenže Ukrajina stejně jako jakýkoli jiný stát existuje v konkrétním geografickém a geopolitickém prostoru, a pokud nechce mít trvale konfliktní vztahy se svými sousedy, pak nezbývá než aby akceptovala svou zeměpisnou polohu, kterou nemůže změnit za jinou, a aby přihlížela k objektivním zájmům sousedů (tedy zájmům dlouhodobým, nepoplatným aktuální politické situaci v sousedních zemích). Realita je však taková, že Ukrajina to dopracovala do stavu, kdy už nemá společnou hranici ani s jedním státem, s nímž by měla přátelské vztahy – s Ruskem je ve válce, s Běloruskem, Slovenskem, Maďarskem a skrytě i s Polskem si, vyjádřeno eufemisticky, nerozumí. A to natolik, že od otevřeného nepřátelství je dělí už jen krůček. Zkrátka Zelenského režim by už měl konečně potlačit svou aroganci a přestat spoléhat na věčnou podporu Západu a na bezbřehou toleranci sousedních států, a začít dělat racionální, ale především pragmatickou politiku, nebo povede až do zničení Ukrajiny permanentní spory a války. Nelze totiž opominout historický, přesto dodnes živý fakt, že prakticky všichni sousedé vznikem Ukrajiny přišli o svá historická území, s čímž se dodnes nesmířili. Poláci ztratili Halič s centrem ve Lvově, Maďaři želí ztráty Podkarpatské Rusi, rovněž mnozí Čecho-Slováci stejně jako Rusíni by rádi vrátili Zakarpatí tam kde bývalo za první republiky, Rusko už přímo silou zbraní uplatňuje historický nárok na východní oblasti Ukrajiny a Krym, beztak obývané převážně etnickými Rusy. Což nemíním jako projev sympatií k agresorovi, nýbrž jako faktum, které nelze nijak okecat, byť se o to mnozí přepisovači reality permanentně pokoušejí ve snaze zcela vyvinit z ukrajinské katastrofy Západ a veškerou zodpovědnost přenést na Putina.

Rok 2010 přinesl intenzivní přípravu Ukrajiny na vstup do NATO. Ukrajinský kabinet ministrů schválil v červnu 2010 akční plán roční spolupráce s NATO, který zahrnoval účast v misích pod vedením NATO, společná cvičení a výcvik ukrajinských jednotek v rámci struktur NATO. Ukrajina se účastnila operace NATO Active Endeavour, protiteroristické operace námořního dohledu ve Středozemním moři. Pokračoval program státního partnerství (SPP) mezi Ukrajinou a Národní gardou USA Kalifornie, včetně společných výcvikových akcí.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, jednalo se o desítky společných vojenských akcí armád NATO a Ukrajiny, o vyzbrojování ukrajinské armády zbraněmi a technikou ze Západu, atd. Není pravdivým tvrzení, že Západ se jal dodávat zbraně až po napadení Ukrajiny Ruskem; ve skutečnosti vyzbrojoval a financoval ukrajinskou armádu o celé roky dříve a to v takovém měřítku, jako kdyby Ukrajina už vedla válku, ačkoli v té době měly Kyjev a Moskva uzavřenu smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci a do Majdanu bylo daleko. Dekáda roku 2000 znamenala počátek faktického členství Ukrajiny v NATO. Nejenže se účastnila všech hlavních cvičení, ale mnohá i hostila. Ve skutečnosti se Ukrajina v letech 2000-2010 umístila v první šestici zemí, které hostily cvičení NATO nebo USEUCOM. Ukrajina a Gruzie, která se umístila na sedmém místě, nebyly členy NATO. Co to sakra bylo? Dvě země, které nejsou členy NATO, hostily více cvičení NATO než 22 členských zemí. To je jasný důkaz, že Západ měl navzdory varování Ruska v úmyslu učinit z Ukrajiny a Gruzie oficiální členy NATO. Ukrajinu od členů NATO odlišovaly pouze dvě věci – neměla finanční závazek přispívat do NATO a nevztahoval se na ni článek 5. Kromě toho Ukrajina již v roce 2010 fungovala jako faktický člen NATO. Projekt Ukrajina se neomezoval pouze na vojenskou spolupráci. Zpravodajské organizace USA a Spojeného království se na Ukrajině aktivně angažovaly a koordinovaly operace a aktivity s NATO i EUCOM. Například CIA má zpravodajské důstojníky přidělené k velitelství NATO a USEUCOM. Jejich úkolem je informovat vyšší představitele o operacích CIA a koordinovat činnosti, aby se jim nekřížily cesty. S výhodou zpětného pohledu je nyní jasné, že v období mezi lety 2000 a 2010 vláda USA ve spolupráci s Velkou Británií intenzivně pracovala na vyčlenění Ukrajiny ze sféry vlivu Ruska. Hlavní vojenské cvičení pod vedením NATO s Ukrajinou v roce 2000 bylo cvičení Cooperative Partner 2000. Připomeňme si některá společná cvičení ukrajinské armády a Severoatlantické aliance alespoň uvedením jejich označení a rokem konání:

Cooperative Partner r. 2000

Cooperative Determination r. 2000

Cossack Steppe r. 2000

Cossack Express r. 2001

Sea Breeze r. 2001

Cooperative Determination r.2001

Clear Sky r. 2001

Cossack Express r. 2002

Sea Breeze r. 2002

V roce 2003 se Ukrajina zúčastnila řady významných vojenských cvičení s NATO a evropským velitelstvím USA (USEUCOM), což odráží její rostoucí partnerství s Aliancí a západními armádami. Mezi klíčová cvičení patřila např:

Cooperative Archer r. 2003

Sea Breeze r. 2003

Cossack Express r. 2003

Combined Endeavor r. 2003

Clear Sky r. 2003

V roce 2004 se Ukrajina zúčastnila několika významných vojenských cvičení s NATO a evropským velitelstvím USA (USEUCOM), což odráží její rostoucí partnerství s Aliancí a západními armádami v návaznosti na akční plán NATO-Ukrajina z roku 2002. Cvičení v roce 2004 na Ukrajině vytvořilo impuls pro její případnou nabídku na členství v Akčním plánu členství (MAP), ačkoli ji blokovala váhavost Německa a Francie. Klíčová cvičení zahrnovala:

Cossack Express

Rapid Answer

Sea Breeze

Cooperative Determination

Moskva obvinila NATO z vměšování a z ohrožování bezpečnosti Ruské federace, a navrhovala Kyjevu, aby se Ukrajina místo toho připojila k Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO).

A tak bychom ve výčtu společných akcí armád Severoatlantické aliance a Ukrajiny mohli pokračovat ještě dlouho. Není tedy pravdivým alibistický výklad západních přepisovačů historie a propagandistů, že Západ prostřednictvím Aliance nečinil nic, čím by se Rusko mohlo cítit být ohroženo. Připomeňme si, že například v roce 2007 NATO a Ukrajina provedly významné velitelské cvičení v Sevastopolu a udržovaly strukturovaný program vojenské spolupráce v rámci Vojenského pracovního plánu NATO-Ukrajina a ročního cílového plánu. V květnu 2007 se sešli náčelníci generálních štábů NATO a Ukrajiny, aby zhodnotili pokrok v rámci Vojenského pracovního plánu NATO-Ukrajina pro daný rok. Uložili svým vojenským představitelům zahájit přípravy na další cyklus spolupráce s uvedením probíhajícího plánování a provádění společných činností. Roční cílový plán NATO-Ukrajina (ATP) na rok 2007 nastiňoval praktické kroky pro spolupráci v politické, vojenské a bezpečnostní oblasti, včetně cvičení a poradenských aktivit pro zlepšení euroatlantické integrace Ukrajiny. Ačkoli samotný ATP je plánovacím dokumentem, potvrzuje, že vojenská cvičení a aktivity spolupráce byly významnou součástí programu na rok 2007.

Roku 2008 cílový plán NATO-Ukrajina na rok 2008 formalizoval spolupráci, včetně společných cvičení, školení a seminářů. Účast Ukrajiny na mnohonárodních cvičeních byla součástí širšího úsilí o euroatlantickou integraci, jak bylo potvrzeno na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008. Nejvýznamnějšími mnohonárodními cvičeními s účastí Ukrajiny v roce 2008 byla cvičení Sea Breeze a Immediate Response, v rámci partnerství NATO-Ukrajina se však konaly i další menší společné výcvikové akce a semináře.

Roku 2009 společná cvičení měla zásadní význam pro posílení vojenské spolupráce Ukrajiny s NATO a USA a položila základ pro hlubší obranné vazby v následujících letech Tato cvičení byla součástí ukrajinského programu NATO Partnerství pro mír (PfP), který usiloval o užší vojenskou spolupráci bez plného členství. Rusko tato cvičení, zejména Sea Breeze, ostře kritizovalo jako zasahování do své sféry vlivu.

NATO-aktual.cz ze dne 10.7.2017: ,,Ukrajina a Severoatlantická aliance začnou vyjednávat o akčním plánu pro vstup země do NATO. Ukrajinský prezident Petro Porošenko to oznámil po jednání s šéfem NATO Jensem Stoltenbergem. Kyjev se proto zavázal k reformám, které mají zemi přiblížit spojeneckým standardům do roku 2020.“ Rusko dlouhodobě vystupovalo ostře proti sbližování Kyjeva s NATO. Lídři zemí Aliance se ale tehdy nicméně shodli, že se Ukrajina „jednou členem NATO stane“. Pro udělení MAP ovšem musel Kyjev splnit především obranné, ekonomické a politické reformy. Podle aliančních pravidel také musí země aspirující na vstup do NATO vyřešit a urovnat „mírovými prostředky všechny své mezinárodní a územní spory“. To znamená, že pro vstup mezi spojence by Ukrajina musela vyřešit konflikt na východě země. Stoltenberg po jednání s Porošenkem upozornil, že konflikt nadále trvá a vybírá si další lidské životy. Stoltenberg Kyjevu vytkl, že v bojích v Doněcku a Luhansku zahynulo více než 10 tisíc lidí, včetně téměř 3 tisíc civilistů. Snahy Ukrajiny o vstup do NATO tradičně od počátku odmítalo Rusko s tím, že „rozšiřování Aliance k ruským hranicím vnímá jako ohrožení bezpečnosti“. Kreml také opakovaně pohrozil, že by takový krok nenechal bez odpovědi. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov v reakci na pondělní oznámení Kyjeva uvedl, že potenciální členství Ukrajiny v NATO by nijak „nezvýšilo stabilitu a bezpečnost v Evropě“. Což se v následujících letech potvrdilo – za posledních osmdesát let Evropa nebyla blíže válce, současně ekonomickému a politickému kolapsu než poté, kdy Severoatlantická aliance zahájila ,,námluvy“ s Kyjevem bez ohledu na protesty Moskvy.

Agentura Reuters, 2021: ,,Ukrajina zahájí společná vojenská cvičení s jednotkami Severoatlantické aliance do několika měsíců. Manévrů se zúčastní příslušníci armád pěti členských států NATO. Vojáci NATO a Ukrajiny budou nacvičovat válečné operace u ruských hranic. Rusko uvedlo, že hodlá učinit dodatečné kroky k zajištění své bezpečnosti v případě posilování vojsk Severoatlantické aliance kolem Ukrajiny. “

Jestli TAKHLE měla vypadat mírová politika Západu a Kyjeva vůči Rusku a jestli TOHLE nebyla příprava na válku s Ruskem o dvacet let dříve než Rusko Ukrajinu skutečně napadlo, tak už nevím co je to mírová diplomacie, jak lze rozeznat nevinnost od zkaženosti a čím se odlišuje čestná politika od intrikování. Už roky jsem si kladl otázku co bylo důvodem, že Západ se tak moc koncentroval právě na Ukrajinu, proč v bezprecedentní míře, zdaleka přesahující kooperaci s jinými nečlenskými státy NATO, rozvíjel spolupráci s ukrajinskými ozbrojenými silami, kterým přes dvacet let poskytoval zbraně a vojenskou techniku, moderní technologie, logistickou podporu a miliardy dolarů? Nebylo možné nepodlehnout podezření, že na Ukrajině se cosi chystá – cosi, co může vést ke katastrofě. Na Putinově místě bych se také obával dění na území západního souseda, které se už tehdy zdálo nasvědčovat cílenému záměru vyvolat konfrontaci Kyjeva s Moskvou. A skutečnost, že již od prvních hodin prakticky všechny členské země NATO a EU se jaly poskytovat Kyjevu tak ohromnou materiální a politickou podporu, jaké se v celých dějinách válek dosud žádné zemi nedostalo, výše zmíněné podezření jen potvrzovala.

Nejsem expertem na danou problematiku, veškeré informace čerpám jen z veřejných zdrojů, z nichž ani jediný není ruský, a ruskou agresi proti sousední zemi jako pacifista odsuzuji, přesto nemohu Ukrajinu pokládat za zcela nevinnou oběť a Západ nepodezírat z toho, že co se na Ukrajině děje, si vlastně přál. Jenže stalo se příkazem doby nepřiznávat nic, co by mohlo třeba jen naznačovat nadstandardní vztahy mezi členskými státy NATO a Ukrajinou už před vypuknutím konfliktu s Ruskem, a evokovat otázku co bylo důvodem tak intenzivní kooperace NATO se zemí, která členem není a jejíž specifický poměr k Ruské federaci měl být všem myslícím a zodpovědným politikům dostatečným důvodem k tomu, aby Západ ve svých strategických plánech nepreferoval Kyjev coby klacek na Putina, ale naopak aby byl zdrženlivý už kvůli obavě, že snaha obrátil Ukrajinu proti Rusku by se nakonec mohla obrátit proti Ukrajině i proti Západu. Což se posléze stalo. Jaký byl důvod k tomu, aby například v září 2018 NATO zahájilo společné cvičení s ukrajinskou armádou? Ve Lvovské oblasti proběhlo společné cvičení ukrajinských a aliančních sil Rapid Trident 2018 a manévrů se zúčastnili příslušníci armád deseti členských států NATO. Proč asi? Generál Řehka stejně jako plukovník Foltýn, prezident Pavel a unisono celá opozice troubí na polnici a varují, že Rusko se chystá na válku s Evropou, přičemž ovšem nezná nebo ignoruje výše uvedené fakty, jež spíše nasvědčují záměru NATO a Ukrajiny společně napadnout Rusko než plánu Ruska došlápnout si na evropský západ. Generál Řehka samozřejmě jako typický, nadto horkokrevný reprezentant predátorského křídla Severoatlantické aliance signály z Ruska interpretuje jako přípravu na útočnou válku, my, kteří jsme dosud nepřišli o rozum, jeho podezření nemůžeme potvrdit jako důvodné. Ze všech dat, které jsme získali rešerší z četných ( nikoli ruských!) zdrojů můžeme mít oprávněnou obavu, že agresorem máme být spíše my než Rusko; a jak je zřejmé z výše uvedených informací, patrně jde o dlouhodobě připravovaný plán, k němuž se však naše vlády dodnes nepřiznaly, protože na domácí veřejnost, která bude muset (řečeno Švejkem mašírovat na pozice a nechat se masakrovat, vždy působí lépe tvrzení, že válku vyprovokoval nepřítel než upřímné přiznání, že jsme konflikt chtěli a že nepřítel se musí bránit nám.

Chápu, že ukrajinofilní rusofobové pozvednou rozhořčené hlasy a takovou představu rázně odmítnou s tím, že nahrává ruské propagandě, ale chlapci a děvčata, jestliže jsme si v devětaosmdesátém slíbili, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, pak, jestliže nechceme zradit odkaz Václava Havla, musíme být k sobě a k ostatním upřímní a přiznávat třeba i to, co nám příliš nelichotí. Za pravdu totiž nelze bojovat lhaním, resp. lze, ale výsledkem nebude pravda.

Připomínám, že i některé členské státy NATO tehdy vyjadřovaly rozhořčení nad tím, že Aliance rozvíjí tak intenzivní vojenskou spolupráci se zemí, která členským státem NENÍ a že od roku 1993 na Ukrajinu hrnula ohromná množství zbraní, vojenské a špionážní techniky, ale také finančních prostředků na úkor členů a jako by tím chtěla Rusko provokovat. Jako pacifista samozřejmě Putinův režim odsuzuji za agresi proti sousední zemi, ale zároveň si kladu otázku, zda překročení ukrajinských hranic ruskou armádou bylo a) rozpoutáním otevřené války nebo b) ozbrojenou reakcí na skrytou válku, která proti Rusku byla už vedena celých dvacet let? Není sporu o tom, že Rusko se invazí na Ukrajinu dopustilo osudové chyby, neboť výše nastíněné problémy bylo (snad) možno řešit diplomatickými prostředky, například prostřednictvím OSN, Evropské unie či společenství BRICS, a Rusko by z toho vyšlo jako mírotvůrce, zatímco Ukrajina a NATO by dostaly na frak coby váleční štváči. Zejména když Ukrajina měla ve světě velmi špatnou pověst už kvůli etnickým konfliktům a tisícům obětí ukrajinských nacionalistů. Navíc bylo známo, že Ukrajina má vůči Rusku miliardové dluhy, které odmítá splácet, přestože jí to Mezinárodní měnový fond nařídil, a že Ukrajinci celé roky rozkrádali téměř polovinu dodávek ropy a plynu z celkového množství, jež Rusko potrubím vedeným přes přes její území posílalo evropským odběratelům. Co dodat? Snad jen to, že

*

Poznat a přiznat pravdu je někdy až k zešílení,

zvlášť politiky z odhalené pravdy bolí makovice!

Co když se zjistí že v jejich slovech pravda není,

a obelhávaní voliči pošlou je…. třeba do Prčice?