Článek
Přestože jsme už uvykli, že veřejným prostorem ze všech směrů vanou hloupé názory a zejména mnohé komentáře mladších, mentálně nezralých autorů se vyznačují nejen absencí racionálního myšlení, ale také nedostatkem kultivovanosti a etiky, anonymka skrývající se pod pseudonymem ,,Betynka“ hloupostí své gerontofobní agitky zasluhuje zvláštní ocenění za pitomost týdne. Citace z jejího jurodivého textíku: ,,A co teprve ty jejich řeči o tom, jak celý život pracovali a zaslouží si užívat. Jasně, pracovali. Ale my pracujeme taky. A platíme daně, které jdou jejich důchody. Přesto si nemůžeme dovolit to, co oni. Protože musíme myslet na budoucnost, šetřit, splácet hypotéky, starat se o děti a jejich vybavení. Někdo řekne, že jim to nepřeju. Že jsem závistivá. Ale není to o závisti. Je to o tom, že zatímco oni si užívají života, my se musíme uskromnit. Že zatímco oni sedí v kavárnách, my musíme pracovat, abychom na jejich důchody vydělali.“
Můžeme, ba musíme namítnout, že
1) na důchody seniorů nevydělávají junioři (jejich děti a vnuci!), protože dědové a babičky si je předpláceli po celá desetiletí, když sami byli v produktivním věku – a zpravidla státu dávali mnohem více než on státu na stará kolena dostávají,
2) v kavárnách (cukrárnách, hospodách a dalších zařízeních) vysedávají pouze ti senioři, kteří na to mají; chudí důchodci, a těch je podle statistiky většina, si mlsání dovolit nemohou (včera jsem byl manželce koupit několik dortíků a přestože nám peníze nechybějí, byl jsem nynějšími cenami zákusků šokován) a proto autorce v kavárně či jinde židle nezabírají,
3) autorka klade rovnítko mezi životy seniorů a životy mladých, když dotčeně prohlašuje, že (cituji) ,, ,a co teprve ty jejich řeči o tom, jak celý život pracovali a zaslouží si užívat. Jasně, pracovali. Ale my pracujeme taky…“ Jenže naši rodiče nejen pracovali, oni nás také přivedli na svět (tedy autorku cesta na svět porodními cestami matky možná minula, protože mohla také spadnout z Měsíce, anebo je produktem úspěšného experimentu s oživením biologického substrátu v laboratoři Fyziologického ústavu Akademie věd), živili, vychovali, zajistili vzdělání a připravili pro život, nadto nám v případě potřeby pomáhali, ať finančně, ručením na hypotéku, hlídáním malých dětí, morální podporou v době, kdy se nám nedařilo nebo naše vztahy procházely krizemi, apod. Kromě toho pilní, zodpovědní a šetřiví rodiče v průběhu aktivního života vytvářejí hodnoty a hromadí statky, které potomci po jejich smrti či ještě dříve převezmou jako dědictví, které kvalitu života potomků může povýšit, mnohým umožní realizovat jejich plány, materiálně zajistit vlastní děti, a nejedny zachrání před zničujícími exekucemi. Autorka nadto pomíjí zásadní důležitost důchodců pro ekonomiku, neboť jako početní zákazníci, kteří peníze nejen přijímají, ale také utrácejí, přispívají k tomu, aby se kola ekonomiky stále točila, firmy měly pro koho vyrábět, obchodníci komu prodávat, lékaři dostatek pacientů, sociální sféra mohla zaměstnávat tisíce pečovatelů, lékařů a zdravotních sester, farmaceutický průmysl financovat vývoj a výrobu medikamentů, atd. Pokud autorka hořce lká nad obsazenými židlemi v cukrárně, pak zřejmě nedomýšlí, že jsou to právě senioři, kdo má zásluhu na tom, že tisíce cukráren, kaváren, hospůdek na periférii a malých pekáren existují jen proto, že před krachem je zachraňují jejich zákazníci důchodového věku, protože mladí by je nespasili.
4) Láska rodičů k dětem je nepodmíněná, protože až do stáří z dětí objektivně nic moc nemají, pokud jde o materiální stránky života, zatímco děti odkázané na rodičovskou péči mají ze vztahu prospěch – nahlíženo z čistě biologického hlediska jejich vztah k rodičům je vztahem parazita k hostiteli (pokud samozřejmě pomineme stále vzácnější jev, jímž je citový vztah či dokonce láska dětí k rodičům). Rodiče tedy vždy pro potomky dělají nesrovnatelně více než kolik toho potomci kdy udělají pro rodiče. Výklady o tom, že potomci si také zakládají rodiny a musejí proto dělat to, co pro ně dělávali jejich rodiče, jsou liché, protože konečný účet každému vystaví až život v jeho závěru, takže až ve finále se každý dozví pravdu o sobě, pravdu o rodičích a bude moci bilancovat.
5) Na závěr otázka: Napadlo autorku kyselou jako ocet alespoň na okamžik, že spílá-li seniorům za to, že vůbec žijí, zároveň spílá i svým vlastním rodičům a proklíná prarodiče (pokud dosud žijí)?
Co dodat? Snad jen tichý povzdech, že:
*
Gerontofobie je prokletím téhle podivné doby,
ďábelským stigmatem staly se nemoc a stáří,
leč kdo dnes se pyšně mládím a zdravím zdobí,
jednou zjistí, že na každou svini voda se vaří.
*
Stáří není zásluha, ale ani proviněním není,
člověk prostě den za dnem žije, čas nevnímá,
nevšímá si jak roky tělo, tvář a ducha mění
a že epilog kroniky svého života psát začíná.
*
Přesto do posledního dechu zůstává člověkem,
ačkoli mladí nevěří že kdy lidskou bytostí byl,
neví totiž, že člověk jak víno zraje až s věkem
a že stáří může být to nejlepší co kdy okusil.
