Článek
Moucha (na Moravě ,,mucha“) zase bzučí a slintá jako masařka na mršině. Dnes má být tlející mrtvolou Kateřina Konečná. K tomu, aby byla pro autora nebožkou, ačkoli je dosud mladá, plná života, s parádním sexuálním apetitem (jako všechny lehce podvyživené holky), docela postačí, že na rozdíl od bývalých či latentních bolševiků ve Fialově vládě a v parlamentu netají, že je komunistkou a že – protože je upřímná a odvážná - vyznává hodnoty, které se už pětatřicet let nesluší vyznávat. Na autorovu údernou agitku hodnou mistrů propagandy předlistopadového Rudého práva a Tribuny by stačilo reagovat zvukomalebným ,,bla – bla – bla“. Ne snad, že by zčásti neuvedl fakta, ale vždy záleží na jejich interpretaci, a nadto opakuje chybu, které se dopouštějí všichni méně inteligentní antikomunisté: 1) s fakty nakládá selektivně a velmi svévolně, takže výsledným produktem jeho výkladu mystifikace, 2) při líčení poměrů Československo vypreparoval jak z doby, tak z geografického a geopolitického prostoru – a tím jako kauzu z kontextu – tehdejšího světa, a 3) nepřípustně paušalizuje. Jistě má pravdu, pokud připomíná pronásledování uprchlíků, střelbu na hranicích a třeba i tragické osudy lidí dostižených na čáře agresivními psy pohraniční stráže. Ale tato pravda vypreparována s poměrů v jiných částech světa, například v USA, má za cíl veřejnosti sugerovat falešnou představu, že brutální ochrana hranic byla výhradně bolševickou specialitou. Jenže v již zmíněných Spojených státech dodnes příslušníci Národní gardy, policie a místní šerifové střežící hranici mezi USA a Mexikem každoročně pronásledující, zatýkají, ale beze svědků v poušti mučí a střílejí bezpočet chudáků, pokoušejících se před Rio Grande dostat do vysněného ráje. Represivní orgány a pohraniční stráž nepochybně mnoha lidem bránili a zabránili v útěku za hranice, což ovšem mělo svůj racionální důvod. Nešlo totiž ani tak o lidi jako takové, vždyť někteří z těch, kteří republiku opustili, po návratu do vlasti se soudí o odškodnění za to, že v zahraničí neocitli dobrovolně, protože k emigraci byli přinuceni státními orgány. Takže na jedné straně Československo jedněm snaze o opuštění země bránilo, na straně druhé jiné k emigraci nutilo. Viz např. písničkáři Vlasta Třešňák a Jarda Hutka. Celkem racionálním důvodem k ochraně hranic byl zájem státu zabránit tomu, aby uprchlíci s sebou do emigrace odnášeli důležité či dokonce tajné materiály, což se běžně dělo, protože každý chtěl mít ,,něco do začátku“. Komunisté navíc měli za to, pokud někdo v Československu zdarma získal vzdělání, především vysokoškolské, měl by společnosti vrátit to, co do něj vložila, nikoli po promoci či pár letech praxe zmizel za hranice, aby jeho kompetencí, například medicínských či inženýrských, využívali ve prospěch těch, kteří jim k nim nepomohli. Pokud autor poněkud lacině Čechům vytýká špatnou paměť, patrně roztrpčen tím, že geometrickou řadou přibývá těch, pro které už není socialismus strašákem, ale nadějí, mám za potřebné namítnout, že 1) tento ,,socializující“ trend nesouvisí ani tak se vzpomínkami na minulost, jako spíše z toho, co lidé vidí a prožívají v současnosti, která rozhodně není dobrou vizitkou pro kapitalismus a demokracii, a 2) ti starší, poučeni životem v obou režimech, mohou porovnávat a proto, chtějí-li být pravdiví, porovnávají jejich klady a zápory, a také morální a odborné kvality politiků – a za to, že už pětatřicet let se polistopadové politické garnituře nedaří výsledky své práce přesvědčit národ, že je o poznání lepší než její předchůdci, je pouze jejich vina. Lidé paměť mají, ale politici, počínaje Vaškem Havlem, paměť ztratili už krátce po převratu a proto si nepamatují (nebo nechtějí pamatovat), oč tehdy národu šlo a co mu slibovali – rozbili nám Československo, ačkoli většina si je přála zachovat, ani po pětatřiceti letech se Česko nestalo vskutku demokratickým a právním státem, pokud jde o slibované příjmy a životní úroveň, nejenže jsme se nepřiblížili západním poměrům, ale naopak se jim vzdalujeme, období konjunktury bývá vždy jen krátkým mezičasem mezi krizemi, 40% domácnosti balancuje na hranici chudoby, více než polovina lidí se neúčastní voleb a má pro to relevantní důvody, především vědomí, že svými hlasy beztak nic nezmění a svou účastí ve volbách by pouze legitimizovali vládu politiků, které nechtějí, 85% občanů je přesvědčeno, že Česko se vyvíjí špatným směrem a že o jejich osudech rozhoduje vláda, kterou podporují už pouhá 2% voličů. Atd. Co dodat? Snad jen šetrné připomenutí, že ledacos není takové, jak se být zdá:
*
Soudružka Kateřina vivisekci demokracie provádí?
Politickým skalpelem řeže do její krevní pumpy?
Autor viní nevinnou, protože neví nebo mu nevadí,
že úkladným vrahem demokracie je demokrat hloupý.
*
Nebezpečnější než jedna komunistka je naše vláda,
ta svou politikou bere lidem iluze a poslední naději!
Konečná sice brblá, ale demokracii ničí jiná zrada:
jaký div, že mnozí lidé zabitou demokracii nechtějí?
