Hlavní obsah

Prohráli jsme všichni.

Džamila veřejně komentovala Zemanův zdravotní stav a vyjadřovala se k jeho příčinám z pozice lékařky – a to aniž by Zemana osobně viděla, natož vyšetřila. Je snad vědma, šamanka či psychotronička?

Článek

Džamila veřejně komentovala Zemanův zdravotní stav a vyjadřovala se k jeho příčinám z pozice lékařky – a to aniž by Zemana osobně viděla, natož vyšetřila. Já bych se na místě ,,antizemanovců“ neradoval, neboť soud svým výrokem opět potvrdil kontinuitu aktivistického, politicky jasně vyprofilovaného soudního tělesa. Podstatnou je ovšem skutečnost, že možnost domoci se u českých soudů ochrany osobnosti stává se jen iluzorní šancí na obranu před šířením difamujících informací. V tomto směru mám osobní zkušenost – a žel, mimořádně negativní. Soudci, jakými byli soudce Petr Haněk z Okresního soudu Praha – západ (dnes naštěstí pro mnohé žalobce již nebožtík), předseda senátu Městského soudu v Praze Martin Valehrach, tragická postava českého soudnictví, opakovaně vystavená kárným žalobám a bezprecedentnímu potrestání přeložením z vyššího k nižšímu soudu (kde opět totálně selhal a znovu skončil před kárným senátem Nejvyššího soudu), anebo předsedkyně senátu odvolacího soudu Romana Vostrejšová, odborně nekompetentní rutinérka a navrch cynická osoba, rozhodující nikoli podle práva a na základě výsledků důkazního řízení, nýbrž podle toho, kdo je žalobcem a kdo žalovaným, jsou jen několika jmény z celé plejády soudců, kteří po celé roky projednávají a rozhodují žaloby o ochranu osobnosti způsobem, jímž de iure a de facto maří možnost dosažení jak věcně správného a zákonného řešení sporu, ale především vyhánějí Justicii ze svých jednacích síní a Spravedlnost ze soudních budov. Ten, kdo se dnes cítí být potěšen verdiktem soudu, jímž zprostil morální a hmotné odpovědnosti excentrickou psychiatričku, patologickou mystifikátorku a hysterickou aktivistku z LGBT+ komunity, která sama už dávno měla skončit v péči psychiatrů, nedomýšlí, že to, co soud provedl Miloši Zemanovi, dnes a denně české soudy provádějí bezpočtu obětí pomluv, domáhajících se ochrany osobnosti v plané naději, že více než štědře placení soudci, těšící se úžasným privilegiím na účet daňových poplatníků, jsou tady pro to, aby sloužili spravedlnosti a ochraňovali dotčená práva a oprávněné zájmy všech občanů bez ohledu na jejich jména, funkce, majetkové poměry a sociální status. Prdlajs! K dovršení všeho marasmu jsem dnes zaznamenal informaci, že mnoha soudů už došly peníze, nemají na platby pro advokáty a soudní znalce, ani chudým nepřiznávají osvobození od soudních poplatků, atd.

Autor ve snaze usvědčit Zemana ze sklonu ke lhaní zmínil také ,,kauzu Peroutka“. Pokud by si dal práci s vyhledáním a prostudováním rozsudku, který nezasvěcení neustále interpretují jako důkaz o Zemanově vině, snadno by zjistil, že soud naopak potvrdil správnost Zemanova hodnocení Peroutkovy publikační činnosti v době pro republiky tak kritické, jeho adoraci osobnosti Adolfa Hitlera i Peroutkův příklon k antisemitismu. Jedná se o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.září 2016, č.j. 22Co 207 /2016 – 120, z jehož odůvodnění na ukázku cituji několik autentických výroků Ferdinanda Peroutky, jak byly v rámci důkazního řízení soudem zjištěny a ověřeny. Pokud jde o Židy, Peroutka napsal:

1. Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“

2. Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého žurnalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.“

3.  Musím učinit jedno přiznání: Při pohledu na německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní Židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho…

4. Věru nemáme žádnou příčinu být vděčnými německým židům ani povinnost je ochraňovat a jestliže se nyní snažíme věc českých židů od nich spravedlivě odděliti, je to založeno na nemilých historických vzpomínkách na německé židy.

5. Můžeme vzíti za pravidlo, že každý, asimilovanými židovskými živly přesycený národ, projevuje dříve nebo později sklon k antisemitismu; myslím, že nakonec se Židé nedočkají ničeho dobrého ani v Americe, kam nyní houfně směřují.

Soud v odůvodnění rozsudku dále uvádí (citace) ,,Článek „Dynamický život“ (který byl v Přítomnosti vydán dne 26. 4. 1939) vyšel u příležitosti padesátých narozenin Adolfa Hitlera. Peroutka v něm zmiňuje Hitlerovy úspěchy, zdůrazňuje, že uvádí fakta a nikoli úsudky na faktech nezávislé, zamýšlí se nad skutečným poměrem německého národa k vůdci a dospívá k závěru, že Hitler je nejskutečnějším reprezentantem svého národa, čímž se vysvětluje jeho závratný vzestup k moci a zvažuje, jaký poměr k Hitlerovi mohou mít neněmecké národy, jichž se stal v poslední době protektorem a ochráncem… Výslovně pak Peroutka mj. uvádí: ,,Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše. Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky před dvaceti lety…“

Dále: ,,Adolf Hitler získal (cizí) území, neobětovav vskutku kosti jediného německého vojáka; sám Bismarck, tento souhrn německé slávy a státní tvořivosti na konci 19. stolení, proti němu vypadá jako poněkud váhavá osobnost; všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou ve světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a východní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehlédnutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů; zbavil západní mocnosti spojenců a vazalů v této části světa; ministři menších států putují do Německa týmiž cestami a přibližně ve stejných hodnostech, jako to činila jejich knížata ve středověku; po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami.“

Odvolací soud též provedl další články označené žalovanou k důkazu o pravdivém základu Prezidentových Sdělení, přičemž se zaměřil (vzhledem k obsahu shora uvedených článků) zejména na otázku pravdivosti výroku Prezidenta o tom, že Ferdinand Peroutka je autorem článku s názvem „Hitler je gentleman“ resp. že existují články či výroky Ferdinanda Peroutky, které by obsahově tomuto názvu odpovídaly. Žalovaný sice neprokázal, že Ferdinand Peroutka přesně tento výrok napsal (ať už po Mnichovské dohodě, nebo před ní), ovšem podařilo se jí prokázat, že po Mnichovské dohodě Ferdinand Peroutka zveřejnil slova (názory), která tomuto výroku obsahově plně odpovídají. Jde o článek s názvem Nový poměr k Německu, jehož obsah a citace z něj byly shora předestřeny. Zde Peroutka píše, že nemajíce spojenců (tj. ,,andělů“ – poznámka odvolacího soudu), s nimiž bychom se mohli sousedu (tj. ,,vlku“ – poznámka odvolacího soudu) opřít (tedy s nimi „zpívat“ – poznámka odvolacího soudu), musíme nějakým způsobem dělat politiku s ním (tedy s ním „výt“ – poznámka odvolacího soudu). Též v článku vzkazuje bývalým spojencům, že nyní (tj. po Mnichovu) budeme dělat politiku nacionálního egoismu s tím, že jak na jiném místě uvedeno) v loajálním styku s německou říší chceme pracovat pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal. Odvolací soud je dalek toho, aby sám kriticky hodnotil či odsuzoval tyto Peroutkovy autentické výroky, chápe frustraci národa a jeho elit po mnichovské zradě, ovšem nemůže tyto výroky pominout, tvářit se, že neexistují. Peroutkova publikovaná slova obsahově odpovídají prezidentovu druhému výroku, který je tak ve své podstatě pravdivý. Tímto prezidentových výrokem tudíž ve smyslu argumentace uvedené již v předešlém odstavci nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv Ferdinanda Peroutky, nelze za něj žádat jakoukoli satisfakci, a proto byla žaloba v rozsahu, v němž bylo za tento výrok požadováno pro Ferdinanda Peroutku morální zadostiučinění, zamítnuta. Prezident kriticky zmínil tehdejší fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením (rozuměno nacismu či přímo Adolfa Hitlera, který byl prve v Projevu zmíněn). Nejprve je třeba obecně uvést, že fascinace nemusí být vyvolána jen něčím kladným (tedy fascinace něčím pozitivním, následováníhodným), avšak též něčím záporným (ve smyslu uhranutí, jako je králík fascinován pohledem kobry, vydáme-li se do říše zvířat). Tento hodnotící prezidentův soud má ve vztahu k Ferdinandu Peroutkovi jednoznačně reálný základ, přičemž nemůže být pokládán za neoprávněný jen z toho důvodu, že nebyl v Projevu ihned vysvětlen resp. ihned pravdivými fakty doložen; to již též judikatura shora zmíněná dovodila a je to logické.

Onen pravdivý základ představuje v prvé řadě Peroutkův článek s názvem Dynamický život, v němž se nachází mnoho výroků a slovních obratů (shora citovaných), na základě nichž lze předmětný skutkový soud o fascinaci učinit. Jestliže u příležitosti padesátých narozenin Adolfa Hitlera (a v době, kdy již byly zbytky bývalého Československa okupovány Německem) Peroutka obsáhle psal o Hitlerových úspěších, jestliže používal taková expresivní slova jako „sensace světových dějin“, ,,rekordní čas“, ,,vůdce národů“, jestliže Bismarcka označil v konfrontaci s Hitlerem za váhavou osobu a Mein Kampf za obsahující vhodnou metodu (sic!) pro veliký národ (přičemž bylo známo již tehdy a je známo dosud, jaké „metody“ jsou v Mein Kampfu propagovány) a jestliže uvedl, že není nikoho než Adolfa Hitlera (vzhledem k jeho „pronikavým úspěchům, které za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl“), koho by Němci postavili výše ve své Valhalle, ve své galerii národních hrdinů, pak musí Ferdinand Peroutka přijmout a strpět (samozřejmě pomyslně vzhledem k tomu, že již nežije) kritický hodnotící soud, že byl zrůdným učením (nacionálního socialismu či Adolfa Hitlera) fascinován. Tím spíše to pak musí strpět coby osoba veřejného zájmu ze strany osoby zastupující zájmy voličů, jak bylo shora s odkazem na judikaturu vysvětleno.“

Přestože tedy odvolací soud jednoznačně rozhodl, že Miloš Zeman na veřejné akci promluvil o Peroutkovi pravdu (a Zeman navrch projevil vůči novinářské ikoně úctu!), neustále dokola je jeho odpůrci omílána lež, že je Zeman soudem usvědčený lhář. Ne, není. A pokud někdo nebožtíku Peroutkovi skutečně uškodil, byla to jeho vnučka Kaslová, která prezidenta žalovala za to, že říkal pravdu a tak jako bahno ze dna rozvířila Peroutkova intelektuální a morální selhání v době pro osud republiky a národa, ale také Židů, extrémně nebezpečné. Selhání, jež byla už téměř zapomenuta (i proto se mohla zrodit Peroutkova cena coby nejvyšší uznání novinářských kvalit) a nevhodně upozornit na osobu svého dědy, kterou do té doby naprostá většina národa ani neznala. Občas se stává, že ten, kdo chce pod záminkou obrany dobré pověsti někoho skandalizovat před soudem či v médiích, nakonec zavaří tomu, jehož dobré jméno usiloval hájit. Argument, že článek s titulkem ,,Hitler je gentleman“ nebyl nalezen, neobstojí, neboť nejde o titulek, nýbrž o obsah jiných článků, které soud vyhodnotil tak, jak výše z rozsudku citováno: ,, Žalovaný sice neprokázal, že Ferdinand Peroutka přesně tento výrok napsal (ať už po Mnichovské dohodě, nebo před ní), ovšem podařilo se prokázat, že po Mnichovské dohodě Ferdinand Peroutka zveřejnil slova (názory), která tomuto výroku obsahově plně odpovídají. Peroutkova publikovaná slova obsahově odpovídají prezidentovu výroku, který je tak ve své podstatě pravdivý. Tímto prezidentovým výrokem tudíž ve smyslu argumentace uvedené již v předešlém odstavci nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv Ferdinanda Peroutky, nelze za něj žádat jakoukoli satisfakci, a proto byla žaloba v rozsahu, v němž bylo za tento výrok požadováno pro Ferdinanda Peroutku morální zadostiučinění, zamítnuta.“

Tečka. Co dodat? Jako vždy jen pravdu:

*

Zeman prohrál v soudním sporu s Džamilou?

Neprohrál jenom Zeman, prohráli jsme všichni!

Verdikt soudu je obětem pomluv zprávou nemilou,

je totiž vzkazem Spravedlnosti: Mrcho, chcípni!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz