Článek
Tak tohle bude dlouhé a nevím, zda Médium takovou verbální kanonádu unese. Já sám to po sobě nesvedu ani přečíst, přestože jinak jsem pilným knihomolem. Ale už dva tisíce let platí Kristova výzva adresovaná všem svatouškům a pokrytcům: ,,Kdos bez viny, první hoď kamenem" (Bible - Nový zákon, evangelium podle Jana - 8, 7).
Lze předvídat celkem spolehlivě, že tímto maximálně stručným zamyšlením nad dnešním radostným jódlováním politiků, kteří se sešli v Bruselu, aby se pokusili zmírnit přes třicet let se vlekoucí insolvenci Ukrajiny další z řady předem nesplatitelných půjček, tentokráte ve výši 90 miliard eur (2,5 bilionu korun), jako bych házel hořící zápalku do sudu se střelným prachem. Ale co se dá dělat, je legitimním a zákonem garantovaným právem, a podle Václava Havla také mravní povinností občana státu, který sebe sama v Ústavě deklaruje coby stát demokratický a právní, vyjádřit svůj názor, jakkoli v očích přinejmenším části veřejnosti kontroverzní. Autor si vzal sice za téma kolizi mezi Británií a ruským oligarchou Abramovičem, avšak současně se tím dotkl složité problematiky pokrytectví a svatouškovství, kterou lze pro zjednodušení vyložit několika slovy jako způsob odvracení pozornosti od vlastních lumpáren metodou ,,Zloděj křičí chyťte zloděje!“
Dobrá, Rus dluží balík? A jak se to má s dluhy států vůči státům, s kompenzacemi národů těm národům, kterým způsobily např. válečné škody, nebo jimž neuhradily půjčky či nezaplatily za dodané zboží, suroviny a služby? Pro info: nejméně od konce 1. světové války Německo s Rakouskem dluží vítězným mocnostem astronomickou částku, kterou dodnes nesplatily; Německo k ní přidalo další biliony jako reparaci za lidské oběti a materiální škody, které způsobilo zemím, jež napadlo, zničilo, podrobilo si a jehož obyvatelstvo zčásti vyvraždilo a z části zotročilo – typicky Polsko, které se dodnes, tedy ještě po osmdesáti letech v Berlíně marně urguje kompenzace za nevýslovné utrpení a škody, které mu způsobila Třetí říše, jejímž právním nástupcem se stala Spolková republika Německo.
Na Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“ (18 států ) mají být financovány ze západních okupačních zón a to z „vhodného německého zahraničního majetku“. (SSSR připadla ze západních zón ještě část průmyslového zařízení.) Za „vhodný německý zahraniční majetek“ se ale mohl považovat i majetek vysídlených sudetských Němců. Podle dohody mohl být „reparační nárok na úhradu materiálních ztrát“ součástí, takže ČSR požadovala náhradu ve výši 11,5 miliardy dolarů a dodatkem vyčíslila i materiální škody (vynaložená pracovní síla na válečném úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich snížená práceschopnost) ve výši 6 miliard USD. Celkem požadovala po Německu 17,561 miliard USD – v tehdejším kursu amerického dolaru. Československo zvolilo cestu reparačního plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. To ale Západní velmoci odmítly. Do února 1947 obdržela ČSR v kategorii B reparace v hodnotě 5,4 milionu USD. V roce 1948 započalo splácení v ceně necelých 3 milionů USD. Reparace skončily v roce 1962, Československo obdrželo z celkového objemu reparací smluvně přiznaných pařížskou konferencí jen 4,23%. Celkem z požadovaných reparací dostalo 14,5 milionu USD, tedy 0,09%. Což je, mimochodem, relevantní argument pro odmítnutí jakýchkoli majetkových nároků Sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Československo se však od Německa domohlo pouze 0,09% mezinárodně přiznaného nároku na kompenzace, takže z pohledu práva Berlín zůstává dlužníkem Prahy. Německo vlastně není schopno, resp. ochotno nahradit astronomické materiální i imateriální škody všem zemím, které napadlo, ačkoli objektivně byly vyčísleny a oběti nacistické expanze si odškodnění nesporně zasluhují. Např. Polsko pracuje už od roku 2018 na tom, aby vymohlo ze strany Německa kompenzace za škody způsobené za druhé světové války. Škody vyčíslilo na 800 miliard až jeden bilion euro. Polsko se obrátilo na Organizaci spojených národů (OSN) s výzvou, aby zasáhla a pomohla Varšavě dosáhnout válečných reparací, které by mělo zaplatit Německo za škody způsobené během 2. světové války. Náměstek polského ministra zahraniční Arkadiusz Muliarczyk se obrátil přímo na generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, vysokého komisaře OSN pro lidská práva Volkera Turka a Radu OSN pro lidská práva s žádostí o „spolupráci a podporu“. Podle polských zástupců Berlín nereagoval na jejich výzvy k náhradě škod způsobených německou agresí a okupací v letech 1939-1945, napsal server Fox Nows. Polsko požaduje finanční odškodnění ve výši až 1 bilion dolarů. „Žádáme vás, abyste v této věci zasáhli a pomohli vytvořit určitou platformu pro dialog s Německem, které tento dialog vést nechce,“ řekl Muliarczyk podle polské tiskové agentury PAP. Polsko uvedlo, že ho Německo oficiálně informovalo, že nemá v úmyslu s ním jednat o reparacích za škody způsobené za druhé světové války. Berlín dal Varšavě znovu najevo, že tuto záležitost považuje za uzavřenou. Polsko škody napáchané za druhé světové války nacistickým Německem odhaduje na 6,2 bilionu zlotých (31,92 bilionu korun). Nicméně německá vláda v oficiální nótě z 28. prosince vyslané do Varšavy uvedla, že „otázka náhrad za válečné škody zůstává uzavřená a německé vláda o této věci nehodlá zahajovat jednání“. Ministerstvo zahraničí ve Varšavě uvedlo, že „vláda Polské republiky bude pokračovat ve snahách urovnat pohledávky vyplývající z německé agrese a okupace v letech 1939-1945“. Roku 2023 se Polsko obrátilo také na agenturu OSN pro ochranu světového dědictví a požádal UNESCO, aby mu pomohlo zajistit 11,7 miliardy dolarů za „ztráty v oblasti kultury, umění a také historických a náboženských budov“. Berlín ale dlouhodobě zastává názor, že Polsko se nároků na odškodnění zřeklo už v roce 1953, pak v roce 1970 při uzavření hraničních sporů a při potvrzení polské západní hranice při sjednocování Německa na přelomu let 1989 a 1990. Ministr pro evropské záležitosti Szymon Szynkowski rozhlasové stanici Radio Zet řekl, že negativní odpověď Německa není překvapivá, protože stanovisko německé vlády je dávno známé, ale věc to podle něho neuzavírá.
Náměstek ministra zahraničí pro otázky reparací Arkadiusz Mularczyk agentuře PAP řekl, že německé odpověď „dokládá, že Německo má pohrdavý vztah vůči Polsku a Polákům“. A nyní stojíme před kruciální otázkou, zda Německo, které se tak nesmírně angažuje v prospěch Ukrajiny a neustále moralizuje na téma poskytnutí finančních prostředků Ukrajině ze zmrazených ruských rezerv má vlastně právo žádat pro Ukrajinu na Rusku odškodnění za válečné škody, které způsobilo, jestliže samo odmítá kompenzovat mnohem větší škody, které nacistické Německo způsobilo prakticky celé Evropě, Spojeným státům (zde připomínám ponorkovou válku u břehů Ameriky) a také v severní Africe.
Ale dlužníky zůstávají také Itálie, kterou duce Benito Mussolini zavlekl do války v Habeši, na Balkáně a po Hitlerově boku do Sovětského svazu, Horthyovské Maďarsko, Pavelicovo Chorvatsko, dlužníkem jsou také Spojené státy vůči Vietnamu, Barmě, Thajsku, Kambodži, dokonce i vůči Iráku. Jen pro připomenutí špetka faktů:
Koalice vedená USA svrhla režim Saddáma Husajna, zahájila vítěznou válku ( 20.3 - 15.12.2011) proti Iráku, což po svržení vlády Saddáma Husajna vedlo ke zhroucení režimu včetně armády a bezpečnostních složek, a k vypuknutí občanské války mezi šiíty a sunnity. Informace o iráckých zbraních hromadného ničení, které posloužily k ospravedlnění invaze do Iráku byly později odhaleny jako nepravdivé. Bilance: 660 tisíc mrtvých Iráčanů, z nich bylo 650 tisíc civilistů, podle některých expertů, včetně bývalých poradců britského premiéra Blaira, invaze do Iráku v roce 2003 destabilizovala Irák a vedla ke vzniku teroristického Islámského státu. Bývalý americký ministr obrany a ředitel CIA Leon Panetta je toho názoru, že ke vzniku Islámského státu přispělo stažení amerických vojsk z Iráku prezidentem Obamou v roce 2011, čímž se v Iráku vytvořil prostor, který vzápětí ovládli islamisté bylo vyplněno islamisté. Za nelegální označil invazi do Iráku generální tajemník OSN Kofi Annan, místopředseda britské vlády Nick Clegg, nebo tehdejší hlavní poradce britského ministerstva zahraničí Michael Wood. Chilcotova komise, která zkoumala britské zapojení do války v Iráku, dospěla v roce 2016 k závěru, že invaze do Iráku byla „neoprávněná“.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 2007 uvedl, že 1,7 milionu Iráčanů uteklo do zahraničí, především do Sýrie, a asi 2 miliony Iráčanů uteklo do jiné části země. V roce 2015 bylo v Iráku 4,4 milionů vnitřně vysídlených lidí, kteří museli opustit své domovy. Populace iráckých křesťanů klesla z 1,5 milionů v roce 2003 na 500,000 v roce 2015. Škoda, kterou USA se svými spojenci, především Brity, způsobili Iráku, činí několik bilionů dolarů, ale také za jejich invazi do arabské země pod falešnou záminkou výroby zbraní hromadného ničení platí Evropa tím, že se stala cílem statisíců iráckých migrantů.
A co jihovýchodní Asie, tak těžce postižená americkým exportem demokracie, míru a prosperity? Po vší té ohromující zkáze může být například pro Vietnamce chabou útěchou, že americká strana přiznala, že během války ztratila 58 202 vojáků (asi 8000 padlých tvořili letci). Toto číslo zahrnuje i 2400 pohřešovaných. 300 000 vojáků bylo raněných, 153 000 z nich těžce. 10 000 Američanů muselo podstoupit amputaci končetiny. Vietnamem prošlo 2,6 milionu Američanů, z nichž zhruba 1 až 1,6 milionu bylo vystaveno pravidelně nebo se vícekrát v boji setkalo s nepřítelem. Asi 60 000 veteránů do roku 1982 spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na předávkování drogami. Množství z nich si desítky let nemohlo najít adekvátní zaměstnání. Průměrný věk Američana bojujícího ve Vietnamu byl 22 let (během 2. světové války to bylo 26 let), přičemž 61 % padlých bylo mladších 21 let.
Americká chemická zbraň Agent Orange, která ničila porost a kontaminovala půdu, zasáhla přes 4 miliony obyvatel Vietnamu, z toho tři čtvrtiny trpí nemocemi a defekty. Toxiny jim poškodily přímo genetickou výbavu, proto se oběti trpící těmito příznaky (především malformacemi končetin) rodí dodnes. Nevybuchlá munice zabila od roku 1975 více než 42 tisíc lidí. Při leteckém bombardování Severního Vietnamu v letech 1965 až 1968, nazvaném Operace Rolling Thunder , zemřelo až 182 000 severovietnamských civilistů. při americkém bombardování Laosu zahynulo až 350 000 civilistů. Na území Laosu je stále na 80 milionů nevybuchlých min a bomb, což prakticky paralyzuje laoské zemědělství a rozvoj infrastruktury, neboť jsou podminovány miliony hektarů půdy, na kterých nelze hospodařit ani stavět. Američanům a jejich spojencům se ve jménu demokracie, svobody, míru a prosperity podařilo pozabíjet cca 2 miliony Vietnamců, 300 tisíc Thajců, 200 tisíc Laosanů a 300 tisíc Kambodžanů, odhadem zahynuly přes 4 miliony lidí, přes 2 miliony utrpěly zranění. Porovnejme tato čísla s počty obětí a s mírou škod, které má na svědomí ruská agrese proti Ukrajině a zjistíme, že naši drazí spojenci nemají přinejmenším morální právo stylizovat se do role ušlechtilých bojovníků za demokracii a kritizovat Rusko za válečné zločiny, které sami páchali – jev v míře násobně větší. Rozhodně nemíním dělat Rusku advokáta a nerozporuji, že za napadené Ukrajiny (která však není žádné neviňátko) zasluhuje odsouzení. Nikoli však od těch, kteří ještě nedávno sami vojensky napadali cizí země, aniž by sami byli jimi ohrožováni. Pro ilustraci připomínám, že 15. listopadu 1969 se uskutečnila největší protiválečná demonstrace v historii USA, zúčastnilo se jí 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce vzešlo z řad veteránů, kteří nesouhlasili s brutalitou, s jakou byla válka vedena, zejména proti bezbranným civilistům. Rovněž rozšíření válečných operací na území sousední Kambodže znovu vyvolalo v USA bouřlivé demonstrace. Při potlačování jedné z nich, na universitě Kent State v Ohiu, Národní garda střílela do studentů, řadu z nich zabila a další vážně zranila. Ruku na srdce: stát se to v Rusku, západní politici, média i aktivisté by toho okamžitě využili k protiruské propagandy, Putinův režim by obviňovali z brutálních represí proti občanské společnosti, Kreml by byl zasypán protestními nótami, vlády členských zemí EU by si předvolávaly ruské diplomaty k podání vysvětlení, Rada bezpečnosti OSN by svolala zasedání, na kterém by Rusko bylo ostře kritizováno a papež by dal sloužit mši za oběti zvůle kremelského diktátora. Pokud se však války vedou a válečných zvěrstev se dopouštějí naši spojenci, musíme si naordinovat autocenzuru, abychom nepřipomínali jejich hříchy a tak jimi nerelativizovali ruská válečná alotria.
Válka v Afghánistánu, kterou spojenci vedení Spojenými státy po dvaceti letech bojů s pasáky koz a ovcí prohráli (ostatně jako všechny války, které od vítězství nad nacistickým Německem vedli) měla za následek 220 tisíc obětí, triumf Talibanu, obnovení práva šaría a konec jakýchkoli práv a svobod pro ženy.
Připomeňme si, že 23. března 1999 vydal tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana příkaz k bombardování Srbska, které začalo 24. března. Tato akce se stala nechvalně známou jako tzv. „humanitární bombardování“, jak byla nazvána jeho tehdejšími podporovateli. Motivem bombardování Svazové republiky Jugoslávie byla snaha Západu přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševićem k ukončení zásahů na území Kosova, k nimž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou na jedné straně a tzv. albánskou Osvobozeneckou armádou Kosova (UÇK), ve skutečnosti teroristickou organizací financovanou z kriminální činnosti na straně druhé. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální. Bombardování trvalo 3 měsíce a na mnoha územích způsobilo zvýšenou radioaktivitu a obrovské materiální škody. Po bombardování si USA ,,za odměnu” mohly postavit na území bývalé Jugoslávie největší vojenskou základnu v Evropě. Letecké útoky NATO byly zahájeny 24. března 1999. Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí, při čtvrtině z nich prováděla bombardování. Přelety amerických vojenských letadel přes své území tehdy nepovolilo několik zemí, jako např. Rakousko, Švýcarsko nebo Řecko. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války. Vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně zpočátku spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. To mělo za následek vysoké ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou mezinárodní kritiku operací NATO. Během kampaně byly napadány cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty. To zahrnovalo ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren a telekomunikačních zařízení. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 vzdělávacích institucí. Dne 23. května a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody ve Srbské Mitrovici. Tyto akce jsou často vnímány jako porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv. Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také kazetové bomby. 12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí. 14. dubna letouny NATO dokonce omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí. 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo údajně o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých. Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem z 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Celkem bylo zničeno 34 mostů. Eliminována byla rovněž polovina jugoslávských ropných rezerv. ,,Humanitární bombardování“ usmrtilo 2500 osob a kolem 5000 bylo zraněno. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybovala kolem částky 30 miliard dolarů. Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.
A tak bychom mohli oběhnout svět dokola a na mnoha místech bychom objevili statisíce hrobů obětí, nedozírné hmotné i morální škody, které nemají na svědomí zlořečení Rusové, ale naopak naši drazí spojenci, pokaždé nakonec v každém konfliktu poražení a prakticky nikdy nekompenzující zkázu, kterou způsobili. Skutečnost, že po fiasku s Afghánistánu pár let si od válčení dávají oddech (byť se zdá, že Spojené státy si už brousí zuby na Venezuelu, k jejímž břehům přesouvají námořní a letecké síly) z nich nečiní mravní autority, oprávněné povyšovat se nad Rusko a peskovat je. To si mohou dovolit Rakousko, Švýcarsko, Monako, nebo třeba Papua-Nová Guineja a další země, které se do žádných ozbrojených konfliktů proti cizím státům a národům nenamočily, ale pokud tak činí Spojené státy, členské státy EU, Austrálie, Turecko a ostatní spojenci, pak se jedná o licoměrnost stejnou jakou projevuje zloděj, který křičí ,,Chyťte zloděje!“
Ale vraťme se k tématu, které autor uvodil titulkem ,,Rus dluží balík. Britové chtějí po Abramovičovi miliardy pro Ukrajinu, jinak uvidí!“ Mimochodem, nevzpomínám si, že by právě Britové někdy někomu kompenzovali škody, které při své imperiální politice napáchali, ale to by se má replika už rozlila do šíře pro mne v reálném čase nezvládnutelné, protože já mám i jiné úkoly než polemizovat s autory textů, které si vyžadují jistou míru věcné korekce.
Ne snad, že bych schvaloval kličkování miliardáře Abramoviče; pokud z britskou vládou uzavřel závaznou dohodu, kterou nikdy nikdo nezpochybnil, pak by ji měl splnit bez ohledu na to, zda dodatečně shledal, že není výhodná ani spravedlivá, protože na ni přistoupil pod tlakem, za nápadně nevýhodných podmínek. Ale budiž, stalo se, Abramovičovi jistě ještě něco málo zbyde na chleba s marmeládou, kafe z cikorky a na nájem, takže na tom objektivně bude stále ještě lépe než mnozí Britové a Rusové, kteří se zásluhou svých politických lídrů propadají do bezvýchodné chudoby.
Proč mluvit o půjčce (resp. půjčkách, protože neberou konce) Ukrajině? Proč stovky miliard eur a dolarů, které ze Západu plynou do Kyjeva, nenazvat tím či skutečně jsou – totiž darem? Vždyť Ukrajina za celou dobu své samostatné existence nikdy nikomu nic nevrátila! Například ve vztahu k Rusku: připomeňme si například rok 2015, kdy Spojené státy americké odmítly zaručit za ukrajinské závazky vůči Rusku. Ukrajina v té době dlužila Moskvě tři miliardy dolarů ((58,6 miliardy Kč), z toho za ruský plyn 2,44 miliardy dolarů. Ruský prezident Vladimir Putin tehdy slíbil, že pokud se Západ za Ukrajinu zaručí, přistoupí na rozložení splátek do tří let. V přepočtu 74,5 miliardy korun měla Ukrajina splatit do 20. prosince 2015. Rusko se odmítlo zapojit do jednání o restrukturalizaci ukrajinského dluhu, která v rámci záchranného programu Mezinárodního měnového fondu (MMF) vedla Ukrajina se soukromými vlastníky dluhopisů. Ruské ministerstvo uvedlo, že Kyjevu nabídlo lepší podmínky, než požadoval MMF, který, mimochodem, Kyjevu uložil povinnost předmětný dluh zaplatit. Moskva, vědoma si katastrofální ekonomické situace Ukrajiny, která na rozdíl od všech ostatních postkomunistických zemí od získání nezávislosti hospodářsky už jen upadala, navrhla, že by Ukrajina dluhopisy uhradila splátkami ve výši jedné miliardy dolarů rozloženými do do tří let. Rusko podalo u londýnského soudu žalobu na Ukrajinu za to, že mu neuhradila dluh ve výši tři miliard dolarů (72,8 miliardy korun). Splatnost ruských dluhopisů vypršela 20. prosince a doba možného odkladu splátek byla stanovena na deset dní. Ukrajina však ze svého dluhu ve stanovené lhůtě nezaplatila ani dolar. Rusko poté při podání žaloby v Londýně upozornilo, že Ukrajina nechce o dluhu jednat „v duchu dobré vůle“. Postup Ukrajiny sledoval také Mezinárodní měnový fond, na jehož penězích je země existenčně závislá. Což byla a nadále je deprimující informace, protože už dlouho před ruskou invazí se Ukrajina stala tím, co lze nejvýstižněji definovat termínem ,,globální žebrák“; jakou jinou než fiktivní může být nezávislost země, která je po celou dobu své politické nezávislosti ekonomicky absolutně závislou na zahraniční pomoci?
Mezinárodní měnový fond tehdy oznámil, že změní svá dosavadní pravidla poskytování úvěrů, aby mohl dále podporovat ty země, které nebudou schopny splácet dluh zahraničním vládám či mezinárodním institucím. Reagoval tak právě na případ Ukrajiny. Podle dřívějších pravidel totiž fond nesměl poskytovat pomoc zemím, které neplní své závazky. Nicméně i nové podmínky stanoví, že věřitelská země se bude o restrukturalizaci svého dluhu snažit jednat. Což ovšem Ukrajina nemínila dělat a podle prognóz nebude dělat v následujících desítkách let, protože její ekonomická výkonnost bude stále klesat (vzhledem k žalostné demografické situaci stárnoucího a vymírajícího národa a masové emigraci lidí v produktivním věku ani jinak nemůže) a politická reprezentace bude nadále spoléhat na velkorysost věřitelů v naději, že tvrdě protiruská politika Kyjevu zajistí sympatie a bezbřehou shovívavost Západu. Ekonom Moody´s Analytics Martin Janíčko uvedl, že situace je ožehavá a Ukrajině se dělají nebezpečné ústupky. Domnívá se, že to tak vzniká nebezpečný precedens pro řešení dluhů mezi budoucími věřiteli a jejich dlužníky, kteří po příkladu Ukrajiny také mohou ignorovat své závazky s tím, že svět se o ně postará. Upozornil, že pokud by ukrajinská situace byla nadále neutěšená, včetně politické krize, mohl by MMF pomoc Ukrajině přibrzdit nebo ji úplně stopnout, což by pro ni mělo tragické následky. Ekonom připomněl, že hospodářství země kleslo v roce 2014 o 6, 8 procenta, roku 2015 o 10,5 procenta, inflace se pohybovala kolem sto procent. Katastrofický propad pokračoval i v následujících letech, což mělo tvrdý dopad ukrajinské obyvatelstvo, které se jalo masovém měřítku odcházet za živobytím do zahraničí, což akcelerovalo ještě hlubší hospodářský a sociální úpadek Ukrajiny, zároveň zvýšilo její závislost na zahraniční pomoci a znemožnilo splácení dluhů. Spirála smrti se roztočila. Není proto pravdou tvrzení, že Ukrajina se stala na zahraniční podpoře závislou až po ruské agresi a že Rusko zavinilo pokles její ekonomiky o třetinu. Ve skutečnost Ukrajina padá ke dnu už od toho dne, kdy se vymanila ze sevření Sovětského svazu a odpojila od Ruska, do té doby totiž náležela jako průmyslové a zemědělské centrum k prosperující části SSSR a životní úroveň tamního obyvatelstva bývala dosti vysoká. Relativní blahobyt skončil získáním nezávislosti, Ukrajina se v krátkém čase stala chudobincem Evropy, ovládaném oligarchy a natolik prorostlém organizovaným zločinem a korupcí, že už přestávala fungovat jako normální evropský stát. Loňského roku Ukrajina dlužila Mezinárodnímu měnovému fondu devět miliard dolarů, přesto na jeho konci Výkonná rada MMF schválila vyplacení 900 milionů dolarů Ukrajině ze záchranného úvěrového programu. Jako by všichni lídři s jejich astronomickými příjmy a četnými bonusy a prebendami vypustili z hlav skutečnost, že rozhazují nikoli vlastní peníze, nýbrž peníze daňových poplatníků, kterým se často nedostává ani na základní životní potřeby, tak jako například v USA, kde 36 milionů Američanů žije v chudobě, nebo v Česko, v němž 43% lidí je rovněž ohroženo chudobou.
O tom, jaký je přístup Ukrajiny k dluhům a její respekt k právům a zájmům jejích věřitelů, máme varovné signály nejen z toho, jak se nevypořádala se svými dluhy vůči Rusku, ale například i ze zprávy publikované dne 23.2.2025: ,,Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl na tiskové konferenci, že neuznává, že by Ukrajina dlužila Spojeným státům 500 miliard dolarů (asi 12 bilionů korun) za válečnou pomoc. USA poskytly Ukrajině pomoc a my dary nepovažujeme za půjčky, řekl Zelenskyj novinářům podle serveru RBK-Ukrajina. Zelenskyj podle serveru BBC News na tiskové konferenci řekl, že USA mu navrhly dohodu, podle které by Ukrajina měla za každý dolar obdržené pomoci vrátit dvojnásobek. Ujistil, že nepřistoupí na dohodu, kterou by muselo splácet ještě deset pokolení Ukrajinců“.
V červnu letošního roku dorazila zpráva, že Ukrajina se nedokázala dohodnout na restrukturalizaci svého dluhu se skupinou mezinárodních věřitelů v čele s hedgeovými fondy Ukrajina nezaplatí 665 milionů dolarů, které dluží mezinárodním věřitelům, uvedlo v pátek v prohlášení ministerstvo financí země. Kyjev se dříve nedohodl na podmínkách restrukturalizace se skupinou držitelů dluhu v čele s hedgeovými fondy. Platba se týká cenných papírů navázaných na HDP – dluhu vázaného na hospodářský růst – v celkové výši 2,6 miliardy dolarů, přičemž 665 milionů dolarů je splatných 2. června. Ukrajina měla původně platbu provést před rokem, ale moratorium na vypořádání dluhopisů, schválené úřady v Kyjevě, umožnilo této zemi v finančně tíživé situaci vyhnout se bankrotu. Toto moratorium zůstane v platnosti, dokud nebude dluh restrukturalizován, uvedlo ministerstvo. Ministerstvo financí poznamenalo, že na základě dohody s mezinárodními věřiteli z roku 2024 byla zrušena tzv. klauzule o křížovém selhání. Tato klauzule stanovila, že nezaplacení opčních listů HDP může vést k neschopnosti splatit jiné dluhy, včetně mezinárodních dluhopisů. Ministerstvo zdůraznilo, že po odstranění této klauzule Ukrajina není povinna vyhlásit neschopnost splatit své mezinárodní dluhopisy. Ukrajinské úřady v dubnu oznámily, že se jim nepodařilo dosáhnout dohody o restrukturalizaci části státního dluhu v nominální hodnotě 3,2 miliardy dolarů.
Podle agentury Bloomberg Ukrajina během neúspěšných jednání nabídla investorům dvě možnosti, včetně úplné výměny za státní dluhopisy opětovným otevřením stávajících směnek. Věřitelé však údajně souhlasili pouze s restrukturalizací květnové splátky a požadovali přes 400 milionů dolarů v hotovosti a také převod více než 200 milionů dolarů na nové dluhopisy – tuto podmínku Kyjev odmítl.
Pokud se v těchto dnech v Bruselu jedná o další desítky miliard pro Kyjev, nelze si dělat iluzi, že by šlo o vratnou půjčku; objektivně jde o další z řady velkorysých darů Evropy Kyjevu, protože spíše se Maďarsku podaří vybudovat na Marsu trvale obyvatelnou stanici než dostat z Ukrajiny jediné euro.
Chápu až extrémní problémy s nimiž se Ukrajina už přes tři desítky let potýká a jež v době probíhající války nemůže být schopna řešit ani z malé části. Ale pravdou je, že k nim nemuselo dojít vůbec anebo jen v mnohem menší míře, pokud by od samého začátku ukrajinská politická reprezentace nenacházela tak nadšenou a důsledně nekritickou podporu především u evropských lídrů, uchvácených představou, že v Ukrajině získají nepřítele příliš velkého, příliš sebevědomého a příliš nezávislého Ruska, které nadto hraje významnou roli na světových trzích a paktuje se s Čínou. Ukrajina byla do nynější kritické situace vmanipulována, protože postrádala vůdce schopné racionálního a pragmatického myšlení a manipulacím nepodlehnout. Když se podíváme na seznam jejích dosavadních prezidentů, premiérů a jejich ansámblu, vidíme jen patetické žvanily, libující si v dramatických gestech a ušlechtilých frázích, devótně pochlebujících Západu, ale snad s výjimkou Janukovyče nikoho, kdo by měl přehnané ambice, v torně maršálskou hůl a myslel na prosté lidi, a kdo by byl schopen a ochoten vést smysluplný dialog všemi směry a dosahovat konsensu. Tymošenková, Porošenko, Juščenko, Jermak, Saakašvilli, Podoljak a další jsou přehlídkou mimořádně ambiciózních, leč nekompetentních osobností, které by neměly řídit ani ševcovskou dílnu nebo kolchoz, natož velkou zemi, která teprve hledala své místo v mezinárodním společenství, neměla vyřešeny etnické kontroverze, ustálené hranice, uspořádány vztahy s nejdůležitějšími sousedy, demograficky utrpěla masovou emigrací v kombinaci s nejnižší porodností na světě a vysokou úmrtností, a jejíž ekonomika od prvního dne od získání nezávislosti připomíná seskok ožralého parašutisty, který zapomněl padák na palubě letadla. V každém případě mám za neomluvitelné, jestliže politici, kteří sebe sama a státy, které zastupují, prohlašují za demokratické, nepřiznávají co najisto vědí, totiž že Ukrajina standardně půjčky pokládá za dary a proto je nesplácí; ostatně nesplácí ani pohledávky, které vytvořila v obchodním styku s jinými státy tím, že jim nezaplatila za dodané komodity a služby.
A že v Bruselu se budoucí ztráty pokoušejí ospravedlňovat tezí o tom, že Ukrajina brání Evropu a proto je v našem zájmu poskytovat Kyjevu vše z toho co máme bez ohledu na návratnost vynaložených prostředků – tak jako umanutě tvrdí například jeden z proslulých demagogů současné opozice a europoslanec Farský, který nám sugeruje, že investice do Ukrajiny je investicí do nás samotných a proto se nemáme ohlížet na to, zda nám to, co dnes eufemisticky, aby se veřejnost nenaštvala, nazýváme půjčkami a úvěry, Ukrajina někdy v budoucnu vrátí, protože, málo platné, nejde o soukromé peníze politiků, nýbrž o peníze daňových poplatníků, kterých se však nikdo na nic neptá, nikdo je nežádá o souhlas, přestože, jak dnes upozornila renomovaná ekonomka Jana Matysová, štědrost politiků musejí zaplatit občané, pro které však tito politici často dost peněz nemají a proto neustále hledají způsoby, jak prostřednictvím více méně fiktivních reforem snížit např. mandatorní výdaje, typicky přibrzdit valorizaci důchodů a současně prodlužovat dobu odchodu do penze, ,,optimalizací“ sociálních dávek sebrat potřebným alespoň něco z toho, nač mají zákonný nárok, jak to aktuálně předvedl Marián Jurečka.
Abramovič se tak nějak nemá ke splnění závazku, který přijal podpisem dohody s Brity? Za to jistě zasluhuje klepnout přes prsty, smlouvy a dohody se mají plnit. Ale není důvod k panice, v právních vztazích stát vždy tahá za delší konec provazu, má k ruce jak výkonnou, tak zákonodárnou, soudní a represivní moc, a disponuje prostředky, kterým v civilizovaném světě prakticky nelze dlouhodobě s úspěchem odolávat. Stát je systém, cosi jako symfonický orchestr, jednotlivec nanejvýše sólistou na triangl. Stát může kriminalizovat kohokoli, jednotlivec stát nikoli, byť pohnat stát před soud (např. ESLP) je možné, ale téměř výhradně v kauzách z lidskoprávní agendy, které stát nijak neohrozí, byť občas po letech tahanic se žalobce může domoci nějaké směšné kompenzace za způsobenou újmu.
A klauzule, že Ukrajina půjčku splatí poté, až jí Rusko poskytne kompenzace za válečné škody? To je snad vtip! Rusko Ukrajině nezaplatí ani rubl, což znamená, že Ukrajina také nevrátí ani euro. Ostatně je ukrajinskou tradicí neplatit dluhy, nesplácet půjčky, protože v mezinárodních vztazích spoléhá na to, že nakonec jí bude vše odpuštěno. Obvyklým argumentem je hrozba, že pokud Ukrajina Rusku podlehne, do Evropy se pohrnou miliony uprchlíků, kteří rozvrátí politické, ekonomické a sociální, ale také bezpečnostní poměry v zemích zasažených masovou migrací, takže z preventivních důvodů bude lépe když se Evropa z tohoto nebezpečí vykoupí tím, že bude platit a platit a platit bez ohledu na pravděpodobnost hraničící s jistotou, že Ukrajina ,,půjčky“ nikdy nesplatí.
Pak tu máme další relevantní faktor, který není připomínám, pokud vůbec někoho v Bruselu napadl: zanedlouho skončí Volodymyr Zelenskyj a jeho režim, a s ohledem na skutečnost, že po masové emigraci Ukrajinců na Západ dochází k silné rusifikaci zbývajícího obyvatelstva (Evropa doslova drancuje ukrajinský národ) nabízí se otázka: Co bude potom? A jak to bude s půjčkami, o kterým nám je tvrzeno, že nejsou dary a že je Kyjev bude splácet? Kdy, jak a z čeho? Vždyť kde nic není, tam ani čert nebere.
Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) v půli září zveřejnila svůj pravidelný statistický žebříček, v němž Ukrajině připsala nelichotivé prvenství. Ukrajina se s 18,6 zemřelého na tisíc obyvatel za rok dostala do čela žebříčku úmrtnosti. Podle stejného zdroje trápí napadenou zemi i zcela opačný problém – nejnižší porodnost z 228 sledovaných zemí. Demografická situace nebyla na Ukrajině příznivá ani před válkou. Pozvolný pokles obyvatel začal už v 90. letech, kdy země procházela ekonomicko-politickou transformací. Ta, jak upozorňuje demografka Kurylo, „vedla k odkládání porodů a zvýšené úmrtnosti, což v kombinaci s poměrně starou populací vedlo k převaze počtu zemřelých nad narozenými“. Optimisticky situaci nevidí ani Ústav demografie a problémů kvality života Národní akademie věd Ukrajiny. V říjnové zprávě, na kterou upozornil list Ukrajinskaja pravda, předpovídá, že úbytek bude pokračovat a v roce 2051 bude na Ukrajině žít jen 25,2 milionu obyvatel. Podle údajů ukrajinské Státní statistické služby roku 2001 žilo na Ukrajině 48,5 milionu obyvatel, v červenci 2024 pouze 35,8 milionu obyvatel. Varšavský think-tank Centre for Eastern Studies upozorňuje, že ukrajinská společnost bude zřejmě v roce 2030 patřit k nejstarším v Evropě, bude mít velký podíl lidí trpících mnoha onemocněními a zdravotními handicapy. Stárnutí populace a její rychlý úbytek pro Ukrajinu představují téměř fatální problém, protože značná část Ukrajinců, zejména v produktivním věku, se z emigrace do vlasti nehodlá vrátit. Bez problémů se integrovali do západní společnosti, kde jsou na rozdíl od Afričanů a Asiatů vesměs dobře přijímáni. Nejčernější scénáře hovoří o tom, že v roce 2100 bude na Ukrajině žít jen 9 milionů lidí. Ještě před deseti lety se v porodnici v ukrajinském městě Hošča rodilo zhruba 400 dětí ročně. V roce 2024 jich bylo pouze 164 a letos jich pravděpodobně bude ještě méně. Podobně na tom jsou i další ukrajinská města. Porodnice zejí prázdnotou, kvůli nedostatku žáků se zavírají základní školy, píše agentura Reuters. Přitom ruská menšina na Ukrajině, která je největší národnostní menšinou v zemi, která tvoří největší skupinu Rusů žijících v zahraničí. K ruské národnosti se během sčítání v roce 2001 přihlásilo 8 334 100 osob a tehdy Rusové tvořili téměř 18% z celkového počtu 48 milionů obyvatel. Dnes tvoří 25% a jejich podíl stále poroste, protože z Ukrajiny neutíkají, nebojí se zakládat rodiny a jejich porodnost je vyšší než u Ukrajinců. Tato exkurze do demografické situace na Ukrajině je důležitá z toho důvodu, že se nemohu zbavit podezření (a jistě nejsem sám), že Západu, především Evropě, válka se vlastně docela hodí, protože přijímáním milionů vesměs mladých Ukrajinců de facto, byť nepřiznaně, řeší palčivý problém stárnutí vlastní populace, nízké porodnosti, nedostatku pracovních sil a tím plátců daní i zákazníků, což v konečné důsledku vážně ohrožuje nejen stabilitu, ale především budoucnost ekonomiky, sociálního, penzijního a zdravotnického systému. S ukrajinskými uprchlíky na rozdíl od emigrantů z neevropských zemí nejsou valné problémy, etnická a kulturní blízkost, a vzdělanost Ukrajinců je srovnatelná s úrovní vzdělání a kompetentnosti obyvatel členských států EU, proto evropští politici a ekonomové příchod takových počtů Ukrajinců vítají a už se ani netají obavou z toho, že by se po skončení války mohli sbalit a vrátit do vlasti. Protože, jak přiznávají, bez statisíců ukrajinských rukou a hlav by se evropské státy dostaly do téměř neřešitelných potíží.
V každém případě jsou kromě jiných důvodů tři naprosto zásadní důvody proč by všichni společně, bez ohledu na ideologie, měli usilovat o co nejrychlejší ukončení války: 1) mír je vedle zdraví a života nejvyššího hodnotou – hodnotou nad všechny ideologie, všechny -ismy, nad jakékoli ambice politiků, 2) ukrajinský národ vymírá a proto si nemůže dovolit ztrácet další mladé životy, ať na frontě nebo v emigraci, 3) Ukrajina, která není členem Evropské unie a NATO stala se pro Evropskou unii kolem č.1, ale zároveň tíživým břemenem a rozkládá ji na vřele proukrajinské, vlažně proukrajinské a vůči Ukrajině ambivalentní členy, a ve vztahu k NATO ač nečlenem stala se katalyzátorem protiruských tenzí, které v posledku hrozí globálním konfliktem, nejspíše jaderné povahy. Bez ohledu na to co si kdo myslí, čemu věří a jaké má ambice, Ukrajinci naléhavě potřebují mír, i kdyby měli přijít o území beztak obývané etnickými Rusy, protože demografická krize ve spojení s nevratnou emigrací milionů lidí v produktivním věku, na desítky let zakonzervovanými etnickými konflikty (nejde jen o ruskou menšinu, ale také o Maďary, Rusíny, Poláky, Rumuny, Romy a Židy) naprostou závislostí na zahraniční pomoci, bez které nesvedou ufinancovat provoz státu se vším co k tomu patří včetně mandatorních výdajů. Ostatně nový ministr vnitra Lubomír Metnar varuje, že v případě konce války na Ukrajině můžeme očekávat silný migrační tlak ze strany Ukrajinců opouštějících vlast. Už dnes jich v malém Česku legálně pobývá cca 700 tisíc! To může prospět nám (pokud pomineme rizika spojená s příchodem desítek tisíc mužů otrlých válečnými zážitky, přivyklých na násilí a zabíjení, a patrně také ozbrojených, což povede k nárůstu závažné kriminality), ale bude to další nenahraditelná ztráta pro Ukrajinu. Někdy před patnácti lety jsem napsal, že Ukrajinci budou v Evropské unii dříve než Ukrajina a už se to děje. Ukrajina zůstane možná desítky let před branami EU, zatímco ukrajinský národ bude už roky v pohodě uvnitř.
Zaznamenal jsem množství rozhořčených reakcí našich opozičních politiků (opravdu jsou politiky v pravém slova smyslu, nebo jen politikaří?), kteří unisono odsuzují Babišův šalamounský postoj k bruselskému summitu o dalším financování Ukrajiny. Jistě, Fialova parta
všechen svůj politický kapitál a kredit vsadila na ukrajinskou kartu a přestože prohrála, nemůže jen tak přehodit výhybku od chvílemi až iracionální a kontraproduktivní podpory války k úsilí o její zastavení, proto dnes v médiích a na sociálních sítích Babiše mydlí hlava nehlava, dokonce neváhá obviňovat premiéra ze zrady a věštit, že Česko kvůli němu přichází v mezinárodním společenství o kredibilitu (což si nemyslím). Ale objektivně je Babišovo rozhodnutí možná méně šetrné vůči režimu Volodymyra Zelenského, ale o to ohleduplnější k ukrajinskému národu z výše uvedených důvodů. V každém případě naše opozice nedomýšlí to, co měla domyslet už v době kdy vládla: co se stane, pokud Zelenského vláda po válce padne (a že padne, je jisté) a nová vládní garnitura bez ohledu na to co se doposud stalo bude vůči Rusku vstřícnější? Například z toho důvodu, že bude muset naléhavě vyřešit energetickou a surovinovou krizi, a sousední Rusko by mohlo obnovit dodávky všeho, co dodávalo dříve, dokonce za poloviční než světové ceny? Vždyť koexistence s Evropskou unií je nesmírně nákladná, život podle západních standardů velmi drahý, evropské zdroje surovin značně omezené a nestabilní, Brusel se ukazuje být centrem moci projevující tendenci k totalitě, nadto Evropa otevřená pro Ukrajinu by se de facto změnila v obří vysavač, který by z Ukrajiny vyluxoval to nejcennější – mladé, kvalifikované a perspektivní lidi, bez kterých se ale Ukrajina na vlastní nohy nikdy nepostaví. A pokud by se Ukrajina opět sblížila s Ruskem a vzdálila Západu, jak by to bylo se všemi stamiliardovými půjčkami, které EU do Ukrajiny už investovala? Myslím, že spíše by bylo možno cokoli vymámit z černé díry ve vesmíru než dostat z Kyjeva alespoň zlomek toho, co mu bylo poskytnuto. Dnes se samozřejmě zdá naprosto vyloučené, že by kdy Kyjev a Moskva k sobě opět nalezly cestu, ale vzpomeňme jak rychle se Evropa oklepala z nenávisti k Německu a k Němcům, aniž by ovšem zapomněla na nacismus, válečné hrůzy, holocaust a na ostatní zlo, za něž byl Berlín zodpovědný. Ani Vietnamci nesvedli na věky nenávidět Američany, přesto jim způsobili nevýslovné utrpení, zabili přes dva miliony lidí a zdevastovali zemi. Cituji agenturu Reuters (10.9.2023): ,,Spojené státy a Vietnam povyšují své diplomatické vztahy na takzvané všeobecné strategické partnerství, které bude stát na nových obchodních dohodách o polovodičích, vzácných minerálech a potenciálně i bezpečnosti. Americký prezident Joe Biden se v neděli v Hanoji setkal s generálním tajemníkem komunistické strany Nguyen Phu Trongem a dalšími vysokými činiteli. „Dnes můžeme sledovat vyvrcholení padesátileté křivky pokroku našich vztahů, od konce konfliktu k normalizaci. Nový vzájemný diplomatický status bude přínosný pro bezpečnost i prosperitu,“ řekl Biden s odkazem na americkou válku ve Vietnamu.
Vietnamský vývoz do Spojených států v posledním roce vzrostl o 13,6 procenta na 109,4 miliard dolarů (asi 2,49 bilionu korun), přičemž nejvýznamnějšími artikly jsou oděv, mobilní telefony a další elektronika či dřevěný nábytek. V pondělí se očekává setkání amerických a vietnamských šéfů technologických firem společně s ministrem zahraničí Antonym Blinkenem…“
Dne 24.11.2025 se objevila zpráva, že (cituji) vietnamská unie organizací přátelství ve spolupráci s Hanojským lidovým výborem a velvyslanectvím USA ve Vietnamu uspořádala 23. listopadu program „Výměna přátelství mezi Vietnamem a USA“. Ve svém úvodním projevu pan Dong Huy Cuong, viceprezident Vietnamské unie přátelských organizací, zdůraznil, že vztahy mezi Vietnamem a USA prošly historickými vzestupy i pády, ale nyní slouží jako zářný příklad harmonie mezi národy. „Po desetiletích vzestupů a pádů a obtíží se vztahy mezi Vietnamem a USA konečně vrátily k pozitivní trajektorii, kterou si prezident Ho Či Min vždy přál,“ uvedl. Od doby, kdy obě země normalizovaly vztahy 12. července 1995, a to díky vytrvalému úsilí vůdců a lidu obou stran v duchu „odložení minulosti stranou, překonávání rozdílů, podpory podobností a pohledu do budoucnosti“, dosáhly bilaterální vztahy pozoruhodného pokroku ve všech aspektech a postupně se povýšily na Komplexní partnerství (červenec 2013) a Komplexní strategické partnerství v září 2023. Místopředseda Vietnamské unie přátelských organizací byl hluboce dojat, když hovořil o ušlechtilých srdcích našich amerických přátel. Vyjádřil zvláštní vděčnost veteránům a jejich rodinám, jakož i humanitárním, charitativním a nevládním organizacím ve Spojených státech, které jsou ochotny překonat bolest minulosti a zvolit si cestu k budoucí spolupráci, a tím významně přispět k „hojení válečných ran“ a podpoře rozvoje a integrace Vietnamu. „Vietnamský lid si bude vždy vážit a pamatovat ve svých srdcích vzácnou náklonnost a podporu svých amerických přátel,“ sdělil. Americký velvyslanec uvedl, že americké společnosti hrály a nadále hrají nepostradatelnou roli v podpoře hospodářského růstu Vietnamu, přičemž ve Spojených státech studuje přes 36 000 vietnamských studentů, kteří si své znalosti a dovednosti přinášejí zpět do své země. Obě strany spolupracují na podpoře vzdělávání, zdravotnictví, ekonomiky, bezpečnosti a mnoha dalších oblastí. Atd. Čili to co se jeví být ve čtvrtém roce války na Ukrajině naprosto nemyslitelné, už za pár let, až se Putin a Zelenskyj odeberou do ústraní nebo třeba na Věčnost, se klidně může stát realitou.
Proč se tak obšírně a tematicky odlehle rozepisuji o věcech, které přímo nesouvisejí s potyčkou miliardáře Abramoviče a britské vlády o prachy z prodeje fotbalového týmu? Předně proto, že mám dost času a nudím se. Ale především z toho důvodu, že nesouvisí-li všechno se vším, jak se domnívají popletové, tak docela jistě všechno souvisí s něčím. V tomto případě jde o pokrytecké moralizování velkého dlužníka na účet relativně malého dlužníka, ale také o prachy pro Ukrajinu, které je pro jedny principiální záležitostí bez ohledu na následky, pro jiné rovněž otázkou principu kvůli předvídatelným následkům, mezi nimiž není nebezpečí ruské invaze do Evropy, nýbrž konec ukrajinského národa na Ukrajině a jeho úspěšná existence mimo Ukrajinu. A co dodat k Romanu Abramovičovi? Snad jen vyjádřit odsuzující pochopení pro jeho smutek z hrozící ztráty miliard liber, zejména když v době, kdy Abramovič vstoupil do Chelsea, klub se utápěl v dluzích a neměl šanci na získání anglického titulu. To se však změnilo s příchodem Abramoviče, který klubu pomohl z dluhů a nakoupil posily z celého světa. Přivedl do mužstva fenomenálního trenéra José Mourinha. Abramovič stabilizoval celkovou situaci klubu. Zpočátku pumpoval do Chelsea obrovské peníze a odměnou mu byl vzestup Chelsea mezi fotbalovou elitu, přitom vedení klubu učil finanční soběstačnosti. Kapitalizoval své pohledávky v Chelsea a tím klub prakticky oddlužil. Abramovič má lví zásluhu na tom, že Chelsea roku 2012 zvítězila v mnichovském finále Ligy mistrů v zápase proti FC Bayern. Abramovičovův vztah k Chelsea je proto pochopitelný a stejně tak by měla být srozumitelná jeho rozmrzelost, že kvůli válce a pro své sympatie k Putinovi se ocitl na sankčním seznamu britské vlády, Kanady a Evropské unie, přičemž především imperiální a koloniální Britové mají na hlavě tolik másla, že by Londýňanům vystačilo na mazání sendvičů až do konce století. Kdo si vzpomene na bývalého premiéra Borise Johnsona a na to, co ve východní Evropě napáchal, bude na moralizování britské vlády pohlížet s nedůvěrou v její upřímnost:
*
Sakra, koho by nemrzelo přijít o miliardy,
prachy přece nikde nerostou na stromech!
Vždyť kvůli stovce mnozí páchají i vraždy,
když mají platit inkaso ztratí nervy a dech.
*
Není fér zastírat jak se věci mají doopravdy,
ideologie neměla by nehezkou pravdu zdobit,
jak Kyjev splácí půjčky ví přece věřitel každý
a kdo přijde o prachy sám na sebe má se zlobit.
*
Jak to bude s Abramovičem tak důležité není,
na pelmeně, vodku a děvočky ještě mu zbyde,
nás rozčilují půjčky bez garance na vrácení,
politici rozhazují, ale jejich štědrost platí lidé.
*
Přiznejme si pravdu jakkoli se nám nelíbí:
Evropa půjčuje na blind, bez úroků a garancí,
Zelenskyj dostává biliony výměnou za sliby,
které však zakrátko z paměti snadno ztrácí.
*
Abramovič s plněním závazků nijak nespěchá,
je Rus a financovat Ukrajinu se mu dost příčí,
a že pomůže správné věci není pro něj útěcha,
vždyť doufá že báťuška Putin Zelenského zničí.
