Článek
Zajímavý text, skvělé ilustrace. „Simbakubwa“ by jistě mohl konkurovat legendárnímu Andrewsarchusovi, pokud se ovšem neminuli o dvacet milionů roků. Adrewsarchus svět starších třetihor obýval před 40 miliony lety. Andrewsarchus dosahoval tělesné délky čtyři metry a v kohoutku výšky dvou metrů, čímž překonával i nejmohutnější ze všech plemen koní, například clydesdaly, percherony a shiry, což by z andrewsarcha činilo absolutně největšího dravého suchozemského savce všech dob. Stejně jako hyenodonti ještě nepatřil mezi pravé šelmy, které evoluce přivedla na scénu až o miliony let později. Absence pravých šelem a potřeba regulovat stavy prosperujících býložravců vedla přírodu starších třetihor k fantastickým experimentům, jejichž výsledkem byla zvířata, jaká nikdy dříve a nikdy později neměla obdoby, protože byla podivuhodnou kombinací predátorů a kopytníků, jako již zmíněný andrewsarchus nebo entelodon, paleontology vlídně nazývané jako „ďábelské prase“. Andrewsarchus je řazen do příbuzenstva sudokopytníků (Cetancodonta), která dnes zahrnuje hrochy a kytovce, ačkoli vzhledem připomínal gigantického, robustně stavěného vlka, udivujícího jak metr dlouhou lebkou a mocným chrupem, tak absencí drápů, které na každém prstu nahrazovalo kopýtko. Nástup pravých šelem znamenal pro hyedonty a ostatní archaické „prašelmy“ začátek konce, přestože v Africe dokázaly jejich tlaku vzdorovat ještě další miliony let. Příčinou jejich ústupu ze slávy a posléze vyhynutí prozrazuje stavba jejich lebek, které sice byly nadmíru masivní, s mocnými čelistmi, ale vybavenu mozkovnami tak malými, že se v nich nemohly ukrývat mozky schopné konkurovat tak inteligentním predátorům, jakými byly šavlozubé šelmy a předkové lvů, hyen či vlků. I když na druhou stranu například vakovlk (tzv. tasmánský tygr), dravý vačnatec, dokázal navzdory (údajně) nižším duševním schopnostem po tisíce let odolávat tlaku inteligentních dingů, kteří nadto byli zvýhodněni tím, že žili a lovili ve smečkách, zatímco vakovlci byli osamělými, tudíž patrně méně úspěšnými lovci. Ale nebýt britských kolonistů, majitelů tisícihlavých ovčích stád, kteří sto let vakovlky pronásledovali jako nejhorší škodnou tak dlouho, dokud je nevystříleli, tak by tihle největší z dravých vačnatců dodnes zdobili přírodu a byli by pýchou, možná i národním symbolem Austrálie.
