Článek
Pochoutky pro děti v padesátých letech minulého století, které uvádí ve svém článku výše uvedená „blogerka“ s odvoláním na svou maminku, byly v uvedených letech hlavně mejdlíčko, které se neprodávalo v „nějaké“ krabičce ale volně je prodávající ulamoval z formátu většího plata (pravděpodobně 10 ks). Jedno mejdlíčko stálo 20 haléřů a byla to skvělá pochoutka. Další pochoutkou v uváděných letech nebyl „Tang“, ten se prodával později, ale „šumák“ nebo „tiky“. Tiky byly dvě zabalené stejně do červena zabarvené kostičky (20 haléřů) a šumák zabalené dva čtvercové plátky, červený a bílý (25 haléřů). Tyto pochoutky, kyselé jako šťovík, byly původně určeny k rozmíchání ve vodě a utvoření lahodného a osvěžujícího nápoje. Jako děti jsme ovšem tyto produkty s chutí lízaly a díky jejich kyselosti vytvářeli různé úšklebky na svých obličejích a zůstával po tom silně do červena zabarvený jazyk, který jsme na sebe vyplazovali a dohadovali se, kdo má nejvíc jazyk červený a rozedřený.
Koncem padesátých let jsem bydlel v Záhřebské ulici na Vinohradech. Na „plácku“, křižovatka ulic Záhřebská a Americká měl svůj obchod (ještě před znárodněním) pan Havel. Obchodník s potravinami. Ve svém krámku výše uvedené produkty prodával. Jako děti jsme ale peníze neměli, a tedy jsme si je nemohli koupit. Pan Havel to věděl ale zadarmo nám nic dát nemohl. Aby to mělo obchodní smysl, chodil jsem k němu ve svých osmi letech každý den večer krámek uklízet. Za to jsem od něho dostával jako odměnu právě uváděné „tiky, šumák nebo mejdlíčko“. Další odměnou byly třeba drobky z bonbónů fialky. To byly zbytky z volně prodávaných fialek. Tyto byly ve skleněných dózách a zůstávaly na dně, protože bonbóny se prodávaly čisté a bez drobků. Největší odměnou byl „turecký med“, který se sekal z velkého špalíku a po prodeji stejně tak zůstávaly drobky, které byly mojí odměnou.
