Článek
Plněná paprika nejprve budila podezření
„A opravdu se jí i ta paprika?“ zeptal se vnuk, když jsem položila hrnec na stůl. Díval se na něj, jako bych mu místo oběda nabídla kuchyňský pokus. Rajskou znal ze školní jídelny, ale bledou papriku naplněnou masem a rýží viděl poprvé.
Rajskou dělám tak, jak jsem ji kdysi odkoukala doma. Cibule, máslo, protlak, trocha koření a hlavně trpělivost při dochucování. Nemá být ani ulepeně sladká, ani kyselá tak, že člověk stáhne ramena. Papriky naplním směsí mletého masa a rýže a nechám je v omáčce pomalu dusit. Podobnou inspiraci nabízí i recept na plněné papriky s rajčatovou omáčkou Českého rozhlasu, ale každá rodina si stejně nakonec hlídá svou chuť.
První porci dostala vnoučata raději menší. Vnuk snědl omáčku s knedlíkem, pak opatrně odkrojil kousek papriky a za chvíli si šel přidat. Vnučka, která ještě před obědem tvrdila, že vařenou zeleninu nejí, nakonec vytírala talíř posledním knedlíkem.
Od té doby se rajská neobjednává slovy „uvař omáčku“. Říká se: „Babi, uděláš ty papriky?“ To považuji za velmi slušnou kuchařskou pochvalu.
Kaše a knedlíky se nemusí tvářit moderně
Krupicovou kaši jsem dlouho považovala za nouzovou večeři. Mléko, krupička, kakao a máslo - nic, čím by se člověk chlubil před návštěvou. Pak u nás jednou vnoučata zůstala déle, lednice nenabízela žádné velké možnosti a já vytáhla rendlík.
Krupičku sypu pomalu a míchám metličkou, aby nevznikly hrudky. Na talíři přijde kakao, trochu cukru a pořádná nálož másla. Ne symbolická hoblinka, ale kus, který se rozpustí a vytvoří zlaté cestičky. Podobně poctivá je i pohádková krupicová kaše, i když u nás se žádné mandle nepřidávají. Děti mají vlastní obřad: nejprve dělají lžičkou do kakaa vzory a teprve potom všechno promíchají v hnědou, nevzhlednou a výbornou směs.
Ještě větší úspěch přišel s ovocnými knedlíky. Tvarohové těsto, dovnitř jahoda, meruňka nebo švestka, navrch tvrdý tvaroh, cukr a rozpuštěné máslo. Žádné zdobení pinzetou, jen plný talíř a ticho, které nastane, když všichni jedí.
Ovocné knedlíky
Těsto dělám měkké a mouku přidávám opatrně. Když se jí dá příliš, vznikne místo knedlíku tenisový míček. Dobrou oporou je jednoduchý recept České televize na jahodové knedlíky z tvarohového těsta. U nás se však množství ovoce řídí tím, co právě dozrává a co děti nesnědí ještě před vařením.
O rohy bramboráku se vede pravidelný boj
Bramborák z trouby vznikl z obyčejné lenosti. Nechtělo se mi stát u pánve, hlídat každou placku a mít ještě večer ve vlasech vůni smažení. Nastrouhané brambory jsem proto smíchala s vejcem, česnekem, majoránkou, pepřem a trochou mouky, rozetřela na vymazaný plech a strčila do trouby.
Výsledek překonal očekávání. Uprostřed zůstal bramborák vláčný, okraje se vypekly dokřupava a celá kuchyň voněla česnekem. Vnoučata okamžitě pochopila, že nejlepší jsou rohy. Od té doby se při krájení hlídá spravedlnost pečlivěji než u vánočního cukroví. Kdo chce zkusit vlastní plech, může se odrazit od rozhlasového receptu na železnobrodský bramborák.
Netvrdím, že za minulého režimu bylo jídlo lepší. Výběr byl menší a některé vzpomínky bývají po letech sladší než skutečnost. Tahle čtyři jídla však přežila bez reklamy a bez módního názvu. Stačilo je znovu postavit na stůl.
Dnes mohu navrhnout těstoviny, pizzu nebo něco „rychlého“. Vnoučata se ale stejně zeptají na rajskou, kaši, knedlíky či bramborák. A mně dochází, že rodinný recept nezačne být tradicí stářím. Tradicí se stane ve chvíli, kdy si o něj další generace řekne znovu.
