Děti, začněte se starat o rodiče, vzkazuje Juchelka. Stát není bezedná kasa

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka mluví o tom, že první pomoc starším a nemocným lidem má přicházet z jejich nejbližšího okolí. Stát má podle jeho představy nastoupit především tam, kde už rodina péči nezvládá.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz připomněl vzájemnou odpovědnost rodičů a dětí. Současně ale uznal, že celodenní péče o nesoběstačného člověka je mimořádně náročná a ne každý ji může nebo chce převzít. V takové situaci mají přijít na řadu terénní, odlehčovací či pobytové služby.

To není totéž jako příkaz, aby dospělý syn opustil zaměstnání a nastěhoval si nemocnou matku domů. Juchelka ovšem otevřel také mnohem citlivější otázku: zda by děti s dostatečnými příjmy neměly povinně přispívat na pobyt rodičů v zařízení, pokud seniorovi jeho vlastní peníze nestačí.

Zatím jde o politickou úvahu, nikoli o schválené pravidlo s konkrétní částkou, příjmovou hranicí a datem účinnosti. Žádný automatický „účet za rodiče“ nyní dětem kvůli ministrovu výroku nepřichází.

Představa, že dospělé děti vůči rodičům nemají žádnou právní odpovědnost, není přesná. Občanský zákoník stanoví vzájemnou vyživovací povinnost předků a potomků. Výslovně také uvádí, že dítě má rodičům zajistit „slušnou výživu“.

Pod tímto pojmem se neskrývá pouze jídlo. Může zahrnovat také přiměřené náklady na bydlení, oblečení, léky a další odůvodněné potřeby. Vždy se ale zkoumá konkrétní situace rodiče i možnosti dítěte. Rodič musí pomoc skutečně potřebovat a potomek musí být schopen ji poskytovat bez toho, aby ohrozil vlastní nezbytné potřeby a závazky.

Pokud je dětí více, jejich případný podíl nemusí být stejný. Přihlíží se k jejich příjmům, majetkovým poměrům a celkové situaci. Jinou možnost má bezdětný člověk s vysokým platem, jinou samoživitel nebo rodina splácející hypotéku a pečující současně o vlastní děti.

Vyživovací povinnost rovněž automaticky neznamená povinnost poskytovat osobní péči. Zákon dítěti bez dalšího nenařizuje, aby rodiče koupalo, oblékalo, hlídalo v noci nebo s ním sdílelo domácnost. Jestliže se příbuzní na případném výživném nedohodnou, o jeho vzniku a výši může rozhodovat soud.

Také současná pravidla úhrad sociálních služeb jsou složitější než věta „důchod nestačí, doplatí děti“. Klient registrovaného domova pro seniory hradí ubytování, stravu a poskytovanou péči. Po zaplacení ubytování a stravy mu musí zůstat nejméně 15 procent příjmu. Péče se zpravidla hradí z přiznaného příspěvku na péči.

Jestliže příjem klienta na plnou cenu nestačí, poskytovatel se podle zákona o sociálních službách může dohodnout na spoluúčasti s osobou blízkou nebo s někým dalším. Klíčové slovo je však „dohodnout“. Samotné příbuzenství zatím neopravňuje zařízení k tomu, aby synovi či dceři jednostranně určilo doplatek.

Rodina by proto neměla bez rozmyslu podepisovat neomezený závazek. Ve smlouvě má být jasná částka, doba placení, možnosti změny a způsob ukončení dohody. Jiná věc je dobrovolná spoluúčast vůči zařízení a jiná případné výživné přiznané rodiči soudem.

Debata může budit dojem, že stát teprve nyní chce zapojit příbuzné. Ve skutečnosti rodiny zajišťují značnou část péče už dávno. Vozí rodiče k lékaři, připravují jídlo, uklízejí, vyřizují úřady, dohlížejí na léky a střídají se u nemocných.

Podle údajů MPSV o neformálních pečujících má s péčí v rozsahu nejméně 20 hodin týdně během posledních pěti let zkušenost každý pátý dospělý v Česku. To už není občasný sobotní nákup, ale významná část pracovního týdne.

Cena takové pomoci přitom není vidět pouze na účtence. Pečující může odmítat směny, přejít na kratší úvazek, přerušit kariéru nebo zcela opustit zaměstnání. Přichází o současný příjem, budoucí úspory i část pracovních možností. K tomu se přidává únava a odpovědnost, která nekončí zavřením dveří kanceláře.

Rodina tedy už nyní státu šetří značné peníze. Tvrdit, že se dosud nestarala a teprve potřebuje připomenout svou povinnost, by bylo vůči mnoha lidem nespravedlivé.

Juchelkova úvaha má racionální základ. Česká populace stárne a poroste počet lidí, kteří budou potřebovat dlouhodobou pomoc. Podle Českého statistického úřadu tvořili lidé starší 65 let na konci roku 2025 už více než pětinu obyvatel. Současně ubývá těch, kteří budou služby financovat ze svých daní a odvodů nebo v nich pracovat.

Péči proto nemůže bez omezení zaplatit pouze státní rozpočet. Stejně nereálné je však očekávat, že chybějící pracovníky, lůžka a miliardy jednoduše nahradí potomci. Někteří žijí stovky kilometrů daleko, sami jsou nemocní, pečují o děti nebo mají se svými rodiči vztahy poznamenané dlouholetým zanedbáváním či násilím.

Případný nový systém by musel podobné situace rozlišovat. Nestačí stanovit, že kdo má rodiče, má také platit. Nezbytné by byly příjmové hranice, ochrana nízkopříjmových domácností, zohlednění vyživovaných dětí a řešení případů, kdy rodič své povinnosti v minulosti závažně neplnil.

Dlouhodobě fungující model nemůže odpovědnost jednoduše přesunout z jedné strany na druhou. Senior se podle možností podílí vlastním příjmem a příspěvkem na péči. Rodina pomáhá způsobem, který je pro ni únosný. Stát, kraje a obce musí zajistit dostupnou síť služeb, odborný personál a pomoc lidem, jejichž rodinné zázemí neexistuje nebo selhalo.

Peníze od dětí samy o sobě nevytvoří pečovatelky, domácí zdravotní péči ani volná místa v domovech. Pokud stát požaduje větší zapojení rodiny, musí jí současně nabídnout odlehčovací služby, poradenství a možnost skloubit péči se zaměstnáním bez toho, aby se z pečujícího stal další člověk ohrožený chudobou.

Juchelkova slova proto nejsou jen vzkazem dětem. Jsou také otázkou pro stát: co nabídne rodinám, které se už starají, ale jejich síly, zdraví a peníze nejsou bezedné o nic víc než veřejná kasa.