Článek
Pětapadesátiletá babička už není důchodkyně
Důchod v 55 letech neměla automaticky každá žena. U žen narozených před rokem 1936 se tento věk týkal těch, které vychovaly alespoň dvě děti. Matky tří či čtyř dětí mohly odejít v 54 letech, při pěti dětech dokonce v 53 letech. Přehled tehdejších pravidel dodnes uvádí Česká správa sociálního zabezpečení.
Pro fungování rodin to mělo značný význam. Když se dceři nebo synovi narodilo dítě, babička už často pobírala penzi. Mohla vyzvedávat ze školky, zůstat doma s nemocným vnoučetem nebo převzít část péče o prázdninách. Nebyla to ovšem žádná idyla bez stinných stránek. Od žen se neplacená práce pro rodinu často očekávala jako samozřejmost, zatímco dědeček zůstával v zaměstnání déle.
Dnes je situace podstatně jiná. Ženě, které je v roce 2026 pětapadesát, zbývá do řádného důchodu zpravidla více než deset let. Žena narozená v roce 1971 má při výchově nejvýše čtyř dětí důchodový věk 65 let a šest měsíců. Další ročníky mají podle současné důchodové reformy odcházet ještě později, až se hranice postupně zastaví na 67 letech.
Nejde pouze o čísla v zákoně. Podle Českého statistického úřadu pracovalo v roce 2024 více než 73 procent žen ve věku 55 až 64 let. Babička tak může být stejně vytížená jako rodiče dítěte – má směny, pracovní porady, dojíždění a vedle toho někdy pečuje i o vlastní stárnoucí rodiče.
Pomoc nezmizela, častěji má podobu peněz
Ve svém okolí vídám stále stejný obraz. Babička by ráda pomohla, ale ve všední den nemůže odejít z práce. Místo pravidelného hlídání proto zaplatí část tábora, kroužek, školní výbavu nebo přispěje na bydlení. Časovou pomoc nahrazuje alespoň zčásti pomocí finanční.
Není poctivé tvrdit, že tak funguje každá rodina. Výzkum RILSA o úplných rodinách ukázal, že téměř tři čtvrtiny dotázaných rodin dostávaly od prarodičů alespoň někdy pomoc s dětmi. Finanční či materiální podporu alespoň výjimečně uváděla téměř polovina. Obě formy se tedy nevylučují, jen se mění jejich poměr a pravidelnost.
Výraz „placená chůva“ je přitom zkratka. V praxi může jít o soukromé hlídání, dětskou skupinu, sousedskou dětskou skupinu nebo placené vyzvedávání dítěte. MPSV uvádí, že běžná dětská skupina může pečovat až o 24 dětí, sousedská nejvýše o čtyři včetně dětí poskytovatele.
Jenže placená péče není stejně dostupná všude a pro každého. Ve větším městě lze hledat mezi několika službami, v menší obci nemusí být žádná. Soukromá chůva je navíc pro rodinu s běžným příjmem spíše občasná záchrana než každodenní řešení.
Vyšší důchodový věk má skrytý účet
Posouvání penze má z pohledu státu svou logiku: lidé žijí déle a důchodový systém potřebuje více pracujících. Současně se však oslabila vrstva neplacené péče, na které rodiny po desetiletí stavěly. To, co dříve zvládla babička, se dnes musí zaplatit, složitě naplánovat nebo odpracovat po večerech.
Rozumné je nespoléhat na neurčitý slib, že „babička nějak pomůže“. Rodina by si měla včas říci, zda zvládne jedno odpoledne týdně, pouze prázdniny, nebo jen pomoc při mimořádné situaci. Zbytek lze skládat z mateřské školy, dětské skupiny, družiny, střídání rodičů a placeného hlídání.
Také finanční pomoc prarodičů potřebuje hranice. Babička by kvůli kroužkům nebo vybavení vnoučat neměla sahat do rezervy na vlastní stáří, ručit za úvěr ani si odpírat léky a běžné výdaje. Její výplata není rodinným fondem bez dna.
Dnešní babičky nejsou méně obětavé. Jen v době, kdy jejich předchůdkyně už pobíraly penzi, dál vydělávají na vlastní budoucí důchod. Rodina proto nemůže jejich čas považovat za automatickou službu. O to důležitější je domluvit se otevřeně a přijmout pomoc v podobě, kterou starší generace skutečně unese.
