Důchodce může chtít peníze od svých dětí, ale ne vždy uspěje. Zákon má přísné podmínky

Mnoho seniorů by raději snížilo topení, odložilo zubaře nebo si nekoupilo lepší jídlo, než aby zavolalo synovi či dceři a řeklo: „Potřebuju pomoct.“ Stud bývá ve stáří krutý společník. Jenže děti by neměly čekat, až se rodič propadne do dluhů nebo začne šetřit na lécích.

Český právní řád vyživovací povinnost mezi generacemi zná. Občanský zákoník říká, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, a výslovně stanoví, že dítě je povinno zajistit rodičům slušnou výživu. Najít ji lze v části o výživném mezi rodiči, dětmi, předky a potomky v občanském zákoníku.

To ale neznamená, že rodič má automaticky nárok na pravidelnou částku jen proto, že jeho dítě vydělává víc. Zákon nechrání pohodlí ani pocit ukřivděnosti. Chrání situaci, kdy člověk není schopen se sám živit a jeho základní potřeby nejsou přiměřeně zajištěné. Ministerstvo spravedlnosti v přehledu k výživnému mezi rodiči a dětmi vysvětluje, že se posuzují odůvodněné potřeby rodiče, jeho majetkové poměry i schopnosti, možnosti a majetek dítěte.

Modelově: osamělá matka má důchod 13 200 korun, bydlí v nájmu, platí zálohy za energie a po úhradě léků jí zůstává jen minimum na jídlo. Nemá úspory, nevlastní jiný byt a zdravotně už si nemůže přivydělat. Má dvě dospělé děti. Jedno živí samo malé dítě a splácí hypotéku, druhé má vysoký příjem a žádné vyživovací povinnosti. V takové situaci by se soud nedíval jen na příbuzenství, ale na konkrétní možnosti každého potomka.

Jiný model: otec má důchod 23 000 korun, vlastní byt, nemá dluhy a k tomu má úspory. Po dětech chce tři tisíce měsíčně, protože „děti mají pomáhat“. Morálně mu mohou přispět na opravu lednice, vozit ho k lékaři nebo zaplatit dovoz obědů, pokud chtějí. Právně by ale nemusel uspět, pokud není ve skutečné nouzi a zvládá si základní život zajistit sám.

Soud by také zohlednil, zda je více dětí. Není spravedlivé, aby vše neslo jedno dítě jen proto, že bydlí nejblíž nebo má měkčí srdce. Ministerstvo spravedlnosti na webu O výživném připomíná, že vyživovací povinnost vůči rodiči mají všechny jeho děti a že při hodnocení možností povinného se zkoumá také jeho skutečná majetková situace, nejen výplatní páska.

Výživné pro rodiče tedy není trest pro úspěšné děti. Je to právní pojistka pro stav, kdy rodinná solidarita selhala a rodič se bez pomoci objektivně neobejde.

Bylo by pohodlné říct, že všechno má zaplatit stát. Jenže stát není dospělé dítě. Na druhou stranu ani rodina nemá přehlížet dávky, na které má senior nárok. Pokud důchod nestačí na základní životní potřeby a bydlení, má smysl ověřit dávku státní sociální pomoci. Úřad práce uvádí, že takzvaná superdávka nahradila příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a přídavek na dítě a může zohlednit i zranitelné osoby.

U rodiče, který už nezvládá hygienu, oblékání, jídlo, pohyb nebo dohled nad běžným dnem, nejde jen o peníze na účet. Tam přichází ke slovu příspěvek na péči. Podle Úřadu práce je určen lidem, kteří kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu potřebují pomoc jiné osoby při zvládání základních životních potřeb. Z příspěvku lze hradit pomoc blízké osoby, asistenta nebo sociální služby.

Právě tady má rodina jednat včas. Ne až ve chvíli, kdy matka upadne v koupelně, otec přestane jíst teplá jídla nebo se začne půjčovat na nájem. Někdy stačí rozdělit pomoc prakticky: jeden potomek pošle pravidelnou částku, druhý řeší nákupy a lékaře, třetí vyřídí dávky nebo služby. Nemusí se všichni milovat jako v reklamě na čaj, ale měli by se chovat dospěle.

Žaloba na vlastní dítě je smutný konec rodinného příběhu. Někdy je nutná, zvlášť když senior skutečně strádá a potomek má prostředky, ale odmítá jakoukoli pomoc. V lepším případě se k ní však vůbec nemusí dojít. Rodiče nemají být rukojmí vlastní hrdosti a děti by neměly zapomínat, že stáří není cizí země. Jen tam dorazíme každý jiným tempem.