Článek
Hráli o zlato, nikoliv o milionové smlouvy
Jiří Holík, Jiří Holeček a Vladimír Martinec patřili k týmu, který v roce 1972 v Praze ukončil třiadvacetileté čekání Československa na titul mistrů světa. Další zlata přidali v letech 1976 a 1977. Oficiální přehled vítězných sestav uchovává historie Českého hokeje.
Holík odehrál za reprezentaci rekordních 319 utkání. Ze čtyř olympijských her přivezl dvě stříbrné a dvě bronzové medaile, třikrát se stal mistrem světa. Holeček byl oporou v brance a na světových šampionátech získal pětkrát ocenění pro nejlepšího brankáře. Martinec zářil jako tvořivý útočník, čtyřikrát vyhrál Zlatou hokejku a později působil také u reprezentačního mužstva, které triumfovalo na olympiádě v Naganu.
Nejde tedy o hráče, jejichž význam by se musel zpětně přikrášlovat. Všichni tři byli uvedeni do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Holík v roce 1999, Holeček o rok dříve a Martinec v roce 2001.
Jejich generace však hrála za zcela jiných podmínek než dnešní hvězdy. Odchod do NHL byl většinou nemožný, vysoké profesionální smlouvy neexistovaly a ani mimořádný reprezentační výkon nevytvářel finanční zabezpečení na stáří.
Medaile se do důchodu nezapočítávají
Starobní důchod se neurčuje podle počtu reprezentačních zápasů, titulů ani popularity. Jeho procentní část vychází především z délky pojištění a z příjmů, ze kterých bylo odváděno sociální pojistné. Princip výpočtu vysvětluje Česká správa sociálního zabezpečení.
Právě zde se projevuje rozdíl mezi sportovci několika generací. Dnešní úspěšný hokejista může během několika sezon v zahraničí vydělat částku, která zabezpečí celou rodinu. Reprezentanti ze sedmdesátých let byli formálně zaměstnanci klubů, armády či jiných organizací a jejich výdělky odpovídaly tehdejším československým poměrům.
Nelze tvrdit, že každý bývalý reprezentant žije v nouzi. Majetkové a rodinné poměry jsou soukromou věcí a u jednotlivých legend se liší. Samotný Český hokej ale při představení nové pomoci připustil, že někteří někdejší hráči mají velmi nízké důchody a ve vyšším věku řeší náklady na zdravotní pomůcky, léčbu nebo lázně.
Je v tom kus nepříjemné pravdy. Stát oceňuje sportovní úspěchy ceremoniemi a vyznamenáními, důchodový systém však pracuje s evidovanými příjmy. Sláva může trvat půl století, na měsíční částce posílané od ČSSZ se sama neprojeví.
Čtyřicet tisíc pomůže, jistotu ale nevytváří
Projekt Český hokej pro legendy přinesl všem žijícím členům české hokejové Síně slávy starším 65 let příspěvek 40 tisíc korun. Celkem mezi ně svaz, Síň slávy a zapojení obchodní partneři rozdělili 1,68 milionu korun. Mezi příjemci byli vedle Holíka, Holečka a Martince například Bohuslav Ebermann, Milan Chalupa či Jan „Gusta“ Havel.
Nejde o státní dávku, zvýšení důchodu ani českou obdobu pravidelné hokejové penze. Jak výslovně uvádí Český hokej, podpora byla schválena na jeden rok. O jejím případném pokračování má každoročně rozhodovat výkonný výbor.
Jednorázových 40 tisíc korun není zanedbatelných. Mohou zaplatit rehabilitace, novou zdravotní pomůcku nebo část lázeňského pobytu. Současně ale nejde o systém, na který by se bývalí hráči mohli dlouhodobě spolehnout. Příští ročník závisí na rozhodnutí vedení i ochotě partnerů přispět.
Svaz udělal správný první krok, byť přišel pozdě. Pokud však chce mluvit o důstojném stáří legend, měl by z mimořádného vánočního gesta vytvořit průhledný a trvalejší program. Muži, kteří vybudovali značku českého hokeje, by neměli každý rok čekat, zda si na ně současné vedení znovu vzpomene.
