Článek
Když je málo dětí, nestačí ani bohatý stát
My v Česku se na Německo pořád díváme jako na zemi, kde mají všechno lépe spočítané. Vyšší mzdy, silnější průmysl, pořádek v úřadech. Jenže ani tam se důchody neplatí z nějaké kouzelné německé skříně. Platí je lidé, kteří chodí do práce.
A těch bude málo.
Podle německého statistického úřadu Destatis bude v roce 2035 v Německu každý čtvrtý člověk ve věku 67 let a více. V roce 2024 to byl zhruba každý pátý. Generace poválečných silných ročníků odchází do penze a za ní jdou slabší ročníky. To je jednoduchá věta, ale v peněžence státu znamená velký problém.
Německo už dnes ví, že samotné přistěhovalectví díru po pracujících nezalepí. Ani vysoký příchod lidí ze zahraničí podle statistiků nezabrání tomu, aby počet obyvatel v pracovním věku klesal. Tohle se neposlouchá příjemně, ale je fér to říct nahlas. Důchodový systém může být sebelepší, jenže když je méně těch, kteří do něj přispívají, někdo to musí zaplatit.
A obyčejně to zaplatí ten, kdo se nemůže bránit. Pracující vyššími odvody. Důchodce pomalejším růstem penzí. Nebo obě skupiny najednou.
Mladí nejsou všichni líní, ale problém se zametat nedá
Tady je potřeba opatrnost. Nadávat na mladé jako celek je snadné a také dost hloupé. Mnozí pracují, studují, starají se o rodinu, berou směny, které by starší člověk už nechtěl. Jenže vedle toho existuje i nepříjemná část reality: část mladých se do práce nebo přípravy na práci nedostává tak, jak by stát potřeboval.
Ve zprávě Spolkové agentury práce za červenec 2025 se píše, že v Německu pobíralo dávky podle systému SGB II asi 5,29 milionu lidí, z toho 3,877 milionu bylo v produktivním věku. U lidí od 15 do 25 let bylo riziko, že spadnou do podpory, výrazně vyšší než u lidí nad 55 let. Agentura zároveň dodává, že mladší lidé z dávek častěji zase odcházejí. Takže žádné jednoduché „mladí nechtějí makat“. Ale také žádné uklidňování, že o nic nejde.
Další studenou sprchou jsou údaje Bertelsmannovy nadace. Ta uvádí, že mezi nezaměstnanými příjemci Bürgergeldu, kteří jsou považováni za práce schopné, 57 procent dotázaných v předchozích čtyřech týdnech práci vůbec nehledalo. Část má zdravotní nebo rodinné potíže. Část je prostě mimo systém.
A tady mě to jako důchodkyni zvedá ze židle. Protože když stát po starších lidech chce, aby pracovali déle, musí stejně tvrdě tlačit i na to, aby zdraví mladí nezůstávali sedět bokem. Jinak je to sprosté.
Účet nakonec přistane u těch poctivých
Německá penzijní pojišťovna uvádí ve svých finančních údajích, že celkové výdaje důchodového pojištění v roce 2025 dosáhly zhruba 426,5 miliardy eur, zatímco příjmy byly asi 422,6 miliardy eur. To není malá díra v kapse. To je varování pro celý sociální stát.
Němci si dlouho mohli dovolit věřit, že jejich systém unese skoro všechno. Jenže ani silná ekonomika neunese donekonečna kombinaci stárnutí, slabších ročníků, drahé zdravotní péče a lidí, kteří zůstanou mimo práci. A jestli si někdo myslí, že nás se to netýká, ať se podívá na českou porodnost, stárnutí a debaty o posunu důchodového věku.
Je to stejný film, jen s jinými herci.
Nejhorší na tom není samotná reforma důchodů. Ta může být nutná. Nejhorší je, když stát roky lidem říká, že systém stojí na solidaritě, ale pak nechá jednu skupinu nést břemeno za druhou. Starším řekne: vydržte v práci déle. Mladým často neumí říct: buď se uč, pracuj, nebo se z dávek nestane pohodlná čekárna.
Tohle není válka generací. Aspoň by být neměla. Je to spor o férovost. Důchodce nemá být podezřelý, že stojí moc peněz. Pracující nemá být dojná kráva. A mladý zdravý člověk nemá dostat signál, že se systému může jen tak vyhnout.
Německo nám tím posílá nepříjemné varování. Když se rozpadne ochota pracovat, platit a věřit pravidlům, důchodový systém nezačne praskat najednou. Nejdřív jen tiše vrže. A právě to vrzání je dnes slyšet čím dál víc.
