Článek
Na papíře je to jednoduché, život tak hezký nebývá
Ministerstvo práce v přehledu důchodové reformy píše, že se má nově přidávat 500 korun měsíčně při dosažení 80, 85, 90 a 95 let. Při stovce má přijít další navýšení o 1000 korun. Tedy taková věková schodišťová přirážka: čím starší člověk je, tím víc mu stát přidá. Podle MPSV má jít o součást změn ve valorizaci důchodů.
Zní to pěkně. A já nebudu předstírat, že pětistovka je nic. Kdo dnes chodí do lékárny, platí energie a občas si dovolí kousek masa, ten ví, že 500 korun se v peněžence neztratí. Jenže tady je háček jako vrata. Ty peníze přijdou až ve věku, kdy už hodně lidí nemá sílu se hádat ani s pošťákem, natož s úřadem.
Dnes už platí zvýšení pro lidi, kteří dosáhnou 85 let. Podle České správy sociálního zabezpečení se jim procentní výměra důchodu zvyšuje o 1000 korun měsíčně, a to automaticky. Od července 2025 se navíc doplatek počítá už od prvního dne měsíce, v němž senior oslaví pětaosmdesátiny. To je správně. Člověk se nemá doprošovat o peníze, na které má podle pravidel nárok.
Kolik z nás se těch vyšších částek opravdu dožije?
Tady už je řeč méně veselá. Český statistický úřad uvádí, že ženy ve věku 65 let měly v roce 2024 naději prožít ještě 20,8 roku a muži 17 let. Jinými slovy, průměrná žena po pětašedesátce se statisticky dostává někam k 86 rokům, muž zhruba k 82 rokům. Podle ČSÚ se senioři dožívají vyššího věku než dřív, ale mezi dožitím na papíře a skutečným životem je pořád velký rozdíl.
A teď si to řekněme bez mašličky. Pětistovka od 80 let může pomoct mnoha lidem. Pětistovka v 90 letech už se týká daleko užší skupiny. A stovka? To už je krásné jubileum, ale také vzácnost. Kdo se jí dožije při rozumném zdraví, ten vyhrál větší loterii než kdejaký sázející.
Proto mi na tom vadí jedna věc. Politicky se takové opatření prodává snadno. Vypadá lidsky, nestojí tolik jako plošné zvýšení všem a hezky se o něm mluví. Jenže nejchudší důchodce často netrápí jen to, kolik dostane v devadesáti. Trápí ho, jestli zvládne nájem v šestasedmdesáti, zubaře v osmasedmdesáti a doplatky za léky dávno před osmdesátkou.
Automaticky je jediné rozumné slovo v celé věci
To, že má být přidání automatické, je zásadní. Staří lidé nemají být posíláni od okénka k okénku s občankou v ruce a strachem, že něco vyplnili špatně. Dost z nich nemá datovou schránku, neumí se přihlásit přes identitu občana a na úřad jedou autobusem, který jede dvakrát denně, když má dobrou náladu.
ČSSZ už u pětaosmdesátníků uvádí, že zvýšení vyplácí automaticky spolu s důchodem a klienty informuje dopisem. To je přesně ten typ pravidla, který má smysl. Úřad má vědět, kolik člověku je. Nemá čekat, až se senior ve svetru po manželovi probojuje formulářem.
Jenže automatika sama o sobě bídu nevyřeší. Podle statistiky důchodů ČSÚ byl průměrný starobní důchod v prosinci 2025 ve výši 21 175 korun. Průměr ale umí být pěkně zrádná potvora. Jednomu přidá pocit klidu, druhému zamete pod koberec jeho patnáct tisíc a rozbitý bojler.
Pětistovka potěší, ale stáří nezačíná až v osmdesáti
Přidání podle věku není nesmysl. S vyšším věkem rostou náklady na péči, pomoc v domácnosti, dopravu k lékaři, léky i obyčejnou lidskou závislost na druhých. Kdo tvrdí, že v devadesáti člověk už nic nepotřebuje, ten asi nikdy neviděl účet za pečovatelskou službu.
Ale nedělejme z toho velkou spásu. Je to spíš náplast. Užitečná, vítaná, ale pořád náplast. Skutečná otázka zní, jak se žije důchodcům ještě předtím, než dosáhnou věku, kdy jim stát slavnostně přihodí pár stovek za to, že vydrželi.
A to je na tom celé trochu hořké. Stát nám říká: dožijte se osmdesáti, pětaosmdesáti, devadesáti, a něco dostanete. My starší mu na to můžeme odpovědět: dobře, ale zkuste nám mezitím zařídit, abychom se těch narozenin dožili důstojně, ne jen levně.
