Článek
Mirek možná nepracoval „na očích“, ale roky se z ničeho nevzaly
Znám podobný případ, říkejme mu Mirek. V okolí se o něm vyprávělo, že celý život jen pobíral dávky a nyní má důchod, který by mu prý leckdo záviděl. Jenže takovou větu si lze říct snadno, zatímco důchodové konto se tak snadno nevypráví.
Starobní důchod nevznikne jen tím, že člověk zestárne a dostaví se na správu sociálního zabezpečení. Pro běžný nárok musí vedle důchodového věku získat potřebnou dobu pojištění. U dnešních ročníků je standardem 35 let včetně uznatelných náhradních dob. Existují i pozdější varianty pro lidi, kteří podmínku nesplní, ale tam se zpravidla vyžaduje 30, případně 15 let skutečné doby pojištění bez náhradních dob. To nejsou roky, které by úřad rozdával za pouhé pobírání sociálních dávek, jak potvrzuje ČSSZ v přehledu podmínek starobního důchodu.
Mirek tedy mohl mít dávno zapomenuté zaměstnání, roky podnikání, práci v cizině započtenou podle mezinárodních pravidel nebo období, o kterém sousedé nic nevědí. „Nikdy nepracoval“ často znamená jen to, že ho lidé neviděli chodit do běžného zaměstnání. A i když člověk dlouho pobíral dávky, může mít v evidenci starší pojištěné roky, které mu nakonec nárok zajistily.
Některé životní pauzy se započítají. Dávky samy ne
Zákon zná náhradní doby pojištění. Člověk během nich neplatí pojistné, přesto se mu za splněných podmínek započítají do potřebných let. Patří sem například péče o dítě do čtyř let, péče o závislého blízkého, vojenská služba, invalidní důchod třetího stupně nebo evidence na úřadu práce v zákonem omezeném rozsahu. Přesný výčet uvádí ČSSZ.
A toto je důležité: Přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, dávky hmotné nouze či jiná sociální pomoc samy o sobě žádné důchodové roky nevyrábějí. Ani evidence na úřadu práce není bezedná. Doba s podporou se počítá, ale období bez podpory má limity. Kdo si představuje, že lze celý život nepracovat, pobírat dávky a na konci dostat důchod jako člověk po čtyřiceti letech placení pojistného, plete si sociální pomoc s důchodovým pojištěním.
A ještě jedna brzda proti závisti. Náhradní doby se pro výši penze zpravidla hodnotí jen z 80 procent. Nezapisují se do výpočtu jako slušná mzda, kterou by člověk dostával každý měsíc. Zákon navíc staví procentní část důchodu na délce pojištění a na výpočtovém základu odvozeném z evidovaných příjmů. Ten, kdo neměl příjmy, proto nemá z čeho vykouzlit vysokou procentní výměru; pravidla popisuje zákon o důchodovém pojištění.
Závist je levná, kontrola vlastních let užitečnější
To samozřejmě neznamená, že systém je vždycky spravedlivý na první pohled. Někdo měl období péče, jiný invaliditu, další získal roky v zahraničí. Dva lidé stejného věku mohou mít zcela jiný součet započitatelných let i příjmů. O výsledku pak nerozhoduje pocit, kdo se v životě nadřel víc, ale záznamy ČSSZ. Papír, ten starý neřád, někdy opravdu vypadá necitlivě.
Kdo narazí na Mirka s „průměrnou penzí“, neměl by hned propadat vzteku ani ho prohlašovat za důkaz, že se práce nevyplatí. Bez rozhodnutí o důchodu a přehledu jeho dob pojištění nikdo neví, co přesně se mu započítalo. Může jít o dlouhou dávnou práci, náhradní doby, zahraniční pojištění, výchovné za děti nebo prostě o důchod, který kolem stolu časem narostl do větší legendy, než jaký je ve skutečnosti.
Pro každého ostatního je z toho užitečnější ponaučení než závist. V Přehledu dob důchodového pojištění na ePortálu ČSSZ si lze ověřit, které roky má stát skutečně zapsané, včetně náhradních dob a výdělků od roku 1986. To je lepší než čekat do důchodu a pak zjišťovat, že člověku chybí nejen klid, ale i kus pracovního života.
Příběh penzisty bez odpracovaných let tak může být pravdivý jen napůl. Důchod dostal možná člověk, kterého okolí nikdy nevidělo pracovat. Nejspíš ale ne člověk, kterému se do důchodového systému nikdy nezapsal ani rok. To jsou dvě dost rozdílné věci.
